Politické důsledky naklonění se

Od konce 18. století, kdy se ve francouzském zákonodárném sněmu konzervativci posadili vpravo a sociální reformátoři obsadili levou část místnosti, se pro popis politického přesvědčení stalo pravo-levé dělení univerzální metaforou. Její nespornou výhodou je, že si člověk dokáže komplexní a často vágní abstraktní politologické pojmy srovnat s konkrétní prostorovou zkušeností. Po každodenním používání schématu v médiích i v běžném hovoru si dnes pod slovem „levice“ představíme spíše sociální demokracii než svou levou končetinu.

Princetonští psychologové Daniel M. Oppenheimer a Thomas E. Trail si proto položili otázku:¹⁾ Jestliže se metafora natolik vžila, je možné, abychom manipulací s pravo-levou orientací člověka dokázali ovlivnit jeho smýšlení o politice? Uspořádali proto experiment, při němž účastníky posadili za stůl a požádali je, aby vyplnili dotazník zaměřený na jejich politické přesvědčení. Ovšem křeslo, na kterém respondenti seděli, bylo vadné – na jedné straně mu chyběla kolečka. V náhodné sekvenci byla levá nebo pravá část křesla zhruba o 4 cm nižší a na stranu se nutně nakláněli i respondenti.

Lidé, které to při vyplňování dotazníků doslova táhlo doleva, více souhlasili s levicovými názory a naopak lidé naklonění doprava upřednostňovali – byť v menší míře – konzervativní či pravicovou politiku. Podobných výsledků psychologové dosáhli i v jiném experimentu, kdy nechali další respondenty před vyplněním dotazníku mačkat jednou rukou kolík (údajným účelem pokusu bylo odhalit „sílu stisku ruky a politických názorů“). Opět se ukázalo, že pokud bylo člověku náhodně přisouzeno, aby k stisku užil levici, měl intenzivnější tendenci stranit levicovým názorům. Shodné závěry přinesl i závěrečný experiment, při němž měly subjekty za úkol vyhledat na monitoru počítače zvolený vzor (malé zelené jablko) a co nejrychleji na něj kliknout. Lidé, kterým se pravidelně zjevovalo jablko vlevo, měli při následném vyplňování dotazníku tendenci stranit levicovějším názorům. Skutečnost, zda byl testovaný levákem či pravákem, neměla na výsledky žádný vliv.

Studie názorně ukázala, jak povrchní, nepatrné či nevědomé podněty dokáží ovlivnit i názory, které konpovažujeme za „vlastní“ a racionálně zdůvodněné, a mnozí jsou ochotni se za ně i bít. Výsledky experimentu jen potvrzují podobná dřívější zjištění, například poznání, že občané dlouhodobě nemění své hodnocení sympatičnosti, důvěryhodnosti či odborné způsobilosti člověka (politika), ke kterému dospěli během úvodních 100 ms prvního setkání. Nebo fakt, že voliči jsou výrazně ovlivněni místem, kde se nachází volební urna. A tak ti z nás, kteří volí v budově školy, jsou podstatně ochotnější podpořit politiku navyšování výdajů na vzdělávání než občané volící jinde.³⁾