Maximální nezávislost, nebo účelná vyváženost?

Ve svém programovém prohlášení v části „Energetika a vnější energetická bezpečnost“ koaliční vláda stručně představila základní parametry pro dopracování návrhu Státní energetické politiky ČR do roku 2050. Některé z ohlášených kroků již dokonce nastaly, příkladem je vládní návrh novely zákona o obnovitelných zdrojích energie, který má omezit boom fotovoltaických elektráren. Hlavními východisky, která jsou pro plynárenství mimořádně důležitá, má být zvyšování energetické bezpečnosti České republiky, a to především diverzifikací energetických zdrojů a přepravních tras. Vláda chce podporovat posilování energetických sítí ve směrech západ-východ a sever-jih, výstavbu podzemních zásobníků plynu, výstavbu nových plynovodů a chce vést průběžný dialog s producentskými státy. V oblasti uhelné energetiky se vláda zasadí o zachování územních limitů těžby hnědého uhlí, bude podporovat výstavbu nových bloků jaderné elektrárny Temelín a modernizaci jaderné elektrárny Dukovany, včetně navazujících liniových staveb, a to vše v rámci vyváženého energetického mixu. Dalo by se říci, že teď už známe všechny části „puzzle“, které se říká Státní energetická koncepce. Ovšem zas tak jednoduché to není, potřebujeme ještě znát pravidla, jak ji skládat…

Není určitě od věci podívat se, jakou koncepci mají jinde. Na celém světě se primární zdroje energie kombinují z vlastních fosilních paliv, dovážených paliv, obnovitelných zdrojů a jejich doplněním je jaderná energetika (pokud to není v rozporu s administrativními zákazy). Všechny vyspělé státy světa se také zavázaly ke snižování škodlivých emisí a k maximální ochraně prostředí. To také určuje použitelnou skladbu zdrojů. Rovněž spolehlivost dodávek energií se v posledních letech stala imperativem, proto je v případě dovozu energií nezbytná diverzifikace zdrojů i přepravních cest energií.

Skladba primárních zdrojů energie Celosvětově hlavním zdrojem byla ropa a ropné produkty, které kryly více než 1/3 roční spotřeby, necelou třetinu představovala tuhá paliva, zhruba ¼ připadla na zemní plyn, zbytek tvořila ostatní paliva, tedy jádro a obnovitelné zdroje (obr. 1). Vyspělé průmyslové státy, jako USA nebo Německo, mají ještě vyšší podíly ropy a zemního plynu na úkor tuhých paliv, aby byly zajištěny požadavky na ochranu prostředí.

Naproti tomu jsou energetické zdroje České republiky tradičně založeny na sice klesajícím, nicméně stále velmi vysokém podílu domácího hnědého uhlí pro výrobu tepla a elektřiny, které je doplněno cca ¼ ropných produktů; zhruba pětinu podílu tvoří zemní plyn a obnovitelné zdroje energie s jadernou energií bilanci doplňují (obr. 1). Na první pohled je zřejmé, že od vyspělých zemí, a dokonce i od světového průměru, se skladba primárních zdrojů energie České republiky významně liší.

Podle mého názoru je podíl zemního plynu, který je navíc ekologicky nejpřijatelnějším fosilním palivem, zatím příliš nízký. Důvodem bude zřejmě jedna ze základních premis minulé Státní energetické koncepce, stanovující maximální dovozní nezávislost. Myslím si, že je na čase toto dogma v nové koncepci poněkud přehodnotit. Při zachování limitů těžby hnědého uhlí bude vytěžené uhlí potřeba především pro výrobu tepla v teplárnách, výrobu elektřiny v dožívajících uhelných elektrárnách nahradí rozvoj elektráren jaderných. Pro ty je ovšem typický rovnoměrný výkon a rostoucí potřebu pružného vyrovnávacího výkonu mohou uspokojit například plynové elektrárny a plynové kogenerační zdroje, ostatně několik projektů plynových elektráren je již ve vysokém stupni přípravy. To pak logicky povede k vyššímu podílu zemního plynu v primárních zdrojích ČR. Cílem by ovšem nemělo být navýšení tohoto podílu za každou cenu, nýbrž dosažení optimálního mixu všech dostupných zdrojů.

Na téma spolehlivosti

Nedávné komplikace dodávek plynu přes Ukrajinu vzbudily diskuse o spolehlivosti dodávek obecně. To je úplně v pořádku, ale není úplně v pořádku, že to u nás vede až k určitému zpochybnění dosaženého stavu spolehlivosti dodávek. Je proto nezbytné hned zdůraznit, že „plynárenská krize 2009“ se žádného zákazníka v ČR nedotkla a nedošlo k žádnému omezování dodávek. To ovšem nebyla náhoda! Plynárenství u nás dlouhodobě a systematicky pracuje na řešení podobných výjimečných situací – zdroje a přepravní cesty zemního plynu diverzifikované od roku 1997, podzemní zásobníky plynu pokrývající více než 1/3 roční spotřeby, mnohanásobně zokruhované regionální plynárenské soustavy a připravené krizové mechanismy, především možnost otočení toku plynu v tranzitní soustavě – to jsou významné prvky posilující spolehlivost dodávek. Je třeba říci, že Česká republika se právě těmito opatřeními zásadním způsobem odlišuje od okolních zemí střední a jihovýchodní Evropy, které naopak loni krizí dodávek zasaženy byly.

Plynovodní systém na území ČR je od sedmdesátých let minulého století významnou součástí mezinárodního evropského přepravního systému a proudí jím do států Evropské unie ve směru východ–západ zejména plyn z ruských nalezišť. Ruský zemní plyn vstupuje na naše území přes hraniční předávací stanici (HPS) Lanžhot, jeho výstupními body jsou HPS Rozvadov a HPS Hora sv. Kateřiny. Stejný tranzitní systém umožňuje také reverzní přepravu norského plynu přes předávací stanici Hora sv. Kateřiny, tedy z Německa do ČR. Tuzemská spotřeba zemního plynu se od poloviny devadesátých let pohybuje okolo 9 miliard m³ ročně a je téměř zcela závislá na dodávkách ze zahraničí. Pro dosažení vysoké spolehlivosti dodávek je proto již od roku 1997 zásobování ČR zemním plynem založeno na kombinaci dovozu ruského a norského plynu. Dodávky plynu do ČR jsou tedy diverzifikované ze dvou zdrojů a dvěma přepravními cestami v poměru cca 3/4 z Ruska ku 1/4 z Norska (obr. 3).

Současné provozní uspořádání tranzitního systému ČR umožňuje v posledních letech rovněž variabilní přepravu plynu ve směru západ–východ. Právě tato investice do „obrácení“ toku plynu ochránila české zákazníky před omezováním či odstavováním odběrů. Že by nešlo o zanedbatelný problém, prokazuje následující malá statistika. Zemní plyn se v tuzemsku dodává do přibližně 2,8 milionu odběrných míst. Podíl velkých odběratelů v odběrech všech zákazníků v ČR činí zhruba 45 %, podíl středních odběratelů 10 %, maloodběratelů 13 % a domácností 30 %. Plných 98 % domácností ČR je napojeno na dodávky plynu, plynofikována jsou všechna města nad 5000 obyvatel, přičemž ještě plná polovina menších obcí je rovněž na dodávky plynu napojena. Od většiny ostatních států Evropské unie se ČR liší tím, že se značný podíl zemního plynu užívá k otopu a doposud pouze zanedbatelný podíl se využívá pro výrobu elektřiny. Vzhledem k tomu je pro tuzemské plynárenství typický značný rozdíl mezi spotřebou v zimních a letních měsících, který se dlouhodobě pohybuje v poměru 4 až 5 ku 1. Ještě vyšší poměr, a to 7 až 8 ku 1, existuje i mezi minimálním a maximálním dnem v průběhu roku. To jen zdůrazňuje význam rozvoje podzemního uskladnění plynu (obr. 2).

Celková kapacita podzemních zásobníků plynu (PZP) u všech provozovatelů v ČR dosahuje zhruba 3 miliardy m3. V uplynulých letech byly intenzifikovány jejich denní výkony a rozšířena jejich uskladňovací kapacita. Díky tomu disponuje český systém vynikajícím poměrem uskladněného plynu vůči jeho roční spotřebě. V současné době pokrývá uskladněné množství plynu více než 1/3 jeho roční spotřeby, což je jeden z nejlepších ukazatelů v celé Evropě. Přitom zvyšování kapacity a výkonů podzemních zásobníků i nadále pokračuje a právě vysoký stupeň připravenosti těchto projektů byl důvodem, že jim byla poskytnuta i finanční podpora EU. Významným novým prvkem dalšího posílení spolehlivosti dodávek zemního plynu je výstavba plynovodu Gazela, který na českém území naváže na nový projekt přepravy ruského zemního plynu. Plynovod Nord Stream přivede nezávislou a spolehlivou cestou přes Baltské moře další objemy ruského plynu do zemí Evropské unie. Budou tak v provozu již tři přepravní trasy, na něž na českém území naváže Gazela.

Jsem přesvědčen, že již současný stav, a o to více i připravovaná opatření, našeho plynárenství přesně naplňují vládní záměry „diverzifikace energetických zdrojů a přepravních tras, posilování energetických sítí ve směrech západ–východ a sever–jih, výstavby podzemních zásobníků plynu, výstavby nových plynovodů“ a nabízejí řešení „zachování územních limitů těžby hnědého uhlí“.