Od retrovirů k HIV

Jana Olivová: Zhruba před čtvrt stoletím jste identifikovala virus HIV. Proč je podle vás tak obtížné najít vakcínu proti chorobám, které tento virus způsobuje? Co je na viru HIV tak zvláštního, že jeho výzkum a práce s ním jsou tak náročné?

Françoise Barré-Sinoussiová: Na to bohužel skutečně neexistuje jen jedna odpověď, protože se jedná o velmi složité interakce – vzájemná působení – mezi tímto virem a hostitelem. Především je tu jedna překážka, na kterou se velmi často poukazuje: totiž genetická rozmanitost tohoto viru. Díky ní dokáže uniknout pozornosti imunitního systému, což je nepochybně velmi závažné. Existují však i jiné překážky, které asi nejsou zmiňovány tak často jako genetická rozmanitost. Jde o to, že zde máme co do činění s virem, který je schopen změnit hráče našeho imunitního systému daleko rychleji, než náš imunitní systém dokáže reagovat – a to je zásadní problém. Virus HIV totiž umí infikovat buňky podílející se na imunitní odpovědi: lymfocyty T, a především podskupinu bílých krvinek zvaných lymfocyty T4. Napadá i buňky prezentující antigen, což jsou další klíčové prvky pro imunitní reakce. Víme, že HIV nebo jeho složky jsou schopné velmi rychle pozměnit jejich funkci pravděpodobně prostřednictvím signálních drah. Dost dobře rozumíme viru HIV samému: na co se zaměřuje, jaké složky napadené buňky a jaké složky viru jsou důležité pro replikaci HIV v infikované buňce. Sice ještě neznáme všechny, ale známe jich hodně. Zdá se mi však, že se ještě nevěnovala dostatečná pozornost právě těm částem viru, které mohou způsobit, že buňka imunitního systému začne vydávat špatný, patologický signál. To se týká zejména buněk, které zajišťují vrozenou, nespecifickou imunitu, například dendritických buněk, plasmocytoidních dendritických buněk ad. To je jeden důležitý bod, který je třeba vzít v úvahu. Zjistili jsme, že určité složky viru HIV mají schopnost potlačovat imunitní odpověď, snižovat obranyschopnost, ale ten konkrétní virový determinant, ten první určující činitel, který vyvolává abnormální signál, ještě docela neznáme.

J. O.: Vědci by tedy měli v budoucnu soustředit pozornost na tento problém?

F. B.-S.: Je to jeden z aspektů, ale není to všechno. Od samého počátku výzkumu viru HIV jde o multidisciplinární výzkum. Nesmíme se soustřeďovat pouze na jeden bod, protože je potřeba dosáhnout pokroku i ve směru k obranné reakci buněk na příslušné antigenní podněty a podobně. Nelze se tedy zaměřit jen na jednu věc, je nutné rozvíjet různé priority současně.

J. O.: Upozornila jste také na několik strategií, které je potřeba přijmout pro přípravu očkovací látky. Mohla byste se o nich zmínit blíže?

F. B.-S.: Tato strategie zahrnuje především posouzení slizniční, mukózní složky. Abych řekla pravdu, my neznáme dostatečně dobře obrannou imunitní reakci na úrovni sliznice. A jelikož virus HIV je, jak známo, přenosný pohlavním stykem, sliznici je třeba vzít v úvahu. Strategie bude tudíž vycházet ze snah lépe porozumět vrozené imunitě, protože nemáme vakcínu, která infekci zcela zničí. Stále bude v malé míře docházet k množení viru, k jeho replikaci – což ale platí pro většinu vakcín. Dnes neexistuje očkovací látka, která by naprosto dokonale zničila infikující choroboplodné zárodky. V případě infekce HIV však jde o to, že pokud je přítomna ona dříve zmiňovaná složka, která i při velmi nízké koncentraci může mít patogenní vliv na imunitní buňky, zejména na buňky vrozené, nespecifické imunity, nebude v důsledku toho správně reagovat nespecifická, adaptivní imunita. Proto je třeba pracovat na očkovací látce, abychom měli imunogen neboli látku, která by navodila imunitní reakci B-lymfocytů a tvorbu protilátek a pravděpodobně i reakci T-lymfocytů ke zničení infikovaných buněk. A současně abychom měli také imunogen, který by zablokoval nesprávné, patologické signály. Podle mého názoru tak v budoucnu dojdeme ke kombinované očkovací látce. A společně s ní bude třeba používat další preventivní opatření, která jsou už dnes účinná: mám na mysli změnu chování, používání kondomů, mužskou obřízku, která snižuje riziko nákazy o 50 %. A také dnes víme, že 50–60 % lidí, kteří jsou infikováni virem HIV, neví, že jsou nakaženi. To znamená, že musíme zlepšit osvětu, vzdělávání a dobrovolné testování na přítomnost viru HIV, které bude třeba zpřístupnit na celém světě. S tím jde ruku v ruce boj proti sociální nespravedlnosti, protože lidé nakažení HIV jsou stále značně stigmatizováni a diskriminováni, zejména v některých zemích světa. Je nepřijatelné, aby byli lidé zavíráni do vězení proto, že jsou HIV pozitivní nebo že jsou homosexuálové či prostitutky.

J. O.: V roce 2008 jste získala za svůj výzkum Nobelovu cenu – jaké byly hlavní mezníky vaší vědecké práce? Jaké byly rozhodující momenty nejen předtím, než jste objevila virus HIV, ale i potom?

F. B.-S.: Samozřejmě tím hlavním byla identifikace samotného viru začátkem roku 1983. 

J. O.: Pracovala jste s retroviry už předtím, než jste identifikovala HIV?

F. B.-S.: Ano. Celá moje profesionální dráha je spojena s retroviry, i když nikoliv lidskými, protože v roce 1970, když jsem začínala, nebyl ještě žádný lidský retrovirus objeven. Pracovala jsem proto na myších retrovirech a na souvislosti mezi těmito retroviry a rakovinou a leukemií. Už tehdy jsem se zajímala o vzájemné působení mezi myšími retroviry a hostitelem. V rámci postgraduálního studia jsem pracovala v USA na Fv1 restrikci retrovirů u myší. A ukázalo se, že v ní hraje hlavní roli gen TRIM5-alfa. Vždy jsem se tudíž velmi zajímala o interakci mezi retroviry a hostitelem, ať už jeho některými buňkami, nebo celým organismem.

J. O.: Mezi vědci existuje silná soutěživost, trpěla jste někdy nějakými zápornými projevy této velké konkurence?

F. B.-S.: Samozřejmě, víte, že byly nějaké spory, ale pro mne je to minulost a nerada o tom mluvím. Podle mého názoru je soutěživost na určité úrovni dobrá, protože nás opravdu žene k tomu, abychom postupovali co nejrychleji. Osobně si ovšem myslím, že je potřeba určitá rovnováha mezi soutěživostí a spoluprací. Potřebujeme obojí, abychom dosáhli pokroku co nejrychleji, zejména v případě tak smrtící nemoci.

J. O.: Čemu se věnujete teď, jaký je váš hlavní výzkumný záměr?

F. B.-S.: V mojí laboratoři se snažíme přispět k lepšímu poznání mechanismu ochrany proti HIV, zejména se zaměřujeme na otázku propuknutí choroby AIDS u lidí nakažených virem HIV. Používáme různé modely či přístupy. Jeden tým v mé laboratoři studuje vybrané kontrolní mechanismy u těch jednotlivců, kteří jsou infikováni po celá léta, ale choroba u nich nepropukne a virus mají dokonale pod kontrolou. Druhá skupina pracuje na afrických primátech, kteří jsou nakaženi virem SIV (to je opičí forma lidského viru HIV), ale AIDS se u nich nerozvine. Víme, že se v jejich těle virus sice množí, ale že patologické projevy imunitního systému nepropuknou. Třetí skupina zkoumá – spíš na buněčné úrovni – interakci mezi různými buňkami imunitního systému, konkrétně buňkami NK, kterým se říká přirození zabíječi, a dendritickými buňkami, když jsou buď infikovány virem, nebo jsou vystaveny určitým látkám – kandidátům na vakcíny. Sledují se přitom rozdíly ve vzájemné komunikaci – na oné signální dráze – mezi dendritickými buňkami, když jsou infikované nebo když nesou ony kandidáty na vakcíny. Zjišťujeme, jak v tomto případě reagují buňky NK, oni přirození zabíječi. To znamená, že se v mé laboratoři výrazně soustřeďujeme na vrozenou imunitu. Dokonce i poslední skupina studuje vzájemnou komunikaci mezi buňkami NK a buňkami prezentujícími antigen na úrovni deciduy – těhotensky změněné děložní sliznice, což je důležité během těhotenství. My se domníváme, že je zde jeden mechanismus vysvětlující, proč existuje, naštěstí, tak malá míra přenosu HIV z matky na dítě.

J. O.: Ve své vědecké práci jste byla obrovsky úspěšná. Máte ještě čas na nějaký osobní život, koníčky a osobní zájmy?

F. B.-S.: Ráda bych měla osobní zájmy, ale pro sebe nemám vůbec žádný čas. Nejen kvůli Nobelově ceně, ta jen rozšířila řadu činností, kterým jsem se už věnovala předtím. Moje týmy dnes v laboratoři dělají vědu, ale já se hodně zapojuji do spolupráce s rozvojovými zeměmi v jižní Asii a v Africe, do výcvikových a osvětových aktivit, věnuji se posilování lidských zdrojů v těchto zemích a také rozvoji výzkumných programů přímo na místě, s tamními lidmi. A v tom bych ráda pokračovala.

Rozhovor Českého rozhlasu Vltava připravila pro Vesmír Jana Olivová