Aktuální číslo:

2019/7

Téma měsíce:

Zpětná vazba

Málo známý myslitel

MICHAL AN DRLE : Whiteheadova teorie přírody 12. svazek edice Amfibios, 452 stran, vyd. Pavel Mervart ve spolupráci s katedrou filozofie a dějin přírodních věd PřF UK, Červený Kostelec 2010, ISBN 978-80-87378-22-9, ISSN 1801-5093
 |  13. 1. 2011
 |  Vesmír 90, 56, 2011/1

Alfred North Whitehead (1861–1947), britský matematik a filozof, je v českém prostředí osobností málo známou navzdory rozsáhlému, ambicióznímu a mnohotvárnému dílu, které zanechal, a navzdory tomu, že určitá část jeho díla se týká tak důležité části myšlení první poloviny 20. století, jakou je obecná teorie relativity. Zájem českých autorů zjevně příliš nezvýšila ani obsáhlá sekundární literatura o Whiteheadově díle, ani následné diskuse o relevantnosti jeho myšlenkového odkazu, které dosud neustaly. Když se Michal Andrle (nar. 1977) před zhruba deseti lety rozhodl tuto situaci změnit, stěží mohl předpokládat, že výsledek jeho snažení, obsáhlá studie vycházející z jeho dizertační práce, vyjde v Česku v čase poměrně ostré, leckdy málo zasvěcené a účelově vedené rozepře mezi přírodními a společenskými vědními obory. Kniha má potenciál jednoznačně ukázat nesmyslnost těchto debat, resp. některých jejich východisek. Avšak není, nechtěla být a ani nemůže být „populárním“ vysvětlovadlem; na to je příliš obsáhlá a čtenářsky náročná.

Složitost odkazu a komplexnost myšlení A. N. Whiteheada ostatně takový přístup ani neumožňuje. Při četbě Andrleho knihy se vtírá myšlenka, že k pochopení Whiteheada je tak či onak potřeba několika let studia bez ohledu na to, zda studujeme jednu shrnující knihu, různé dílčí spisy nebo originální Whiteheadovy práce. Autor této recenze si tak trochu připadá jako podvodník, když po jednom, maximálně dvojím přečtení knihy zkouší tlumočit její hlavní poselství.

Whitehead začal svou dráhu jako matematik a logik; v dalším životním a profesním období (1910–1924), jemuž Andrle věnuje naprosto největší část knihy, se snažil o vybudování „panfyziky“, komplexní filozofie přírody, a o její podepření matematickým aparátem. (V posledním tvůrčím období se, zřejmě i vlivem přetrvávajících slabých míst „panfyziky“, věnoval metafyzice.) Nadšeně a bezvýhradně přijal Einsteinovu speciální teorii relativity, vůči obecné teorii relativity však měl zásadní výhrady filozofického rázu: Einstein prý rezignoval na uniformitu v základech filozofické kosmologie, přesněji řečeno na problém uniformity v „ontologickém“ základu teorie; ponechal ve zmatku teorii měření, jež měla podle Whiteheada smělým kosmologickým konstrukcím předcházet. Sám navrhl vlastní, matematicky jednoduchou a elegantní alternativu Einsteinovi: ta byla poměrně dlouho pokládána za alternativu rovnocennou, patrně zcela ekvivalentní. Celá druhá část Whiteheadovy základní práce „panfyzického obodobí“, The Principle of Relativity, se věnuje návrhům aplikací rovnic; pro pokračovatele byl určitý problém v tom, že na závěr první části tétoknihy Whitehead navrhl čtyři různé varianty gravitačního zákona. Krok směrem k empirickému testování teorie se pokusil učinitaž po Whiteheadově smrti irský fyzik J. L.Synge. Kvůli čtyřem variantám gravitačního zákona a kvůli složitému ontologickému pozadí posloužila Whiteheadova práce jen jako „materiál“ pro Syngeho rovnice. Rovnice vzbudily ohlas, postupně však byly měřením kosmických veličin vyvráceny. Ukázalo se tím, že Whiteheadova řešení nejsou ekvivalentní řešením Einsteinovým. Whiteheadovy Principy relativity jsou však jen segmentem z Whiteheadova díla, resp. jeho menší část, a Syngeho interpretace nejsou jedinou alternativou na dané téma.

Andrle ovšem věnuje více pozornosti Whiteheadovu epistemologickému programu než atraktivním kosmologickým „ nadstavbám“. Whitehead se snažil odstranit rozdělení přírody na její přímo vnímanou vrstvu a na vrstvu postulovanou. Též si uvědomoval nepřesnost a neadekvátnost dosavadního filozofického jazyka a zavedl četné, zpravidla dobře odůvodněné neologismy. Zabýval se významem smyslového poznání reality, definuje a rozlišuje „objekty“ a „události“. Současný fyzikální mainstream se většinou jen velmi málo stará o epistemologickou rovinu, kterou Whitehead viděl jako nedílnou součást smysluplné teorie.

Jestliže se Andrleho výnos z několikaletého „zápasu“ s Whiteheadovým dílem stěží vejde do středně objemné knihy, pak snaha recenzenta podat jádro výpovědi knihy v několika odstavcích je předem odsouzena k nezdaru. Pokusím se tedy nabídnout jen jednu citaci, která mě překvapila a jejíž myšlenkovou oprávněnost jsem v kontextu napsaného musel přijmout. „Pravdivé vyjádření fyzikálního pole je vždy do jisté míry záležitostí odhadu. Jedinou zárukou správnosti je pragmatický test funkčnosti teorie“ (s. 313). Jinak řečeno, do jakých výpočtů se pustíme a jaká pravidla si pro ně stanovíme, záleží na mimomatematických, snad „nadmatematických“ principech, tedy na filozofickém programu jejich autora (bez ohledu na to, do jaké míry autor tento program buduje vědomě a originálně či zda jej úmyslně či nevědomky přebírá odjinud).

Whitehead na mnoha místech ukazuje, jak obtížné je v nepřehledném, intuitivně těžce uchopitelném světě kosmologie, základních fyzikálních teoriích a pojímání prostoročasu zachovat uniformitu přístupu k pojmům. A ukazuje, že jsme od tohoto cíle stále velmi vzdáleni.

Před Andrleho knihou, která obsahuje rozsáhlý doprovodný aparát, např. překladový slovníček Whiteheadových neologismů, je třeba smeknout; máloco lze vyčítat, snad jen důsledky občasného otupění smyslu pro český jazyk („Díky těžké nemoci je … připoután na lůžko a umírá“; není to spíše „Vinou těžké nemoci…?“; s. 377–378).

Andrle si je vědom obtížnosti četby knihy i pro zasvěceného čtenáře, nehledě na uživatele s pouze všeobecným přehledem, kteří si chtějí „rozšířit obzory“. Má pravdu; dodávám však, že i čtenář, který si dovolí poněkud laxnější styl četby, si přijde na své. Přinejmenším pochopí, že filozofie není mrtvou disciplínou a že pokud nám dnes něco schází, pak jsou to velcí filozofové; matematika s filozofií spíše sousedí v uzavřeném kruhu lidského poznání, než aby představovaly protipól.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biografie
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Radek Mikuláš

RNDr. Radek Mikuláš (*1964) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá studiem biogenního přepracování hornin, paleobiologií a geomorfologií. Je autorem či spoluautorem několika knih, z poslední doby např. Současná umělecká díla v krajině, Divoká příroda Prahy a blízkého okolí či Atlas pískovcových skalních měst České a Slovenské republiky.
Mikuláš Radek

Doporučujeme

Kip Thorne a gravitační vlny

Kip Thorne a gravitační vlny

Jana Olivová, Martin Uhlíř  |  8. 7. 2019
Co nového o vzniku a vývoji vesmíru mohou prozradit gravitační vlny? Jak se bude vyvíjet budoucnost jejich měření? Pomohou zodpovědět zatím...
Puška, pyžamo a sbírka básní

Puška, pyžamo a sbírka básní

Petr Květina, Jan Rendek  |  8. 7. 2019
Ostrov Nová Guinea byl na konci 19. století politicky rozdělen mezi tři evropské velmoci. O východní část se přetahovalo Německo s Velkou...
Megalodon versus supernova

Megalodon versus supernova uzamčeno

Tomáš Petrásek  |  8. 7. 2019
Katastrofa, která ukončila druhohory a s nimi existenci všech větších zvířat (přes 25 kg) i řady těch menších, je nejznámější z velké pětky...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné