Kutilové

Kniha je popularizujícím uvedením do vědy „evodevotické“, která (opět jednou a patrně právem) slibuje syntézu snad veškerých biologických znalostí a také světonázoru biologů. Syntézu dvou oblastí vědy, které se po většinu minulého století vyvíjely paralelně a moc se nepotřebovaly: nauku evoluční (darwinismus ve svých historických podobách) a nauku o individuálním vývoji (ontogenezi). Proto ta divná zkratka: evolution a development. Vše se to týká evoluce živočichů, na vhledy od botaniků a mykologů si budeme muset ještě počkat.

Sdílená sada nástrojů

Nejprve nahlédněme do starších učebnic: Ještě před 30 lety se mělo za to, že příslušníci druhu vypadají tak, jak vypadají, proto, že si druh nasbíral jedinečné soubory jen jemu příslušejících genů. Složitost „vyšších“ druhů se vysvětlovala vyšším počtem genů, a to genů typických jen pro tento druh. Budemel-i za „gen“ považovat úsek DNA přepisovaný do RNA a potom překládaný do proteinu, má jich bakterie asi 3000, kvasinka 8000, moucha nějakých 15 000, no a člověk, to dá rozum, jich musí mít aspoň 100 000. Slon a člověk mají genů zhruba stejně – to, jak vypadají, je dáno rozdílným souborem jejich genů. Tato představa se koncem osmdesátých let zhroutila, s genetickými nástroji se to má jinak.

Klíčové bylo zjištění, že všichni živočichové sdílejí velice konzervativní sady genů, které kódují proteinovou „sadu nástrojů“ potřebnou k spouštění kaskád vývojových procesů: segmentaci těla, vznik hmyzího křídla nebo lidského srdce. Pod „spouštěním“ rozumějme to, že nástroj na příslušnou funkci vůbec dokáže působit. Můžeme mít šroubovák a šroub, ale pokud šroub nemá v hlavičce drážku („červíka“), nic nezašroubujeme. Věda evodevo ukázala, že v evoluci se neměnily ani tak geny pro výrobu nástrojů, ba ani spouštěné funkce, ale spíše možnost ovládat už existujícími nástroji funkce nové. Mějme třeba motor, který se seřizuje regulačním šroubem, a šroubovák. „Evoluce“ proběhne tak, že opatříme seřizovací šroub červíkem, a tím získá šroubovák nad motorem jistou „moc“.

Přibližme si to na příkladu. „Šroubovákem“ ať je nám protein X, který v případě, že je přítomen, spustí vývoj oka. V mouše i v myši jde o dvě varianty proteinu X; ten se v embryu vyrábí právě tam, kde se má objevit oko. Jestliže zlikvidujeme gen kódující X, moucha i myš budou bez očí. Vložme ale do pohlavních buněk slepých much myší variantu genu X, a mouchy oči opět budou mít. Pozor, ty své, složené, mouchy na nás nebudou mrkat myším okem! Nástroj tedy říká jisté oblasti embrya „Buď okem“, ale jakým okem, to už musí vědět samo embryo. Když genetickými kejkli způsobíme, že se nástroj X bude tvořit i na nepatřičném místě embrya, například v základu budoucí muší nohy, vynoří se z kukly moucha s okem na holeni! Povelu „Buď okem“ tedy rozumějí i jiné části embrya, jen je to zařízeno tak, že těmto částem nikdo nedává povel. Gen pro výrobu X patří k sadě programů k výrobě „univerzálních nástrojů“ řídících vývoj.¹⁾

A teď k evoluci: Ta bude věcí ovládání různých druhů funkcí kombinacemi dosavadních nástrojů. Každý z nás má také doma bedýnku s „univerzální“ sadou nástrojů, se kterou se dá rozebrat (někdy i smontovat) vypínač či počítač, stlučete s ní kolíbku i rakev. V bedýnce se obvykle válí kladivo, kleště, nějaké ty šroubováky a pilka, kus drátu a skládací metr – takových 20 položek, podobných v každé domácnosti. Moje bedýn a se moc neliší od té, kterou měl můj vesnický děda, akorát ten se s těmi nástroji ještě nevrtal v počítači ani ve vypínači. I speciálnější nástroje jsou vlastně dost podobné a zaměnitelné. Sedláci po světě používají různé kosy, ale umíšli se ohánět jednou, zvládneš to záhy i s ostatními.

Nástroje stejné, výtvory – tj. podoby nositelů – se mění, to je hlavní odkaz Carrollovy knihy i jeho knih speciálnějších. Nástroj může sloužit k řízení vývoje motýlích nohou, a posléze se použije v kombinaci s jinými nástroji znovu – na malování křídelních orna mentů. Nástroj použitý k segmentaci embrya později funguje u tvorby prstů. Evoluce tedy spočívá nikoli v pozměňování genů mutacemi, ale k opatřování už dobře zavedených genů dalšími „červíky“, aby tak mohly být spouštěny v jiných souvislostech vývoje. K tomu Carrollova kniha poskytuje spoustu příkladů. Věda evodevo umožnila propojení neodarwinistické teorie evoluce s vývojovou biologií a poskytla nové vhledy do toho, jak „se dělá“ evoluce. V učebnicových teoriích (viz rámeček „Ontogeneze a evoluce“) je kamenem úrazu a zdrojem pozoruhodných i zcela jalových sporů posledních 150 let ta druhá, která protiřečí představě přírodovědy jako poznání založeného na racionalitě, na obecných zákonitostech s vysokou předpovědní hodnotou. Pokud Darwinova a od ní odvozené varianty teorie evoluce očekávání nesplňují, tak jde v horším případě o anekdotické povídačky, v lepším sice o vědu, ale historickou, nikoli o přírodovědu. Věda založená na náhodách je protimluv.

Jak to, že věda přijala Darwina?

Přeskočme 100 let a ukažme si, jak problém vyřešila generace našich učitelů. J. Monod v r. 1970 píše: Říkáme, že takové události jsou náhodné, dochází k nim jen tak. Protože však jsou jediným možným zdrojem změny genetického textu, a ten je zase jediným zdrojem dědičných struktur organismu, nutně z toho plyne, že zdrojem veškerých novinek a tvořivosti v biosféře je pouze a jedině náhoda. Náhoda čistá a pouhá, svoboda naprostá, leč slepá, u samého kořene zázračného stromu evoluce: tato ústřední idea současné biologie nezůstává už pouhou hypotézou, jednou z mnoha možných či alespoň myslitelných. Stala se jedinou přípustnou hypotézou, jakožto jediná slučitelná s pozorovanými a testovanými skutečnostmi. A nic nedovoluje předpokládat či doufat, že by se kdy mohla či měla revidovat. Tento závěr je také ze všech vědeckých koncepcí nejzhoubnější pro antropocentrismus: pro tak význačně teleonomické tvory, jakými jsme, je intuitivně nepřijatelný.²⁾

Povšimněte si poslední věty: Monod ví, že člověk vychovaný školstvím postaveným na vědě se bude bránit představě, že by věci nemusely mít „vědecky zdůvodnitelnou“ příčinu – to je přece postmoderna! Darwin, a po něm dnešní neodarwinismus však tvrdí právě toto! Jak to, že věda přijala Darwina? Přibližme si tento zápas, který je mnohem poučnější než veřejnosti daleko známější hloupé natahovačky s kreacionisty.

V Darwinově době už málokdo o evoluci života pochyboval – šlo o to najít teorii, která by ji vysvětlovala. Darwin tedy v r. 1859 jen vyhověl poptávce, ale zcela proti duchu doby. Takhle to 50 let po Darwinově vystoupení hodnotí Emanuel Rádl: Všichni očekávali nové slovo o evoluci a hle, vyslovil je Darwin! Avšak způsobem v jejich vědě neslýchaným. Nepodává ani morfologické analýzy, ani fyziologické experimenty, ani hlubokomyslné úvahy o podstatě věcí, nýbrž jen přemíru odkazů na spisy o chovu dobytka a o zahradnictví, z vyprávění cestovatelů po cizích zemích. Sám se staví mezi nenáviděné materialisty a bere starým školám to, co jim bylo nejdražší, víru v pochopitelnost přírody.³⁾

Tedy víra, ale ne ta křesťanská, nýbrž víra v racionalitu světa a vědy! Racionalitu světa nelze dokázat, musíme v ni věřit. Tuto víru starší teorie evoluce (například teorie Lamarckova) nijak nezpochybňovaly. K tomu Rádl říká: Snadno zjistíme, že se tu sváří dva světy rozdílné řeči, které si vzájemně nerozumějí. Darwin chtěl vývoj [rozuměj: evoluci] popsat, staří tvrdili, že jej nepochopil. […] Pro něho byl vývoj kronikou světa, plnou nejmenších událostí, oni tvrdili, že nenašel ve vývoji světa žádný velkolepý smysl. U něho znamenalo slovo „zákon“ pravděpodobnost, s níž lze ze známých událostí usuzovat na určité následky, pro ně naopak znamenalo věčné a neměnné pravidlo, které dává smysl rozmanitosti v přírodě. Odtud tolik nedorozumění nejen u starých, ale i u mladých…⁴⁾

Slovutní biologové byli na rozpacích: vždyť i systematikové se svým tříděním a srovnatelnými seznamy tíhli k přesvědčení, že za tím vším se skrývá jakýsi řád, jen ho objevit. V Darwinově době, nezapomínejme, panovala víra, že i dějiny (lidí i světa) jsou řízeny přírodními zákony a jejich cíl lze odhalit – Hegel, Engels, Marx… V módě byla ne evoluce, ale buď koloběhy, nebo směrování k cíli (ortogeneze).

Hmota zůstává ve svých proměnách vždy stejná a v tom spočívá klíč k otázce, jak mohla racionální a zákony uznávající věda přijmout „nový zákon“ evoluce. Opět citujme Monoda: Víme, že jakýkoliv jev, událost či poznání předpokládají interakce, jež samy vedou ke změnám ve složkách systému. To však není nikterak neslučitelné s názorem, že existují jsoucna, jejichž struktura je neměnná. Právě naopak: základní strategií vědy při analýze jevů je vyhledávání neměnností, invariant. Každý fyzikální zákon i veškeré matematické vyvozování vystihuje nějaký invariantní vztah. Základní výroky vědy jsou univerzálními ‚konzervačními postuláty‘. Snadno nahlédneme, že ať zvolíme jakýkoli příklad, je vlastně nemožné analyzovat nějaký jev v pojmech jiných, než jsou invarianty, které jsou v jeho průběhu zachovány.⁵⁾

Úroveň úseků DNA se zapsanými programy

Většina dnešních biologů hledá a nalézá základní úroveň popisu. Říkejme jí třeba „úroveň genů“ nebo ještě lépe „úroveň úseků DNA se zapsanými programy“. Tam už se věci nemění, a proto lze jejich chování popisovat racionálně. Proto lze vývoj (viz první poučku v rámečku na s. 594) pokládat za cílený (jakoby vajíčko „chtělo“ být dospělým tvorem) – vždyť nejde o nic jiného než o odvíjení deterministického programu, vědou plně popsatelného. Zde je klíč k záhadě života. Celý obraz kazí pouze náhoda. Ta přichází z kvantového zásvětí, nesvázaná pravidly, je zdrojem poruch a potíží, ale také, proseta přirozeným výběrem, se stává zdrojem veškerých novinek a tvořivosti v biosféře. Neviditelná sféra základní úrovně popisu uděluje světu přísné zákonitosti, ale zároveň – kvůli „zázrakům“ přicházejícím z kvantového světa – je na viditelné úrovni zdrojem jeho historické dynamiky, která nemá žádný cíl ani směrování. Trendy, jsou-li jaké, odhalíme až dodatečně, jako u kteréhokoli dějinného procesu. Ani Carroll se od tohoto schématu neodchyluje, avšak vnáší do něj zcela nový prvek. K tomu se ještě vrátíme. Zastavme se u příčin, proč se postulátům darwinismu a neodarwinismu někteří biologové odmítají podřídit. Jsou v menšině; je však nápadné, že většinou jde o ty, kteří se zabývají tělesnými podobami, tvary a strukturami živého, tedy o embryology, paleontology či morfology. Poukazují na to, že podoba živé bytosti není pouhým průmětem z jakési základní úrovně, že i těla mají svou vlastní svébytnost a dynamiku. Hájí názor, že podoba živého se určuje sama a podle jiných zákonitostí, než jsou ty, jež doléhají různými kanály z úrovně molekulární. Na těchto jiných úrovních je třeba hledat zákonitosti, které až odhalíme, můžeme z biologie historii konečně opět vypudit a pěstovat čistou vědu. Přibližme si tyto snahy, aby na jejich pozadí vynikla Carrollova kniha:

Živočišná paleontologie doopravdy začíná až fosiliemi ze spodního kambria (550 ± 20 milionů let). V této vrstvě se náhle, v krátkém období zhruba 10 milionů let, objevují fosilie, z nichž většinu dovedeme přiřadit ke skupinám (kmenům) přežívajícím dodnes.⁶⁾ O záhadě této „kambrické exploze“ forem věděl dobře už Darwin a představovala pro jeho teorii jednu z hlavních výzev.

Běžný paleontologický záznam uchovává jen nějakých 5 % celkové druhové různorodosti fauny mělkých moří (z jiných lokalit je to ještě větší bída); téměř bez výjimky jde o živočichy s tvrdou schránkou či kostrou, která se obtiskla do sedimentu. Většina vysvětlení, jak v kambriu došlo k tak náhlému, darwinovsky nevysvětlitelnému nástupu živočichů, je postavena na předpokladu, že sice zde už byli dlouho předtím, ale byli buď měkcí, nebo drobní, nebo oboje, a tak nezanechali stop. Na začátku kambria náhle vyrostli a začali si dělat schránky – jak a proč, to přenecháme ekologům.

Před sto lety podnikl americký paleontolog C. D. Walcott několik expedicí do lokality Burgess shale v kanadských Skalnatých horách. Našel zde opravdovou paleontologickou bonanzu a velkou část nálezů i popsal a uložil do depozitáře. Začátkem sedmdesátých let je odtud opět vytáhli H. Whittington a jeho studenti D. Briggs a S. Conway Morris. S úžasem zjistili, že mají v rukou mnohem větší zlatý důl, než Walcott tušil. Speciální podmínky fosilizace dovolily zachovat nejen oněch obligátních pět procent, ale také tvory měkké a často ve třech rozměrech. Bylo tedy možno odpreparovat jemné detaily končetin, ústního ústrojí apod. Briggs a Conway Morris nalezli příslušníky všech dnes existujících živočišných kmenů a řadu dalších, patřících ke kmenům vymřelým.

Paleontolog, evolucionista a esejista S. J. Gould oslavil tento objev knihou Nádherný život. Nebyl by to však Gould, aby nevyvolal polemiku – a vystupuje proti němu S. Conway Morris (viz rámeček „Conway Morris a jeho tři témata“). Gould totiž přichází v knize s metaforou zcela poplatnou naší druhé tezi (v prvním rámečku) o rozbíhavé evoluci – s metaforou „přehrávání pásky“. Když máme kazetu s nahrávkou třeba Mozarta, očekáváme, že při novém spuštění se z reproduktoru ozve opět Mozart v témže provedení – nikoli Mozart v provedení jiném, nikoli jiná Mozartova skladba, a už vůbec ne třeba heavy metal. Gould říká: V evoluci to neplatí. Vraťme se do kambria a spusťme evoluci živočichů nanovo, a téměř s určitostí se objeví fauna zcela nepodobná té dnešní; nikde není napsáno ani to, že se musí objevit inteligence podobná naší, či jakákoli jiná. Tato představa je Conway Morrisovi cizí a snáší spoustu argumentů pro „sbíhavost“, předvídatelnost, uchopitelnost evoluce obecnými vědeckými zákonitostmi.

Kdo bere nástroje do ruky?

Soudím, že v roce dvojího Darwinova výročí a ani později se „druhé učebnicové pravidlo“ rušit nebude a evoluce bude nadále vnímána jako proces historický. V tom případě nutno zodpovědět otázku: Kdo je tím mistrem, který bere nástroje do ruky, a podle čeho staví – podle prastarých plánů, podle nedávno nabyté zkušenosti, či zkouší něco nového? Nebo jinak: Jak zárodek koně ví, že se má stát koněm? Příkaz „Buď koněm!“ může být nakrásně zapsán v DNA, ale to zárodek (čtenář) musí napřed vědět, co to je být koněm a nebýt třeba bobrem, jinak mu takový příkaz není k ničemu. Na tyto otázky se špatně odpovídá biologům (jak postavit pokusy?) a vyhýbají se jim i filosofové – a tak tápeme v temnotách, ale nechceme si to přiznat. Ať se totiž přikloníme ke kterémukoliv z předvedených názorových proudů, jako by ani nešlo o život. Rovnou se předpokládá, že živé bytosti jsou jakési automaty, naprogramované… a následuje líčení jak a proč. Líčení je postaveno na vodě, i když se to vždy nějak zamluví: Protože nevíme, co obnáší a komu je adresován příkaz „Buď koněm“ nebo „Postav oko“. Jistě, adresován je buňce a souboru buněk, ale jak se uskuteční ono rozumění?

Zastavme se u tohoto paradoxu. Řekněme si, že mohou existovat dlouhé nevětvené řetězce znaků z jakési abecedy (tj. konečného počtu znaků; extrémem je dvojková soustava). Každý řetězec může představovat číslo, program nebo text; čísla nás nezajímají, zůstaneme u posledních dvou: Jaký je rozdíl mezi programem a textem, mezi reakcí na programové příkazy a čtením? Program je napsán ve speciálním kódu a může být rozpoznán strojem zařízením k tomu účelu postaveným; program i zařízení má svého výrobce, stvořitele. Takové stroje lze vyrobit ve velkých sériích („klonech“) a s daným programem budou všechny zacházet a podle něho se chovat zcela shodně. My ale nejsme kreacionisté, ovšem na druhé straně stroje se samy stavět z prvočinitelů neumějí, a zde je slabina, kterou nám kreacionisté neustále budou otloukat o hlavu. Zkusme to tedy jinak, ne přes programy, ale přes texty.

Jaképak čtení?

Text, jak jej známe, je napsán v přirozeném jazyce a musí být čten, tj. interpretován čtenářem (člověkem). Interpretace závisí na jeho individualitě, a tak se i u těch nejjednodušších textů budeme setkávat s různými druhy porozumění v závislosti na věku, pohlaví, vzdělání, míře, s jakou kdo vládne jazykem. Budu tvrdit, že s genetickými zápisy zachází buňka ne vždy jako s programem, některé úseky opravdu čte.

Molekulární genetika, od které se neo darwinistické myšlení odvíjí, je plná termínů převzatých z jazykovědy: přepisy, překlady, editace, překlepy, vynechávky, čtení – to vše tam najdeme. Hodně se mluví také o „genetickém textu“, při bližším pohledu se však ukáže, že o žádné texty (ve smyslu, jak jsme si je definovali) nejde, myslí se tím programy, které řídí tělesný „wetware“, a dokonce i jeho pomnožování, „výrobu“. Živá bytost je tedy z pohledu vědy automat – počítač ovládaný genetickým programem. Jak vypadá, jak se chová a do jaké míry zvládá výrobu mašin sobě podobných, to závisí na kvalitě „systému“, tj. souboru programů, které má k dispozici a které jsou spuštěny. Vnější i vnitřní prostředí může „klikat“ na klávesnici tohoto automatu a v odezvu se budou spouštět i programy jiné, ale jen ty, které na „disku“, tj. v genomu, už jsou. Není-li některý potřebný program nalezen nebo je porušen, porouchá se či zhroutí systém, nedojde k produkci nových automatů, a tedy ani k předání příslušného softwaru do nové generace. Tomuto odhazování vadných automatů a množení těch zdatných se říká přírodní výběr. Všechno je tedy strojové, a tudíž popsatelné přísně vědecky – v tomto světě. Jak jsme viděli výše, historie se do této mašinérie vkrádá ze světa jiného – kvantového. Jaképak čtení!

Carrollova kniha se pohybuje také v této názorové sféře. Signatury regulačních sekvencí se přesýpají genomem jako v kaleidoskopu a vytvářejí nové a nové obrazce – příčinou evoluce jsou náhodné genetické změny, i když na poněkud jiné úrovni než u Monoda. Kaleidoskop se točí jaksi sám od sebe a hledí do něho… přírodní výběr (jak jinak).

Ale vlastně ne, na jiném místě je evoluce přirovnávána ke kutilovi! Vezme, co má po ruce, a zbastlí z toho vše, co potřebuje. Život jako kutil. Vezměme tuto metaforu jednou vážně! Kutilové jsou obvykle lidé inteligentní, zatímco v biologii jako bychom se měli spokojit když ne se zombie, tak alespoň s paskvilní karikaturou v podání oněch dvou postaviček ze slovenského večerníčku. Představa kutila opravdového však nám obraz setsakramentsky komplikuje.

Vraťme se k textům. Celá ta jazykovědná hantýrka, ohánění se historií, kutilové, to jsou přece „jen“ takové metafory, které s opravdovou jazykovědou, historiografií, inženýrstvím neřkuli uměleckou tvorbou nemají nic společného. Nastavme proto zrcadlo těmto učebnicovým metaforám a zkusme spolknout alegorii života založenou doopravdy na výkladu textů. Jedno jakých textů, ale nejvíc jsou v tomto směru pochopitelně proprané texty biblické – pracuje na nich mnoho lidí už po celá staletí a ztělesňují všechny hlavní problémy hermeneutiky: výklad a porozumění textům přeneseným z jiných kultur, z dávné minulosti nebo z jiných jazyků, a navíc často v mnoha mutacích z dané kultury, doby i jazyka.

Připusťme pro tuto chvíli, že živáčkové nejsou automaty ani zombie a že jejich genetický zápis představuje text, který je jim dáno číst a na základě jeho pochopení se zařídit v neustále se měnícím světě. Text je to prastarý – až z kambria – a je čten neustále. Za tak dlouhou dobu se v jednotlivých kmenech a liniích, které se vypravily zabydlet Zemi jim zaslíbenou, děly s textem i s jeho čtenáři nejrůznější věci. Z textu se ztratily věty či celé kapitoly, u jiných byl naopak zmnožen a jednotlivé kopie se vyvíjely po svém, některým pasážím se přestalo rozumět nebo se začaly interpretovat jinak, protože také jazyk uživatelů se vyvíjel (v každé linii jinak), obohacoval se o zkušenost jedince s měnícím se světem a také o historickou zkušenost všech generací předků. Textové nástroje se začaly používat k novým, zcela nečekaným účelům. Tak někteří s pomocí návodů a nástrojů, kterými se původně jen rozčleňovalo tělo na segmenty (děje se tak dodnes), vykoumali, jak si postavit srdce nebo křídlo, jiní si s nástroji původně určenými na vysunutí článkovaného přívěsku z těla malují ornamenty na křídlech. Nestačíme se divit a spolu s Darwinem voláme: Nekonečné, nesmírně obdivuhodné, překrásné!

Dohlédnout dále

Dějiny působení textu a na text jsou úžasné, výsledkem je bohatství forem v biosféře. Evoluce jako vztahování se ke světu a k vlastní zkušenosti – tělesné, historické. Produkce variant na základě jedinečného pochopení vlastní existence ve světě a vydání se všanc přírodnímu výběru, který některé nápady bude preferovat, bláznivé a jurodivé však obvykle ztrestá nebo i zahubí.

Co však s tím vším má dělat biolog? Čtenáře – na rozdíl od hardwaru – do přírodovědy nenacpeme, ale sám proces interpretace textů vědeckému zkoumání přístupný je – činí tak sémiotika, hermeneutika a další humanitní vědy. Texty však mají mnoho rovin a na každé lze použít jiný pojmový, výkladový a studijní aparát. A teď přijde klíčové místo; cituji z učebnice hermeneutiky P. Pokorného: Čím hlouběji sestoupíme za vypravovaný příběh nebo rozvíjenou argumentaci, tím se dostáváme k méně proměnlivé a trvalejší rovině skutečnosti. […] Čím hlouběji sestupujeme do sublexikální hlubiny základních vztahů a struktur, tím – celkem logicky – nalézáme méně významu. Čím hlouběji se zanoříme, tím vědečtější můžeme být – u psaných textů skončíme třeba ve strukturalismu, u genetických v molekulární biologii – za tu cenu, že nás přestane zajímat, o čem ty texty jsou. Budeme produkovat vysoce kvalitní vědecké práce o drobných nuancích gramatiky (například o užití přechodníků na Jičínsku nebo o odchylkách genetického kódu v organelách) za tu cenu, že se přestaneme ptát, co je život a jaký význam všechny ty námi popisované nuance mají pro čtenáře – živou bytost příslušející tomu a tomu druhu, v tom a v tom prostředí, dnes. Můžeme se dokonce pojistit a prohlásit předem, že otázka významu nás nezajímá, jelikož v tom žádný není – jde přece jen o vrstvení nových a nových nanicovatých odchylek. Budeme sestavo vat slovníky a vypracovávat srovnávací analýzu slovníků, budeme sestavovat systémy, před nimiž by starý Linné bledl závistí, a celé to bude – k čemu? Inu, dobré slovníky se mohou jednou někomu hodit, ten někdo se snad jednou pokusí odhalit, čemu vlastně rozumějí živáčci, a díky tomu on porozumí jim. Ale co my, biologičtí čičmundové pinožící se celý život s gramatickými tvary jediného slova? Už dost, chtěl jsem jen naznačit, že směrem, který vytyčila věda s divným názvem evodevo, lze jít mnohem dál, než deklarují sami její zakladatelé.