Bojím se mylných hodnotových měřítek

Tento týden vám byl udělen čestný doktorát Jihočeskou univerzitou za vaše objevy v evoluční biologii a začátkem května jste v Buckinghamském paláci převzal od jeho královské výsosti prince Filipa ještě významnější ocenění, Templetonovu cenu. Za co vám byla udělena?

Oficiálně je udělována osobnosti, která významně přispěla k posílení duchovního rozměru života, a to prostřednictvím vědy či praktickou činností. První vyznamenanou byla v roce 1973 matka Tereza, později tuto cenu obdržel např. i spisovatel Alexander Solženicyn. V posledním období však bývá udělována především za vědecké poznatky. Dostal ji např. nositel Nobelovi ceny za fyziku Charles Hard Townes, polský astrofyzik Michal Keller, či fyzik a matematik Freeman Dyson, který by dle mého názoru měl obdržet také Nobelovu cenu. Já jsem komisi patrně zaujal svou snahou zodpovědět otázky jako „Odporuje vědecké poznání náboženskému přesvědčení?“ či „Je moralita produktem biologické evoluce?“ apod.

Co plánujete udělat s milionem liber, které jste společně s cenou dostal?

Sir John Templeton, který před dvěma lety zemřel ve svých 96 letech, vyzdvihoval vedle filozofie, teologie a literatury vědu a vědce jako řešitele problémů. Jeho nadace je proto především zaměřena na vědu. Sir John zastával názor, že duchovní hodnoty jsou komisemi pro udělování Nobelových cen ignorovány, a proto stanovil, že částka spojená s jeho cenou bude vyšší než Nobelova cena. Proto je velkoryse podporována šekem na milion liber z jeho dědictví. Já jsem téměř ihned celou částku převedl na svoji domovskou Kalifornskou univerzitu v Irvine. Tam bude postupně poskytována jako finanční příspěvek studentům doktorského studia. Umožní jim zvýšení platu a měla by tudíž sloužit k přilákání nejmotivovanějších studentů. Jsem přesvědčený, že takto to jsou nejlépe investované peníze.

Sir John (jeho syn John Templeton mladší se účastnil předávání ceny) byl v mnoha směrech mimořádný člověk a já měl to štěstí ho osobně poznat. Ačkoli byl multimiliardářem, nepřestal létat turistickou třídou a zachovával značnou osobní skromnost. Byl hluboce nábožensky založený a měl velkou víru v možnosti vědy.

Je taková velkorysost běžná?

Myslím, že zase tak běžná není, obvykle se však ve Spojených státech část podobně získaných peněz dává na charitu. Jelikož ve Spojených státech financuje vláda umění, muzea, církve a podobně jen v omezené míře, jsou tyto aktivity velmi závislé na financích ze soukromých zdrojů. Je tudíž dobrým zvykem pravidelně darovat peníze. Když jsem svým sourozencům ve Španělsku sdělil, kolik peněz každý rok daruji, byli velice překvapeni. Já jsem univerzitou dobře placený a rád se takto podělím. Lidé v USA platí nižší daně a jsou zvyklí podobně přispívat.

Jsou náboženství a věda slučitelné?

Jsem celoživotně a hluboce přesvědčený o jejich slučitelnosti, pokud si ovšem zůstávají vědomy toho, že se zabývají odlišnými sférami, které jsou však obě nezbytné. V minulosti ale i v současnosti se bohužel často stává, že věda a víra začnou své sféry překračovat například tím, že náboženští činitelé interpretují vědecké objevy, či se vědci vyjadřují k náboženským otázkám. To obvykle nevede k ničemu dobrému. V poslední době je takovým příkladem „inteligentní design“, který předstírá, že je vědeckou teorií, ale vůbec jí není. V řadě svých knih vyjadřuji své přesvědčení, že pokud jsou věda a víra správně chápány, nemohou být v rozporu, jelikož používají jiná okna k pozorování světa. Mým oblíbeným příkladem je Picassův obraz Guernica z rodného Španělska. Díky vědě můžeme změřit impozantní rozměry plátna či analyzovat složení použitých barev, ale je třeba duchovního pohledu k pochopení hrůzy, kterou malba znázorňuje. Společně tyto nezávislé analýzy umožňují plné vnímání tohoto mistrovského díla. Jiným příkladem jsou fyzikální vlastnosti zvuku a hudebních nástrojů vedle duchovního rozměru hudby. Věda se zabývá složením hmoty, rozpínáním galaxií, adaptací organismů… Náboženství se vyjadřuje k důvodům a smyslu naší existence, vztahu ke stvořiteli a poskytuje morální hodnoty.

Někteří věřící vykládají bibli doslova a berou ji jako učebnici astronomie a biologie. Bible nám však říká, jak se dostat do nebe, ne jak bylo nebe stvořeno. Stále bohužel existuje mnoho fundamentalistů, kteří věří, že byl svět stvořen před 6000 lety. Udělalo mi radost, že se tiskové konference při předávání Templetonovy ceny zúčastnil také můj blízký přítel Francis S. Collins. Tento současný ředitel amerického Národních zdravotních ústavů (NIH) a špičkový molekulární biolog, občas nazývaný „lovcem genů“, se rovněž ve svých knihách věnuje problémům, které i v moderní společnosti do vztahu mezi vědou a vírou přinášejí fundamentalismus.

Jaké jsou podle vašeho názoru velké otázky současné evoluční biologie?

Za nesmírně zajímavou otázku, k jejímuž zodpovězení musí evoluční biologie přispívat, považuji vývoj organismu z vajíčka do dospělce. Tento obor označovaný jako „evo-devo“ se snaží popsat, jak z pořadí písmen v deoxyribonukleové kyselině vzniká trojrozměrný organismus prostřednictvím dokonale fungujícího, nesmírně složitého a koordinovaného vývojového mechanismu. Známe sice lidský genom, ale stále o něm víme tak málo. Umíme ho přečíst, ale rozumíme jen pár odstavcům.

Jinou fundamentální otázkou, kterou nám umožňuje studovat pokrok zejména v molekulární biologii, je vztah mozku a mysli. Víme, že neurony komunikují pomocí chemických a elektrických signálů. Jak se ale tyto signály přeměňují v myšlenky, nápady a touhy? Jak se pomocí těchto signálů vytváří pocit vnímání vlastního já, naší existence? Přestože neurobiologie učinila velký pokrok, tyto otázky zatím zůstávají nezodpovězeny. No a jako třetí velkou otázku bych uvedl pochopení rozdílu mezi šimpanzem a člověkem. Lišíme se pouze v 1,5 % nukleotidů DNA. Teď, když víme, že na úrovni DNA jsme si tak nečekaně blízcí, bude nesmírně zajímavé zjistit, co způsobuje ten obrovský rozdíl, který mezi námi zejména v duchovní oblasti existuje.

V poslední době rychle roste počet lidí, jejichž genom byl sekvenován. Brzy budeme vědět mnohem víc o genetických příčinách nejen chorob, ale i rozdílů mezi jednotlivci, či dokonce mezi etnickými skupinami či národy. Těšíte se na to nebo máte z poznání tohoto typu obavy?

Především chci říci, že obecně nemám obavy z vědy a poznání. Mám ovšem strach z mylných hodnotových měřítek, která se jim někdy přiřazují. Např. eugenika byla jedním z mylných výkladů vědeckých poznatků.

Když se americké instituce podporující výzkum rozhodovaly, zda je účelné vrhnout obrovské prostředky na sekvenování lidského genomu, stal jsem se členem čtyřčlenné komise ustanovené Americkou akademii věd s cílem vydat k této otázce doporučení. Ke značnému rozhořčení Jamese Watsona jsem tehdy prosadil, aby se v případě schválení tohoto projektu použily 3 % prostředků (později to bylo zvýšeno na 5 %) na řešení náboženských a etických otázek a problémů, které určení lidského genomu přinese.

Sekvenování lidské DNA muselo přinést zklamání těm, kteří věřili či stále věří na nadřazenost bíle rasy. Ukázalo se totiž, že mimo veškerou pochybnost jsou mezi Afričany větší rozdíly (geneticky to nazýváme polymorfismus), než jsou vzájemné rozdíly mezi obyvateli zbytku zeměkoule. Z toho vyplývá, že bílá rasa je jen jednou odnoží či chcete-li větví na stromě znázorňujícím příbuznosti v rámci lidského druhu. To podstatné tudíž není genetické pozadí bělochů, ale fakt, že v oblastech, které obsadili, nejsou tropická otupující horka či všudypřítomná smrtelná či přinejmenším nesmírně oslabující malárie. Pět set miliónů lidí trpí často i několikrát ročně vysokými teplotami a minimálně 1,5 milionů dětí ročně na tuto parazitární nemoc zemře. To jsou dle mého názoru hlavní důvody ekonomické a kulturní zaostalosti Afriky.

Vy jste o malárii v současné době publikoval několik článků, které získaly velkou publicitu. Čeho se týkaly?

Cílem naší práce, úspěšné zejména díky mým americkým a francouzským kolegům, bylo zjistit evoluční původ té nejzhoubnější formy lidské malárie, působené druhem Plasmodium falciparum. Do doby před pouhými dvěma lety byl k dispozici pouze jediný kmen malárie izolovaný z lidoopů, který ležel v kmenové bance prakticky nepovšimnutý od 20. let minulého století. Z pochopitelných důvodů není nic snadného izolovat tohoto prvoka z krve volně žijící gorily. Mým spolupracovníkům se ale povedl průlom díky tomu, že poprvé úspěšně izolovali DNA malarických plasmodií ze stolice lidoopů. Díky tomu přivezli z Afriky spoustu izolátů a k našemu překvapení se ukázalo, že je mezi nimi řada nových druhů. Zjistili jsme, že nejnebezpečnější druh lidské malárie je jasně odvozený z Plasmodium reichenovi ze šimpanzů. Navíc jsme zjistili, že výše uvedený druh Plasmodium falciparum se vyskytuje nejen u lidí, kde způsobuje naprostou většinu dětských smrtelných případů, ale zcela nečekaně i u šimpanzů, bonobů a goril. Dokonce jsme našli malárii i v lemurovi, ale ta je lidoopím i lidským druhům poměrně vzdálená. Tato práce je připravena k publikaci v PNAS. Naše nálezy jsou neradostné tím, že pokud by byla malárie u lidí v Africe eradikována, zůstane bohužel její přírodní ohnisko zachováno v lidoopech. Značnou pozornost novinářů si získalo zejména naše zjištění, že malárie může být na lidi přenášena z lidoopů a naše spekulace, ovšem podpořena fylogenetickými daty, že v současném světě patrně nejzhoubnější choroba byla poměrně nedávno na lidstvo přenesena z primátů možná jen jediným bodnutím infikovaného komára.

Která z vašich vědeckých prací je pro vás nejdůležitější či je vašemu srdci nejbližší? (pozn. red.: – Francisco je autorem či spoluautorem téměř 1000 vědeckých publikací a 35 knih.)

Vždy jsou to ty poslední dvě či tři. I přes rostoucí věk mne znovu nadchne to, čím se zabývám. Moje vědecká kariéra byla vlastně značně oportunistická. Měním totiž občas zaměření své laboratoře, často třeba na základě nějakého článku, z něhož usoudím, že autoři se zabývají velmi zajímavým tématem, ale přistupují k němu ze špatného úhlu nebo chybně interpretují získaná data. V současnosti se vracím k otázce původu intronů, snažím se porozumět evoluci malárie a jiných parazitů. Také mě nepřestává zajímat evoluce lidí.

V České republice probíhá dost vyhrocená diskuse o tom, jak hodnotit vědu. Cílem je zvýšit její kvalitu na takovou úroveň, na níž je ve srovnatelně velkých zemích, jako jsou Rakousko či Belgie. Jaké byste měl pro nás doporučení?

Doporučuji totéž, co jsem řekl španělské vládě, jejíž ministr mne před několika lety oslovil v podobné záležitosti. Investujte větší část hrubého domácího produktu. Vámi uvedené země investují 2,6 % a 1,8 % hrubého národního produktu, zatímco v České Republice je to asi 1,4 %. Mé rodné Španělsko dává na vědu jen 1,2 %, ale jeho vědci byli v posledních letech mimořádně úspěšní v získávání prostředků z různých programů Evropské unie a na vědecké produkci Španělska se to začalo pozitivně projevovat. Za celý svůj poměrně dlouhý život (pozn. red.: Franciskovi bylo 76 let) jsem se opakovaně přesvědčil o tom, že čím více určitá země investuje do vědy, tím více paralelně posiluje její ekonomika. Upřímně řečeno, není zatím zcela jasné, co je v tomto vztahu příčinou a co je důsledkem. Nepochybným faktem však zůstává, že to funguje a klasickými příklady jsou Irsko či Finsko. Zejména vzhledem k ekonomickému růstu je od vlád velmi nerozumné, že tato fakta často ignorují a do vědy a vzdělání neinvestují více.

Ptali se Jana a Julius Lukešovi