Memento stých narozenin Ivana Málka

Akademie věd pořádala 15. a 16. října seminář k stému výročí narození Ivana Málka. Ponechme historikům, mikrobiologům a pamětníkům jeho činnost vědeckou a organizační. Mám však pocit, že toto výročí otevřelo dveře do komnaty, která je žalostně prázdná: situace ve vědě, a zejména biologii v poválečných letech.

Ivan Málek byl členem ÚV KSČ a zastáncem některých směrů „sovětské biologie“. Co s tím? Politická funkce se biologii štědře vyplatila: Založil a prosadil vědecké ústavy, které umožnily velkému počtu mladých vědců pracovat na slušné technické úrovni, a celkově se přičinil o slušné postavení vědy v padesátých letech. Bez vysoké funkce by býval neměl šanci. Pokud vím, nikdy z pozice své funkce nikomu neuškodil, sám jsem spolu s ním v několika případech byl v opozici.

Jak je to s biologií? Lysenko, Lepešinská, Bošjan a podobní. Dívám se na to z historického kontextu. Vývoj vědeckých paradigmat má sociomorfní povahu. Když naše kulturní oblast byla organizována papežem a panovníky, obraz živého světa byl zcela rigidní: Existoval tak, jak byl stvořen; vznik nebo vymření druhu bylo nepředstavitelné. Rodí se kapitalismus ve viktoriánské společnosti, úspěšní se rozvíjejí, neúspěšní odcházejí ze scény – přichází Darwin a živý svět se dává do pohybu. Ten však pozvolna utichá. Pravidla společnosti naší kultury se koncem 19. a počátkem 20. století stabilizují. V biologii vyslovuje Mendel pravidla, která se výmluvně často nazývají „zákony“. Objevují se chromozomy, mitóza, meióza – vše je logicky provázáno, determinováno a obraz živého světa opět tuhne do stavu, který Stanislav Komárek trefně nazývá „sciolastika“ jako moderní metamorfóza scholastiky.

Vypukne revoluce v Rusku. Rozvíří stojaté vody a mnoho významných představitelů kultury – i té naší – se neskrývá svými sympatiemi. SSSR je mezi mocnostmi porazivšími fašismus, KSČ vyhrává u nás svobodné volby.

Považuji za projev sociomorfního charakteru biologických paradigmat, že přichází mladá generace (kalendářní věk nutno opravit léty války) považující to, co se tehdy nazývalo „sovětská biologie“, za směr, který do biologie může opět přinést dynamiku. Nikoli primitivními představami (Lysenko byl erudicí veterinární pomocník) o kukačkách líhnoucích se z vajec pěnkav pod vlivem pomnožení chlupatých housenek, ale jako směr myšlení, chceme-li i rehabilitace lamarckismu. Ostatně jeho „vyvrácení“ odstřihováním myších ocasů není svou úrovní daleko od těch kukaček.

Tento nástup poválečných biologů – vzpomeňme Ferdinanda Herčíka, Milana Haška, Slavomila Hejného, Emila Hadače, Františka Hořavku, Zdenka Kropáče a další – nadšených zrodem nového paradigmatu je nutno oddělit od sboru posluhovačů papouškujících v zájmu své kariéry mantry požadované státostranou, a hlavně upevňujících její „vedoucí roli“. Nátlakové prosazování tohoto směru jej u nás zdiskreditovalo. Když jsem však přišel začátkem šedesátých let na Michiganskou státní univerzitu, byl jsem překvapen zájmem zejména studentů o směr u nás souborně nazývaný „mičurinství“.

Jistě jsou zde povolaní, kteří by tuto poněkud pustou komnatu (kde máme sice některé osobní vzpomínky, ale i těch je na rozdíl od medicíny žalostně málo) zaplnili tím, co především chybí: všestrannou analýzou. Při příležitosti výročí Ivana Málka bych chtěl na tento dluh upozornit.