Kompaktnost půdy negativně ovlivňuje hnízdění ptáků

Výběr hnízdního biotopu je klíčovým procesem umožňujícím úspěšnou reprodukci. Za rozhodující faktory bývá obecně považována dostupnost potravy, ochrana před predátory, mikroklima či vzdálenost od lidských usedlostí aj. Jednotlivé druhy mohou mít ale požadavky poměrně specifické. Již několik let se ví, že zahnízdění ptáků vytesávajících si stromové dutiny (například datlů či strakapoudů) závisí na tvrdosti dřeva a schopnostech jednotlivých druhů (Auk 116, 658–665, 1999). Do příliš tvrdého dřeva se dutina vydlabává obtížně, a navíc se tím zvyšuje energetická náročnost procesu reprodukce. V poslední době se podobný vztah podařilo prokázat i u druhů hloubících si své nory v písčitých či hlinitých březích, například u břehulí, vlh či ledňáčků (Ecol. Res. 24, 453–459, 2009). Zdálo by se, že jiných než dutinových hnízdičů se tento problém netýká.

James J. Gilroy se svými kolegy je však jiného názoru (Biol. Cons. 141, 3116–3126, 2008). Zajímalo ho, proč na britských farmách klesá počet hnízdících konipasů lučních (Motacilla flava a její dostatečné odvodňování), a došel k překvapivému závěru. Soudí, že za mizením těchto ptáků z Británie stojí intenzifikace ostrovního zemědělství a s ní spojená změna techniky obdělávání půdy. Vzrůstá eroze, klesá podíl humusu a zvyšuje se kompaktnost půdy. Množství humusu, výška pěstovaných plodin ani dostupnost nezarostlých plošek nehrály statisticky významnou roli. Jako klíčová se v Gilroyově studii naopak ukázala kompaktnost půdy. Tam, kde půda následkem nevhodně použité technologie ztvrdla, bylo přítomno méně hmyzu. Podle Jamese J. Gilroye slouží ztvrdlá půda konipasům jako jakýsi signál, že daná lokalita nebude v době hnízdění schopna poskytovat dostatečné množství potravy. Zároveň Gilroy naznačuje, že snad kompaktní půda může konipasům komplikovat hloubení hnízdní kotlinky v obdobích s větším množstvím dešťových srážek.

Současná evropská politika ochrany půdy je zaměřena zejména na udržení produkčních vlastností půdy. Soudí se, že pro pěstování většiny plodin stačí, když se podíl humusu v půdě nesníží pod dvě procenta. Všechny Gilroyovy půdní vzorky se ale pohybovaly nad tímto limitem – konipas je tedy na degradaci půdy citlivější než samotné zemědělské plodiny. Zůstává otázkou, zda je zjištěná závislost omezena jen na jeden druh, nebo jde o obecný jev ovlivňující rozšíření a početnost většího spektra druhů zemědělské krajiny.