Ochrana přírody podle J. Jaroše a K. Spitzera

Jsem již dlouho profesionálním pracovníkem Státní ochrany přírody a rozhodně si nemyslím, že článek L. Čížka, J. Beneše, M. Konvičky a Z. Frice Zpráva o stavu země: Odhmyzeno (Vesmír 88, 386, 2009/6) nějak poškozuje nebo uráží systém či instituce. Jsou v něm věcně shrnuty příčiny a důsledky procesů a změn, které v naší přírodě proběhly, a dopad na společenstva i jednotlivé taxony hmyzu, na podkladě analýzy Červeného seznamu.

Důvody kritiky Červeného seznamu jako východiska a zdroje dat pro článek Odhmyzeno považuji za zástupné a nekonkrétní, soustředěné na detaily. Důležitější by byla diskuse o koncepci knihy, její potřebnosti, smyslu a významu. Práce tohoto rozsahu obsahují i formální chyby a drobná věcná opomenutí, o kterých jako editoři víme. Velkou metodickou obtížnost srovnání ekologicky a biologicky různorodých skupin bezobratlých editoři avizují jasně v úvodních metodických statích.

Není rovněž zřejmé, proč je Červený seznam označen za neúměrně rozsáhlý, neboť v ideálním případě by měl hodnotit všechny ochranářsky významné druhy v ČR. Rozsah je předurčen velkým počtem takových druhů. Není ani uvedeno, v čem spočívá údajné redakční nezvládnutí Červeného seznamu. Nemohu sice přímo posoudit úroveň kapitoly věnované ohroženým druhům motýlů, mohu však zaujmout postoj ke knize J. Beneše, M. Konvičky ad. Motýli České republiky – Rozšíření a ochrana. Toto velmi podrobné, široce vybavené, konkrétní a kompaktní dílo je pracovníky státní ochrany přírody i zahraničními odborníky vysoce ceněno a hojně citováno.¹⁾ Nezdá se mi jako správné tuto práci odsoudit proto, že je v ní uvedeno několik postupů konkrétní péče o lokality, které se jeví pánům Spitzerovi a Jarošovi problematické.²⁾

Ani Spitzerova připomínka jejich³⁾ knihy Ohrožený svět hmyzu není úplně na místě. Ve své době byla jedinou publikací věnující se této problematice a mnoha lidem posloužila jako první dobré vodítko při seznámení s podstatou problému. Jde ale o knížku populárně naučnou, neobsahující tvrdá a aktuální data. Nechápu, proč J. Jaroš a K. Spitzer nabádají autory Odhmyzení, aby více reflektovali Červenou knihu ČSFR – bezobratlí. Projekty typu Červené knihy mohou principiálně (na rozdíl od Červeného seznamu) uvést a komentovat v případě hmyzu pouze malý počet druhů, často jen těch nápadných a populárních. Článek Odhmyzeno je v obecné rovině v souladu jak s Červenou knihou, tak s knížkou Ohrožený svět hmyzu. Data a informace, které článek analyzuje a jsou jeho jádrem, je však možno excerpovat pouze z práce typu Červeného seznamu.

S tezí J. Jaroše a K. Spitzera, že Prioritou ochrany přírody je územní ochrana těch biotopů, které jsou nejblíže přirozenému stavu vývoje krajiny a vyžadují minimální zásahy člověka, rozhodně nemohu souhlasit! Ochrana přírody je kulturně-společenský proces, jehož předmětem zájmu a náplní je příroda. Kdybychom přijali pohled těchto autorů, diskvalifikovali bychom ochranu polokulturních a člověkem dlouhodobě ovlivňovaných cenných biotopů.⁴⁾ Mnohé z nich mají za sebou sedm i osm tisíc let vývoje a přímo navazovaly na biotopy, existující u nás po konci glaciálu. Rozhodnutím od zeleného stolu bychom odsoudili k zániku stovky reliktních (a několik endemitních) druhů, ale i společenstev, jejichž existence má sama o sobě obrovský kulturní význam a historickou hodnotu. Studiem okolností jejich přežití se můžeme v budoucnu dovědět mnohé o minulosti přírody a krajiny na našem území. Děsím se představy, že bychom nebrali v úvahu např. kulturně-historickou, vědeckou ani praktickou hodnotu krajových odrůd ovoce či plemen domácích zvířat. Vnímám ochranu přírody jako nesmírně složitý a odborně náročný multidisciplinární proces. Konkrétní chování společnosti k přírodnímu a kulturně – přírodnímu dědictví v podstatě vypovídá mnohé o její kulturní úrovni.