Sanatorium jako dech doby

Tuberkulóza, souchotiny nebo lidově také oubytě (úbytě) jsou názvy pro infekční onemocnění, které až do objevu účinných léků a očkování, ale rovněž zvýšení životního standardu společnosti po druhé světové válce znamenalo setrvalou hrozbu pro široké vrstvy populace.

Meziválečné období vyhlásilo tuberkulóze boj a jednou z jeho zbraní byla výstavba velkokapacitních sanatorií. Hygienické požadavky nutně aplikované na úspěšný proces léčby šly ruku v ruce se zásadami funkcionalismu. Světlo, vzduch a slunce byly považovány nejen za účinné nástroje v rámci léčebných procedur, ale rovněž za důležité elementy, jejichž kvality musí být zapojeny do koncepce stavby. Právem proto patří funkcionalistické nemocnice k nejzajímavějším příkladům použití tohoto stylu.

Kvůli potenciálnímu epidemickému šíření nákazy, ale také kvůli prostředí neznečištěnému průmyslovou výrobou bývala sanatoria zpravidla situována do odlehlých lokalit, které se vyznačovaly nepoznamenanou přírodou. Nutná fyzická izolace pacientů tak měla i další blahodárné dopady, jak dokládá i následující finský příklad.

Nedaleko od historického hlavního města Turku je pod vzrostlými korunami košatých borovic v rozlehlých lesích u Paimio ponořeno bělostné sanatorium. V jeho bezprostředním okolí jsou navíc rozmístěny ubytovací domky pro personál. Celý nemocniční areál byl zbudován podle návrhu Alvara Aalta, jehož projekt zvítězil v roce 1929 v architektonické soutěži.

Mladý architekt těsně za hranicí třiceti let se s chutí zapojoval do mezinárodního architektonického dění a při svých cestách po Evropě stihl navštívit také proslulé tuberkulózní sanatorium Zonnestraal v Hilversum z let 1926–1928 od Johannese Duikera.

Sám Aalto věnoval průběhu léčby TBC nesmírnou pozornost, studoval požadavky chronicky nemocných a svá pozorování umně přetavil do invenčních detailů nejen v architektonickém a technickém řešení, ale především v propracovaných finesách interiérového zařízení. Navrhl snadno omyvatelné židle nazvané Paimio, lampy a také umývadla, která svým tvarem snižovala hlučnost šplouchání a splachování vody. Ty později dokonce uplatnil i ve vlastním rodinném domě v Helsinkách.

Konstrukčním východiskem se pro Aalta stal systém betonových pilířů, které mu zajistily volný půdorys, tedy jedno z dogmat moderní architektury, ale zároveň i praktický způsob vyřešení zásahů do interiérů, které se nemusí nezbytně projevit ve vnější tvářnosti objektu. Jednotlivá křídla se paprskovitě rozevírají do okolní lesnaté krajiny. Nejpozoruhodnější část celého komplexu představovalo extrémně úzké, ale vysoké křídlo, vlastně pouhá deska, z níž vybíhají v každém podlaží dlouhé terasy, které byly navrženy tak, aby svou šířkou odpovídaly vhodnému rozložení lehátek pacientů. Jejich ideální nasměrování k jihu garantovalo dostatečný přístup slunce.

Po úspěšném eliminování nákazy TBC došlo ke zrušení provozu sanatoria, které úředně přešlo pod nemocnici v Turku, a budova změnila funkci. Sluneční lázně na terasách pozbyly svůj význam, později byly zaskleny a jejich zdánlivě funkcionalistický výraz byl poněkud problematicky evokován použitím markýz z textilu výrazných barev.

Ačkoliv na konci dvacátých let část finské architektonické obce váhala, zda tak velký úkol lze svěřit tak nekonvenčnímu architektu, dnes usilují příslušné finské instituce o zápis bývalého sanatoria v Paimio do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.