Přijdeme do roku 2100 o tučňáky císařské?

Ochranářská práce z osvětových důvodů vyžaduje chytlavá hesla a chytlavé organismy. Proto se nyní místo již zastaralé otázky „Přežijí rok 2000?“ začalo používat „Přežijí rok 2100?“. A roli pilotního maskota si vysloužil tučňák císařský (Aptenodytes forsteri). Proč ne, má zajímavý, legrační vzhled, je slavný díky filmu Putování tučňáků (a potažmo Happy Feet) a je zřetelně ohrožen populárním strašákem dnešní doby, globálním oteplováním.

Na jeho osud se podíval tým amerických a francouzských vědců vedený Stéphanií Jenouvrierovou.¹⁾ Použili 10 různých modelů průběhu rozpouštění světových ledovců založených na informacích fyzikální pracovní skupiny IPCC (mezinárodní panel pro změnu klimatu) a populačně-dynamický model rozmnožování tučňáků císařských založený na údajích z jedné kolonie, která byla sledována 43 let. Provedli 1000 simulací a jako nejpravděpodobnější jim vyšel pokles celosvětové populace na 600 párů v roce 2100, čili o 95 %.

Máme se tedy o tučňáky císařské obávat? Jde o simulace a problém může nastat již ve vstupních datech, a to ze všech zdrojů. IPCC je v posledních měsících pod palbu kritiky za nepřesné až chybné údaje, ze kterých se pak vytvářejí modely globálního oteplování. Je tedy naděje, že globální oteplování bude postupovat pomaleji, a to by byla jedna z šancí pro přežití tučňáků až do 22. století.

Odhad současné početnosti tučňáků je také hodně složitý. Jejich kolonie jsou většinou na mořském ledu přímo u Antarktidy, který se v létě láme. Sčítání by bylo potřeba provádět v pozdní zimě či začátkem jara. Sledovat jednu lokalitu je možné, jak dokázali autoři Putování tučňáků, ale i ti si vybrali raději jednu z mála pevninských. Navštívit všechny je eufemisticky řečeno logisticky obtížné. A to bychom museli vědět, kde všude jsou. Objevení jedné nové kolonie může navýšit početnost druhu až o dvacet tisíc. Když se P. T. Fretwell a P. N. Trathan²⁾ pokusili lokalizovat tučňáky ze satelitních snímků Antarktidy pomocí spektrální reflektance, objevili 10 neznámých kolonií, čímž zvýšili celkový počet známých lokalit na 38. A to jejich metodika neumožňovala analyzovat případná pevninská hnízdiště, protože sledovala čistý mořský led, nepracovala s pevninským a šelfovým ledem. Druhou nevýhodou spektrální reflektance je, že sleduje jenom výskyt většího množství trusu a neumožňuje tak odhadnout počty zvířat na kolonii. Početnost nebude snadné odhadnout ani až budou k dispozici detailní satelitní snímky Antarktidy, protože tučňáci jsou menší a bývají k sobě více namačkaní než krávy stojící severojižním směrem.

Každopádně, nejistota v počtu kolonií dává tučňákům větší naději na přežití. Ovšem opět do toho vstupuje globální oteplování, ať už jakkoliv rychlé. Tučňáci, nejenom císařští, jsou svým způsobem tvrdohlavá zvířata. V okamžiku, kdy všechna zvířata raději emigrovala ze zhoršujících se podmínek Antarktidy, nebo kvůli nim vymírala, tučňáci vytrvali a přizpůsobili se. Drsné podmínky a krátkodobé devastující změny klimatu vyvažují svou dlouhověkostí a velkou investicí do mláďat. Nyní jsou už tak vyladěni na své prostředí, že mikroevoluce je u nich hodně pomalá. Paleoekologická data říkají, že teď (v geologickém smyslu slova) raději dispergují, než se adaptují. Ale co až se nebudou mít císařští kam posunout? Zvýšení teploty o 2 °C by neměly přežít kolonie umístěné na 70° j. š. a severněji, což znamená 42 % všech známých kolonií.²⁾ Některé z nich ale ještě mohou ochránit lokální podmínky, jako je směr větru a kamenitost terénu, které jsou na Antarktidě důležitější než kdekoliv jinde.

A co vstupní populačně-dynamický model, mohl by přinášet tučňákům zářnější budoucnost než předpověď Jenouvrierové? Tady je možná zakopán pes, který zahubí tučňáky císařské ještě před rokem 2100. Získat podrobné údaje o životní strategii tohoto druhu je kvůli extrémním podmínkám jeho prostředí obtížné a můžeme být rádi alespoň za tu jednu kolonii. Ovšem spoléhat se jenom na jednu lokalitu v případě předpovědi pro celý druh je sporné. Zvláště když populace tučňáků je od demografického krachu, ke kterému došlo v sedmdesátých letech 20. století, hodně nestabilní. Tehdy došlo k výrazné změně v režimu fungování jižního oceánu. Bylo to způsobeno jak klimatickými změnami, tak lidskými zásahy. Deset let trvající kolaps ovlivnil celý ekosystém, od fytoplanktonu po vrcholové predátory. A ne vždy negativně – přibylo například tučňáků kroužkových (Pygoscelis adeliae).

Početnost tučňáků císařských tehdy ovšem v Adélině zemi poklesla o 50 %.³⁾ Po takovém prudkém pádu by při nastavení původních podmínek mělo dojít k obnově, jak alespoň ochranáři a vedoucí reintrodukčních programů vždy doufají. Podmínky v oceánu se vrátily jakž takž zpět, ovšem populace tučňáků se ani po pětadvaceti letech od konce kolapsu nezvedla. Když se studovaly faktory omezující možnost nárůstu populace, zjistilo se, že přežívání dospělých jedinců je už stejné jako před kolapsem oceánu. Ne tak hnízdní úspěšnost, ta je průměrně nižší než v šedesátých letech. A hlavně, má mnohem větší variabilitu, což je velký problém u druhu evolučně vyladěném na co nejmenší meziroční variabilitu ve fitnes. Jakýkoliv malý nárůst početnosti je opět sražen dolů „přešvihnutím“ v negativním směru. Kdyby se udržela hnízdní úspěšnost z šedesátých let, populace by dosáhla původní početnosti za 36 let od konce kolapsu. Současná však činí jakoukoliv obnovu velmi nepravděpodobnou. Takže milovníci tučňáků, netěšte se.