Pomůže nám macarát jeskynní lépe pochopit procesy stárnutí?

Macarát jeskynní (Proteus anguinus) je poněkud tajemný ocasatý obojživelník obývající podzemní vody krasových systémů Dinárských hor na Balkánském poloostrově. O jeho životních projevech se toho donedávna mnoho nevědělo, neboť macaráti žijí skrytě v temnu a chladu a „žijí pomalu“. Jejich životu nyní lépe a lépe rozumějí francouzští vědci, kteří v 50. letech minulého století spustili reprodukční a výzkumný program macarátů. Založili ho na populaci přivezené ze Slovinska do podzemní jeskynní laboratoře v Moulis ve francouzských Pyrenejích poblíž Saint-Girons, kde věrně napodobili přirozené prostředí macarátů. Nyní tam žije více než 400 jedinců různého stáří. Po téměř 60 letech pozorování populace výzkumníci sumarizovali výsledky studií demografických charakteristik a některých fyziologických projevů.

Od počátku zaznamenal chovný program jen minimum úhynů. Řada jedinců je nyní ve věku minimálně okolo 50 let (pravděpodobně však budou přibližně o 10 let starší, neboť byli sbíráni v přírodě již jako odrostlí jedinci), ale stále neprojevují příznaky stárnutí. Na základě demografických dat dané populace bylo odhadnuto, že macaráti se mohou dožívat více než 100 let. Samice pohlavně dospívají až okolo šestnáctého roku a poté v průměru kladou snůšky 35 vajec jen jednou za 12,5 roku po dobu 68,5 roku.

Dlouhověkost je u obratlovců zpravidla podmíněna specifickou fyziologií spojenou s rozměrným tělem. U většiny známých dlouhověkých obojživelníků pozitivní korelace věku a velikosti těla platí (např. nejstarší známý obojživelník byl velemlok japonský, 55 let, dorůstající až 140 cm). Nicméně macaráti jsou poměrně drobní, subtilní ocasatí obojživelníci, takže do této teorie dlouhověkosti nezapadají. A nezapadají kupodivu ani do žádné jiné ze tří hlavních evolučních teorií dlouhověkosti. U macaráta se totiž neprokázala ani snížená míra bazálního metabolismu, ani vysoká odolnost vůči oxidativním degenerativním změnám v organismu, respektive v efektivitě antioxidativních mechanismů. V žádném z těchto parametrů macaráti nevybočují z obvyklých hodnot. Přesto nemají ani ve stáří vysoký stupeň buněčného poškození.

Prozatím nezbývá než dál hledat a testovat faktory, které mohou ovlivňovat dlouhověkost macarátů. Jako nejpravděpodobnější se nyní jeví nízká celková i reprodukční aktivita, relativní nepřítomnost stresových faktorů v prostředí podzemních vod nebo celkově neobvyklá fyziologie. Konkrétní hlavní faktory ovlivňující dlouhověkost macarátů zatím s jistotou neznáme. Máme ale před sebou zajímavý a slibný obratlovčí model pro studium mechanismů stárnutí. (Biology Letters, publikováno online 21. července 2010, doi: 10.1098/rsbl.2010.0539)