Ad Suburbanizace

Přestože se s mnohými postřehy článku zcela ztotožňuji, cítím potřebu reagovat.

Mezi negativními dopady vyjmenovanými autorem zcela postrádám výraznější zmínku o úbytku zemědělské půdy, volné krajiny a přírodních biotopů. […] Úrodnou půdu a rozmanitost živočišných a rostlinných druhů však znovu nevybudujeme. Právě to je třeba považovat za vpravdě smrtící zásahy bující suburbanizace do naší krajiny.

Mnohem závažnějším autorovým pochybením je však úvaha, že náklady na nápravu škod způsobených neuváženým územním rozvojem některých obcí by měl hradit stát, případně jiný vnější (ve vztahu k obcím) veřejný zdroj. Názor vyjádřený větou „…pokud takový způsob růstu povolím, pak za něj nesu také odpovědnost“ bohužel zcela koresponduje s názory mnohých politiků […].

Základ dnešních problémů s přebujelou výstavbou „na zelené louce“ totiž tkví v krizi morálky, odpovědnosti, vědění a úcty k veřejným statkům. Přes poměrně podrobné právní předpisy, mnohostranné projednávání s účastí veřejnosti a povinnou kvalifikaci zúčastněných osob dnes vznikají územní plány (a především jejich změny) velmi často zcela pod taktovkou investora – developera. Ten díky změně funkčního využití pozemků (typicky z orné půdy na plochy pro bydlení, nebo „nerušící“ výrobu a sklady) inkasuje pohádkové zisky. Takto nabyté prostředky pomáhají přizpůsobovat postoje členů zastupitelstev, představitelů dotčených úřadů i architektů vybavených příslušným kulatým razítkem. Dokážou zmobilizovat schopné právníky a lobbisty, kteří poukazováním na sebemenší formální chybičky a manipulováním podkladů porazí i sebepevnější argumenty zastánců veřejného zájmu. Pověstná sídelní kaše za humny velkých měst vzniká za spolupůsobení drobných ústupků, nedomyšlených stanovisek, alibismu, rezignace na prosazování obecného zájmu, absence koncepčního přístupu, odborného diletantství i otevřeného napadání všeho, co stojí v cestě rozvoji obce (čti zisku investora).

Pravda, je asi možné změnou přerozdělení výnosů z daní zvýšit finanční nezávislost obcí na zoufalém zvyšování počtu svých obyvatel. Je možné vyššími odvody za vynětí půdy ze zemědělského nebo lesního půdního fondu zmírnit cenový gradient mezi zastavitelnými a nezastavitelnými pozemky. Je možné omezit státní podporu stavebního spoření podmíněním jeho využití na ekologicky přijatelnější stavby. Je dokonce možné uvažovat po vzoru některých vyspělých států o zavedení odvodů za narušení přírodních biotopů, nebo také změnou právních předpisů posílit roli krajů a dotčených orgánů v procesu územního plánování. Bez moudrých, pracovitých, poctivých a odvážných pracovníků veřejné správy, vzdělaných a nezávislých tvůrců územních plánů a alespoň minimálně poučených a slušných investorů a jejich klientů však výše nastíněnými úpravami nanejvýš odkloníme snahy o vytěžení veřejného prostoru na relativně méně hodnotné pozemky. Uskutečněme je, ale o trvalosti takového úspěchu nemějme iluze. Trvalá naopak bude muset být naše snaha o kultivaci nás všech a celé společnosti. Možná na to padne víc než pověstných čtyřicet let putování vyprahlou pouští, ale nesmíme to vzdát.

Za špatné územní plány nenese odpovědnost imaginární subjekt – stát nebo společenský systém – ale konkrétní lidé: starostové, zastupitelé, projektanti, úředníci, developeři. Základní směry územního rozvoje, právní předpisy a koncepční dokumenty v České republice nejsou zdaleka dokonalé, ale také nejsou naprosto špatné. Jinak by nemohly vznikat žádné dobré územní plány. A ty vznikají, což vám jako jedna nepatrná částečka celého procesu, jako jedno malé kolečko v úředním aparátu mohu dosvědčit. A to je moje dobrá zpráva nakonec.

R. Kouřík, kiruok@seznam.cz

Autorova odpověď: Velmi vítám příspěvek R. Kouříka. Suburbanizace a sprawl si zasluhují širší a věcnou diskusi veřejnosti, odborníků a politiků. R. Kouřík správně upozorňuje, že stinné stránky suburbanizace jsou důsledkem nezodpovědnosti vůči veřejným zájmům a absence koncepčního přístupu k rozvoji území. Urbanizace a proměny osídlení jsou dnes spíše výsledkem mozaiky zájmů individuálních investorů než dlouhodobé strategie projednané s veřejností. Dobré příklady směřování rozvoje na úrovni obcí a městských částí existují a je nezbytné se s nimi seznamovat.

Snažil jsem se upozornit na to, že suburbanizace je regionální záležitostí a v případě velkých center, zejména pak hlavního města Prahy, věcí „celorepublikovou“. Každodenní život obyvatel se odehrává v městských regionech zahrnujících jádrová města a širší okolí, odkud lidé denně dojíždějí do města za prací, do škol, za službami a zábavou. 24hodinový puls dojížďky propojuje místa bydlišť a pracovišť do jednoho celku. Dnes už vedle sebe nenajdeme město a relativně samostatné vesnice. Vše je propojeno do jednoho socioekonomického celku.

Městské regiony jsou sice integrovány rytmem každodenního života, nicméně správa takového funkčně srostlého celku se rozpadá mezi množství samostatně rozhodujících obcí. Namísto celkového pohledu na rozvoj regionu se setkáváme s fragmentací rozhodování o jeho dílčích částech, které sice může některým investorům a obcím přinášet individuální zisky a užitky, nicméně celek ztrácí. Stát a kraje nechávají hru individuálních a lokálních zájmů rozhodovat o celcích městských regionů. Za zásadní chybu považuji to, že stát nechává obcím autonomii v rozhodování o rozvoji regionální a národní struktury osídlení.

Politika územního rozvoje ČR zmiňuje suburbanizaci na jednom místě v souvislosti s preferencí výstavby na „brownfieldech“ oproti zastavování „zelených luk“. Sídelní systém a struktura osídlení nejsou vůbec řešeny z hlediska rozmístění bydlení, služeb a pracovních příležitostí. Pouze Jihomoravský kraj a město Brno systematičtěji reagovaly na výzvy suburbanizace. Za rozvoj městských regionů, sídelního systému a charakter urbanizace na národní a regionální úrovni je zodpovědný stát a kraje. Pokud strkají hlavu do písku a povolí fragmentovaný rozvoj mozaikovitě složený z preferencí jednotlivých investorů a obcí, pak za jeho důsledky nesou zodpovědnost. Vyšší finanční nároky na obsloužení sprawlu poneseme všichni. Všichni ale nebudou uspokojeni. Dalším kolem bude pranice o to, komu stát a kraje pomohou z bryndy, kde postaví chybějící základní služby a silnice propojující roztříštěné osídlení.

Ano, nejmenoval jsem úbytky zemědělské půdy, volné krajiny a ohrožení přírodních biotopů. Nezmiňoval jsem ani další stránky, například kulturní důsledky suburbanizace. V omezeném prostoru příspěvku jsem se soustředil především na následující: Osvětlení toho, kde vnímám podstatu vzniku sprawlu, jako neudržitelné formy fragmentovaného rozvoje suburbánního osídlení. Na nepochopení regionálního měřítka formování základních jednotek osídlení, v nichž se odehrává každodenní život obyvatel (městských regionů). Upozornění na problematické důsledky fragmentované suburbanizace pro běžný život obyvatel a sociální a ekonomické náklady, které z toho vyplývají pro celou společnost. Jde o argumenty, které se na rozdíl od úbytku zemědělské půdy, fragmentace volné krajiny, narušení přírodních stanovišť a změn v biodiverzitě ve veřejné diskusi často neobjevují. V přesvědčování politiků a široké veřejnosti o neblahých důsledcích suburbanizace by přitom mohly hrát zásadní roli.

Luděk Sýkora