Chvála poznání pro poznání

Když mi ještě jako malému do omrzení opakovali: „Papej ovoce, je zdravé!“, cosi se ve mně bouřilo. Snad jsem už tehdy v té výzvě pocítil jakési přehnané vyznávání účelovosti. Můj dětsky přirozený hedonismus totiž hlásal: „Papám ovoce, protože mi chutná.“ Tenhle rozdíl mi vždy vytane, když si kupuji potraviny, například onehdy pomerančovou marmeládu. Tu chci, mám ji rád, ale dřív, než ji ochutnám, mě viněta přesvědčuje, kolik přesně mi to dodá kilokalorií, kolik proteinů, karbohydrátů atd. – celá tabulka čehosi, o čem vůbec nevím, jak to chutná. „Aby se vaše tělo cítilo stále zdravě, mělo dostatečný přísun energie a pracovalo co nejlépe, je důležité správně se stravovat,“ čtu na webu¹⁾ a přemýšlím, zda si to myslí také mé tělo. Jistě, evoluce v nás vypěstovala chutě přesně tak, aby nám těla dobře pracovala, ale proč nad tím rozjímat u stolu?

Napadá mě, že s dnešními debatami o vědě je to podobné. „Bádej nad problémem, nabízí praktické využítí!“ Málokdo dnes přizná: „Bádám nad problémem, protože mě vzrušuje.“ Myslím, že to je principiální věc, už nejde jenom o přežití Akademie nebo o slepotu mechanických kafemlejnků. Jde tu o primitivně utilitární chápání vědy a její role v lidském světě, čehož je přelévání peněz a seřizování koleček v kafemlejncích jen průvodním jevem. S jistými rozpaky sleduji, jak se po politicích a úřednících i sami bojovníci o život české vědy stále víc uchylují k jazyku účelovosti, a to zprvu takticky, posléze už jen ze zvyku. Všimněte si, že mluví-li se o astrofyzice, padne zmínka o odvrácení pádu asteroidu, mluví-li se o buňce, padne zmínka o léčení rakoviny, a mluví-li se o nanočásticích, padne zmínka (celý článek v tomto čísle) o ochraně před bojovými chemickými látkami. Nic proti bohulibým aplikacím, jen upozorňuji na delikátní rozdíl mezi tím, kdy teoretické bádání umožní vyřešit něco praktického, a kdy jedině předpoklad, že se vyřeší něco praktického, umožní teoreticky bádat.

Mluvím o tom, jako by to bylo téma jen současné české. V žádném případě. Zcela náhodou jsem narazil na zcela stejné téma a stejně varovnou tóninu v 50 let staré úvaze Norberta Wienera.²⁾ Splnil tehdy svůj slib napsat něco pro sovětský (a tudíž ortodoxně marxistický) časopis Voprosy filosofii. Přitom si snadno lze všimnout, že svou kritiku nenápadně směřoval i na sovětský systém (píše například o existenci určitých nepříznivých „hledisek ve vědě, která nikterak nejsou omezena na země sovětského systému“ a vytlačují „daleko svobodnější metodu práce“).

K Wienerově úvaze byl samozřejmě (pamětníci vědí, proč samozřejmě) připojen dvakrát tak dlouhý redakční doslov, v němž se autorovi vytýká abstraktnost, schematičnost, zastírání, nepřihlížení k objektivním skutečnostem, utopičnost, ignorování zákonitého charakteru společenského vývoje³⁾ – a především to, že patřičně nezdůrazňuje odlišnost kapitalistického a sovětského systému, přičemž jeho kritika se vztahuje pouze na buržoazní kapitalistickou společnost (jako by nevěděl, že jeho rady byly v Sovětském svazu již dávno a lépe realizovány).

Vezměme soudruhy za slovo. My tu dnes budujeme kapitalismus, a proto by se podle nich měly Wienerovy kritické úvahy vztahovat i na nás. Zkusím vám tyto úvahy aspoň zjednodušeně přiblížit (a odkazuji též na úryvek v tomto čísle na  Vesmír 89, 332, 2010/5). Wiener vychází z kybernetického rozlišení dvou typů chování, z nichž prvé je cílené, druhé homeostatické. V prvém jde o dosažení něčeho, co ještě není aktualizováno, existuje jen v podobě relativně určité představy. Homeostáze naopak spočívá ve snaze udržet stálý stav, a to nikoliv tvrdě (což by se vlastně rovnalo smrti), nýbrž v jakési dynamické rovnováze. Tu si lze představit jako neorganizované, řekněme přímo svobodné „chvění“, umožňující udržovat stabilitu systému navzdory nečekaným změnám prostředí.

Takovým systémem může pro Wienera být živý organismus stejně jako lidská společnost. Protože cíle nejsou a nemohou být předem jasné, jde spíše o zmíněné udržení dynamické rovnováhy. „Pokud [ve společnosti] věda plní homeostatickou funkci, potud nemůže připustit ani příjem informace, který by byl omezený.“ To také znamená, že „vnitřní život vědy [se nesmí] ocitnout v příliš silné závislosti na okamžité politice nebo na oficiálním způsobu myšlení.“ S tím pak souvisí i Wienerova kritika pokusů hodnotit vědu, při nichž se „přehlíží ukojení obecné touhy po poznání a zájmu.“ Věda je totiž „něžná rostlinka a nebude nakloněna zahradníkovi, který si navykl vytahovat ji i s kořeny, aby se podíval, zda správně roste“.

Nic proti bohulibým aplikacím, to opakuji, ba dokonce si myslím, že vize zajímavých praktických aplikací mohou zpětně posloužit jako inspirace k čistě teoretickému bádání. Petr Klusoň v tomto čísle Vesmíru⁴⁾ připomíná prorockou vizi Richarda Feynmana o světě v měřítkách nanometrů. Tehdy – taky už je tomu 50 let – to byla nespoutaná utopie (mimochodem rád bych věděl, jak by dopadla v dnešním systému hodnocení), ale při pohledu na Feynmanův text⁵⁾ si všimnete, jak často se jeho divoké nápady odvíjely od vizí praktického užití. Přímo píše, že „co je na tom nejdůležitější, je, že by to mělo obrovský počet technických aplikací,“ což se mi v tomto případě nezdá být výrokem čistě taktickým nebo zvykovým.