Aleš Hauzner: Román a skutečnost

Lopatka si první všiml vlastnosti, která jako by se od jeho zjištění, ač si je kritika ke své škodě nepřisvojila, začala (stále častěji) prosazovat tam, kde se jedna románová odrůda, a to nikoli tzv. lidový, konzumní román, nýbrž výtvor simulující literární aspirace, zaměřovala cele na úspěch, na to, jak na sebe strhnout po vzoru novinářského výkonu pozornost. Ke zdaru tohoto úsilí patří užívat narážky, silně ve vnějším povědomí zakotvené, neboť sugerují významy všem dostupné a zároveň účinkují jako zaklínací nesrozumitelné formule společenství duchovně a kulturně zasvěcených ke spojení téměř mystickému; chceme‑li, spojení v prostoru řízeném masovými médii. Myslí se v heslech – stačí je vyslovit, a nikdo, ani ten, kdo je přijímá, ani ten, kdo je vysílá, už dále pátrat nemusí. Takovýmto druhem konverzačních signálů, jež dosvědčují, jak jsou obě strany kulturně nobilitovány – kultura v užším slova smyslu může být chápána jako reprezentace a luxus, k ničemu nezavazuje –, se případně mohou stát i slova dialog, sémiotika, seskupení jmen Hašek a Kafka, pojem střední Evropy atp. Lopatka kritizoval tehdy román za to, že zmnožuje řeči, tj. kierkegaardovský tlach, přichází s pochybným obohacováním aktuálního povšechného mínění o další varianty, podílí se na diktátu masového názoru, polopravd nebo kvazipravd, jaké vyplňují v moderní době onen již velmi pochybný společný – jednotný – prostor, „zatemňovaný světlem veřejnosti“. Upozornil na to, do jaké míry je tento román jen pokračováním řečí, konverzací ze společnosti (rozuměj nikoliv jejich zliterárněním, jejich slovesným integrováním do románu, tedy aktem odstupu k nim), …

Aleš Hauzner: Román a skutečnost,

in: Kritický sborník 1981–1989, Triáda, Praha 2009, s. 35