Bioarcheologie, nový obor na pomezí přírodních a historických věd

Vzkvétající rodina multidisciplinárních oborů se opět rozrostla o nové odvětví – bioarcheologii – jež se objevuje v titulu sborníku vydaného Přírodovědeckou fakultou Jihočeské univerzity ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR. Co se týče odborné náplně, bude nejlépe přidržet se charakteristiky editorů, kteří v předmluvě píší: „Zastřešujícím oborem většiny přírodovědných metod, používaných v archeologii, je environmentální archeologie. V našem úhlu pohledu zahrnuje environmentální archeologie studium jak neživé, tak živé části přírody a zaniklých interakcí člověka s těmito sférami. V případě neživé přírody se vejde náplň oboru do pojmu geoarcheologie, v případě živé přírody jde v našem pojetí o bioarcheologii. Samotná bioarcheologie zahrnuje široké spektrum nejrůznějších hraničních oborů a specializací, především archeobotaniku, archeozoologii a paleoekologii, ale také archeologickou antropologii a archeogenetiku.“ Uvedená definice je dostatečně výstižná, takže můžeme přejít k vlastnímu obsahu sborníku, který pozůstává jak z článků základního významu, tak z rozborů různých nálezů víceméně lokálního dosahu.

Z příspěvků širšího významu zaslouží zmínku „Archeologie rostlin“ od J. Beneše, studie L. Petra a P. Pokorného „Přirozená jezera na území České republiky“, kolektivní práce P. Pokorného, P. Šídy, P. Kuneše a O. Chvojky „Výzkum mezolitického osídlení v okolí bývalého jezera Švarcenberk v jižních Čechách“, příspěvek P. Bobka „Vývoj lesní vegetace Brd v novověku na základě antrakologické analýzy uhlíků z reliktů milířů“ a ovšem i úvaha J. Sádla a V. Matouška „Aktuální vegetace jako předmět historických a archeologických interpretací“. Pestrá škála uvedených titulů poskytuje názornou představu o širokém dosahu bioarcheologických výzkumů a jejich nezřídka velmi aktuálním významu v rámci současné přírodovědné a krajinářské problematiky. Vesměs jde o poznatky, které najdou ocenění v řadě dalších oborů.

V návaznosti na titul publikace si však již svým názvem „Pozdě, ale přece: environmentální archeologie v České republice“ zaslouží zvláštní pozornost článek Dagmar Dresslerové, která se snaží zachytit vývoj této disciplíny jak v širším světovém kontextu, tak na našem území. Cenným přínosem jsou bohaté odkazy na odbornou literaturu ve světě i stati o vývoji názorů na roli přírodního prostředí v české archeologii, jakož i o přírodovědcích ve službách archeologie. Ovšem některé formulace i výběr literárních odkazů mohou vést k zavádějícím představám. Tak již ono „pozdě, ale přece“ budí dojem, jako by rozvoj environmentální archeologie u nás nastal ve zcela nedávné době. V odkazech na zahraniční literaturu je – snad v duchu doby – dávána neúměrná přednost anglo-americkým publikacím oproti středoevropským, v rámci našeho území pak citacím z posledních dvou, nejvýše tří desetiletí, což budí dojem, že střední Evropa v tomto směru značně zaostávala. Do jisté míry to platí pro období meziválečné, nikoli však pro poválečné, kdy právě v tomto směru prodělala naše paleoenvironmentalistika bouřlivý rozvoj. Neúměrně malé pozornosti se dostalo paleozoologii a z odkazu na výrok J. Böhma (s. 21) z Kroniky objeveného věku (1941) by leckdo mohl nabýt dojmu, že nebyl zrovna přítelem přírodovědných aspektů v archeologických souvislostech.

Přesto právě naše země má na tomto poli již dlouhodobou tradici, a proto jakožto pamětník i přímý účastník mnoha archeologických výzkumů od konce války po současnost pokládám za vhodné uvést některé doplňující údaje. Začátky byly skromné – nicméně v době, kdy Karl Rudolph publikoval první pylové rozbory z našeho území, zahájil svou mnohostrannou činnost svérázný badatel Jaroslav Petrbok, který přírodovědný materiál z archeologických nalezišť pilně sbíral a zkoumal hlavně s důrazem na měkkýše. Přestože se jeho myšlenky a cíle ubíraly správným směrem, narážel na těžko překonatelné překážky, především na nedostatečný stav poznání ekologie měkkýšů, specifických sedimentů a půd, nehledě na primitivní metody sběru i determinace ulit, takže jeho četné práce nedošly většího ohlasu a jeho poznatky mají spíše jen historický význam. Dvojí zásluzásluhu o rozvoj oboru mu však nelze upřít: dokázal totiž vzbudit zájem mladých pracovníků i ukázat význam měkkýšů jako jedněch z nejhojnějších kvartérních fosilií. Byla to předehra k již zmíněnému poválečnému rozmachu bioarcheologie, kdy se za velkorysé podpory Jaroslava Böhma sešla pod vedením Františka Proška celá skupina mladých pracovníků, kteří prováděli výzkumy známých paleolitických lokalit, jako byly Gánovce (Vesmír 74, 615, 1995/11), Koněprusy, Dzeravá skala nebo Dolní Věstonice a také celý prostor budovaného hutnického kombinátu u Košic. Dalším propagátorem takových výzkumů byl Karel Žebera z Ústředního ústavu geologického, který zkoumal například Předmostí u Přerova. Nebyl to však jen paleolit, ale i mladší rolnické kultury, jednak v rámci zmíněného hutního kombinátu, jednak na pahorku Nitriansky Hrádok pod vedením Antona Točíka. Na Slovensku k tomu pak přistoupily Moravany, Bojnice a další lokality. Vedle těchto hlavních akcí se však zkoumalo a nově objevovalo množství nalezišť v jejich bližším i vzdálenějším okolí, například v jeskyních a travertinech Slovenského i Českého krasu, na Spiši a na řadě dalších míst. To pokračovalo i po předčasné Proškově smrti a v různých obměnách trvá dodnes, jak dokládá třeba rozsáhlý výzkum pískovcových převisů v severních Čechách pod vedením J. Svobody.

Ani tyto technicky dobře zajištěné výzkumy, navštívené řadou mezinárodních komisí a exkurzí, však nebyly bez překážek. Zatímco zoologické a geologické obory byly celkem dobře zajištěné trvalými pracovníky, po dlouhou dobu se hledal paleobotanik, který by se chtěl nebo spíše mohl touto problematikou zabývat soustavně. Dlouho se nedařilo najít ani mladého zájemce o malakozoologii, přestože autor této črty od r. 1967 přednáší na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity celofakultní lekci „Vývoj středoevropské přírody v kvartéru“, kde se korelaci archeologie s přírodovědnými obory věnuje patřičná pozornost. Rovněž je zajímavé, že využití měkkýšů v rekonstrukci vývoje přírody a krajiny nalezlo v obou částech rozděleného Německa a zčásti i v Rakousku, Francii a Velké Británii daleko větší ohlas než u nás. Noví zájemci různého zaměření se vynořili až v posledních dvou desetiletích, takže zde opravdu platí ono „pozdě, ale přece“.

Je třeba zdůraznit, že to nebyly jen přírodovědné obory, které poskytly své poznatky archeologii, ale že také archeologie přispěla nemalým dílem k rozvoji kvartérní paleoekologie i stratigrafie. Týká se to především poledové doby, jejíž vývoj v našem pásmu se v řadě ukazatelů liší od klasické oblasti v jižním Pobaltí. Tato skutečnost vedla k vyčlenění terestricko-karbonátové facie holocénu. Ta tvoří rámec drtivé většiny našich archeologických nalezišť. Archeologie a přírodovědné obory se tak vzájemně obohatily o řadu cenných poznatků. Dokladem toho je i sborník Bioarcheologie v České republice, představující bránu do nové etapy rozvoje tohoto oboru.