mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Chránit, nebo hubit?

Galapágy, paleoekologie a křižácká tažení naší doby
 |  23. 7. 2009
 |  Vesmír 88, 470, 2009/7

Nemysli dobré, nemysli zlé… (část zenového koanu)

Poslední přírodní ráj na Zemi. Laboratoř evoluce. Živá konzerva minulosti… Ne, takhle ne. Alespoň pro tentokrát. Zkusíme na chvíli zapomenout vše, co jsme o Galapágách kdy slyšeli. Když je nějaký příběh zatížen příliš mnoha významy, je tohle obvykle jediná možnost jak se dozvědět něco alespoň trochu nového.

Ostrovy v čase?

Paleoekologie je trochu zvláštní věda. Doba jejího největšího rozvoje se kryje s nástupem postmoderní éry v šedesátých letech 20. století. Je to ekologie aplikovaná na velká časová měřítka. Na jedné straně má společnou hranici s evoluční biologií, na straně druhé se dotýká žhavé současnosti. Skrývá se v ní výbušné jádro. Je to vlastnost relativizovat věci, schopnost být mostem mezi minulým a budoucím. Most relativizuje oddělenost svých břehů. Lze po něm přecházet, ale pohříchu na něm nelze trvale bydlet. Je těžké žít (a myslet) uprostřed proudu času. Každý pořádný paleoekolog se o to přesto neustále snaží a výsledkem je akorát to, že mu nakonec není skoro nic svaté. Jaképak globální oteplování! Vždyť to tady vždycky bylo a bude. Jakýpak trvale udržitelný rozvoj! Nic na světě přeci není trvale udržitelné. Všechno se mění a změna, to je život sám.

Vybaven svým nejmocnějším atributem – vrtákem na usazeniny – přišel v roce 1966 jeden takový paleoekolog bádat na Galapágy. Byl to Paul Colinvaux, Američan z rodu Buffalo Billa, který v pozdějších desetiletích za stejným účelem propátral skoro celou tropickou Ameriku od Tichého oceánu po Atlantik. V hlavě měl tehdejší oblíbenou představu o tropických pralesích, které nedotčeny katastrofami dob ledových a meziledových přežívaly bez zvláštních změn po dlouhé miliony let a daly vzniknout bezkonkurenčně nejrozmanitějšímu ekosystému naší planety. Důvod, proč Colinvaux začal svůj latinskoamerický transekt zrovna na Galapágách, byl docela přízemní: Popularita souostroví biology rostla, a tak bylo relativně nejjednodušší dostat na takový výzkum pořádný grant od NSF (U.S. National Science Foundation). Idea projektu byla následující: Galapágy jsou sopečné souostroví a v kráterech tam jsou jezera. Pokud se podaří opatřit dostatečně dlouhý, a přitom neporušený záznam v podobě jezerních usazenin, bude možné zkoumat vývoj místní vegetace a klimatu geochemickými metodami a pomocí pylové analýzy. „Dostatečně dlouhý záznam“ v takovém případě znamená minimálně od vrcholu poslední doby ledové po současnost čili zhruba posledních 20 000 let. Pro kontrast mezi globálně klimatickými extrémy. Po jistých peripetiích se výpravě podařilo získat usazeniny hned několika jezer. Nejperspektivnější se jevilo jezero jménem El Junco ve vrcholovém kráteru sopky na ostrově San Christóbal (Chatham). Byl to shodou okolností tentýž ostrov, na kterém 17. září roku 1835 přistála loď Beagle, směřující sem od pobřeží Peru. Již tehdy si její nejslavnější pasažér Charles Robert Darwin povšiml, že zdejší živá příroda má nápadně těsné vztahy s přírodou Jižní Ameriky. Přes velkou vzdálenost se sem leckterý živáček mohl dostat na noze tažného ptáka, s větrem nebo mořským prouděním, třeba na kusu utrženého břehu od některé jihoamerické řeky. Je vůbec nasnadě, že život na tak mladém sopečném souostroví je výsledkem průběžných invazí a zdejší evoluční novinky že jsou potomky přistěhovalců, kteří se náhle dostali do nečekaně odlišných ekosystémových vztahů. Jejich vývoj přitom nemohl trvat déle než 5 milionů let, což je zjištěný věk nejstarších členů sopečného souostroví.

Snaha Paula Colinvauxe se nakonec zúročila víc než bohatě. Usazeniny z kráteru El Junco skutečně obsahovaly kýžená pylová zrna a jejich nejstarší vrstvy vznikly dokonce ještě před vrcholem poslední ledové doby. Výsledkem dalšího výzkumu ale nebylo nic než jedno velké překvapení. Místo očekávané neměnnosti se začala rýsovat historie plná dramatických změn. Sucho na vrcholu posledního glaciálu zdecimovalo vlhké mlžné lesy – jedno z hlavních center místní biodiverzity – a způsobilo šíření suchých opadavých křovin (viz rámeček o vegetační zonaci). Dokonce se do jisté míry ochladilo, což způsobilo invazi nových, chladnomilnějších druhů. K přesně opačnému procesu došlo před 11 600 lety, tedy na začátku holocénu. Prudce tu stoupla teplota i vlhkost, takže chladnomilné druhy vymíraly a znovu se šířily mlžné lesy. Představa velebné neměnnosti tak vzala zasvé. Zdá se, že v průběhu čtvrtohor, tedy plnou polovinu doby, co jsou Galapágy Galapágami, se tady pořád něco dělo. Tady, v zdánlivém závětří rovníkových vod! Je to historie plná nepřetržitých invazí, občasného vymírání a také příběh o refugiích a přežívání v hraničních podmínkách.

S vrtákem znovu do kráterů

Oproti původnímu očekávání se nakonec na Galapágy musíme dívat jako na dynamický mikrosvět, jehož průběžná environmentální nestabilita kombinovaná s vlnami invazí a vymírání roztáčí naplno kola evoluce. My lidé jsme ale tvorové přízemní a po pravdě řečeno nás tyhle věci tolik netrápí. Nějaká evoluce a nějaké doby ledové. My si žijeme pěkně v holocénu a nemáme rádi, když se něco příliš prudce mění (zvlášť když se to mění k horšímu). A protože změny někdy sami působíme (je nás zkrátka nezdravě moc), vyvinula se jedna naše masochistická odrůda zvaná ochranář. A zrovna Galapágy jsou jeho pravým rejdištěm. Staly se ikonou postmoderního ekologického náboženství a oblíbeným cílem jeho uctívačů. Proudí sem davy bohatých turistů, globálních Lžirobinsonů zvláštního druhu, a tyto davy za své peníze vyžadují silné zážitky a sofistikovaný infotainment. Samozřejmou kulisou nevšedních povyražení s exotickými zvířátky tu má být pocit podílu na globální ekologické odpovědnosti. Za tímto účelem jsou místní ochranářské aktivity dotovány miliony dolarů ze státních pokladen bohatých zemí a ze soukromých zdrojů. Okamžik přistání lodi Beagle s prorokem biologie na palubě je úředně prohlášen za bod alfa a omega a ideál „původní přírody“ je hypostazován v té nejčistší formě, oděný do mýtu o ohroženém ráji. Takže máme Svatou Knihu (Darwin 1845), ideál panenského světa, v němž panuje pouze dobro (moudrá evoluce tu zařídila svět bez predátorů), řadu pěkných kanonických příběhů (o želvách a zlých pirátech, o podivuhodných pěnkavách atd.) a chybí nám už jenom nepřítel. Tím je samozřejmě sám člověk. Kolem sebe má suitu zákeřných přisluhovačů – tzv. invazní druhy. Se spikleneckým úsměvem modré (a zelené) planety nezbývá než vytáhnout do boje. Hurá!

Zacházení s „invazními druhy“, tedy s těmi rostlinami a živočichy, kteří byli prohlášeni za nechtěné cizáky, je na Galapágách zvlášť tvrdé. Mnoho úsilí a mnoho peněz se spotřebovává na jejich fyzickou likvidaci. Zeptejte se zahrádkáře, jak definuje plevel. Dozvíte se, že je to rostlina, které se daří příliš dobře, tak dobře, že se dokonce množí sama a bez kontroly. Smyslem zahrádkaření je přeci hýčkat a opečovávat. A skoro stejně je tomu s invazními druhy. Akorát že ne na zahrádce, ale za jejím plotem. (Teď najděte deset rozdílů!) Takže když takový galapážský ochranář vidí, že se nějaké rostlině či živočichu příliš dobře daří, pojme podezření, že je to vetřelec, který zákeřně utlačuje to ubohé, původní. Sancta simplicitas! A tehdy začne hubit. Budiž, je to jednou ochranář, a tak něco ochraňovat musí. Ale člověk má udržet rovnováhu mezi pasivitou a zpupností, jak nedávno pěkně napsal Zdeněk Kratochvíl. A k tomu potřebujeme trochu víc odstupu. Už zase potřebujeme paleoekologa.

A tak v roce 2005 zamířila k břehům Galapág nová expedice. Opět s oblíbeným vrtákem na usazeniny. Platili ji opět Američané, tentokrát NGS (National Geographic Society). Od šedesátých let významně pokročily naše možnosti ohledně určování pylových zrn a spor galapážských rostlin. Přišel tedy čas podívat se detailně na dějiny jednotlivých druhů, těch ubohých i těch oficiálně prohlášených za invazní. Výpravy se účastnili i dva Češi – autor tohoto článku a jeho fakultní kolega Petr Kuneš. Obepluli jsme tři velké ostrovy – Santa Cruz, San Cristóbal a Floreana, drápali se do sopečných kráterů a znovu hledali jezera – stále existující, nebo už zanesená vrstvami usazenin. Tentokrát nešlo o to získat co nejstarší záznam. Nešlo o doby ledové, ale o posledních zhruba 1000 let. Víme vcelku jistě, že prvními lidmi na Galapágách byli mořeplavci v čele s panamským biskupem jménem Tomás de Berlanga, které sem roku 1535 za dlouhého tropického bezvětří zanesl mořský proud. Později tu přistávali rybáři, piráti a všelijací dobrodruzi, aby doplnili vodu a zásoby živých konzerv v podobě obřích želv (viz též rámeček o želvách). Na oplátku z lodí vyhazovali všelijaký odpad, který mohl být zdrojem invazních druhů. Později se na ostrovech začali usazovat trvalí obyvatelé, kteří si přiváželi domácí zvířata i rostliny s nejrůznějšími doprovodnými škůdci a pleveli.

Náš záznam v podobě jezerních usazenin a rašeliny tedy nemusel být příliš dlouhý, zato však musel být dostatečně detailní a jeho radiokarbonové datování co možná nejpřesnější. Šlo především o historii vybraných „invazních druhů“ rostlin – těch, jejichž pylová zrna lze spolehlivě určit. Výsledkem bylo opět zjištění, které nečekal ani ten největší cynik: Ukázalo se, že minimálně šest druhů (z celkových asi dvaceti spolehlivě určitelných) považovaných za nebezpečné nebo potenciálně nebezpečné invazní rostliny je nepochybně „původních“, tj. rostly tu už minimálně několik tisíciletí před příchodem prvního člověka. Přestaňte hubit a začněte chránit! Z ohavných vetřelců jsou přes noc miláčkové davu: Ageratum conyzoides, Borreria laevis, Brickellia diffusa, Cuphea cartagenensis, Hibiscus diversifolius, Ranunculus flagelliformis. Vesměs běžné pantropické druhy. Pouhý fakt kosmopolitního výskytu a mladé datum první herbářové položky (např. Ranunculus flagelliformis byl na Galapágách objeven teprve v roce 1972) stačily k tomu, aby byly nařčeny z ohavného spiknutí, odsouzeny a bylo proti nim vyhlášeno křižácké tažení.

Čechy nejsou Galapágy

Výsledky bádání na vrtech dovezených naší výpravou vyšly nedávno v časopise Science (van Leeuwen a kol. 2008). Galapágy, to je prostě téma na impakty! Ale jaké z toho plyne poučení pro nás, Středoevropany? Čechy nebyly objeveny žádným panamským biskupem. Byly objeveny praotcem Čechem v roce 550. Vlastně ne. Tak praotcem Keltem v roce 450 před n. l. Ne, vlastně praotcem Neolitikem, vlastně… O co je to u nás všechno složitější (a nepublikovatelnější v prestižních časopisech)! Ukažte mi, co je tady „původní“, „přirozené“ a co už ne. Les? Louka? Kráva na louce? Babička? Sultán a Tyrl? Dlouhé, kratší a ještě kratší historie jaksi splývají v jeden jediný celek. Evoluce a vymírání. Doby ledové a holocén. Minulost vzdálená i nedávná, dnešek a zítřek. Příroda a kultura. A jsme zase u toho. Paleoekolog už zase varovně zvedá prst.

Chyba je v něčem základnějším, než je otázka poznatelnosti lokální historie jednotlivých biologických jsoucen (včetně člověka, samozřejmě). Jádro pudla bude vězet někde v samotném pojetí povahy přirozenosti. Vypadá to, že dnes, 150 let po Karlu Robertu Darwinovi, stále ještě vidíme existenci jako příliš statickou. Stále bychom jí chtěli nasadit otěže a pořádně přitáhnout uzdu. Na povodně přehrady, na oteplování paragrafy, na invazní rostliny herbicid.

Ale já vím, jednou jsme lidé a chtě nechtě musíme soudit dobré i zlé (Anonymus 400 př. n. l., kap. Gen. 3,5). Lépe být horký či studený než odporně vlažný. Takže nakonec smířlivě: Nic proti ochranářům. A dvojnásob ne proti těm informovaným.

Závěrečná poznámka: Snad je dostatečně zřejmé, že smyslem textu není zpochybnit ochranu přírody jako takovou. Cílem je vyprovokovat zamyšlení nad některými možná až příliš naivními aspekty této činnosti. To proto, abychom pouhým emotivním a málo informovaným přístupem nedávali zbytečně klacek do ruky zastáncům zločinné ideologie trvalého růstu prosperity a blahobytu (viz například Klaus 2007).

Literatura

Colinvaux P.: Amazon Expeditions. My Quest for the Ice-Age Equator, Yale University Press, New Haven and London 2007

Darwin Ch.: Journal of Researches into the Geology and natural History of the various Countries visited by H. M. S. Beagle, under the Command of Captain FitzRoy from 1832 to 1836, London 1845. Podle českého vydání Cesta kolem světa v nakladatelství Mladá fronta, Praha 1959, v překladu Josefa a Zorky Wolfových

Klaus V.: Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? Dokořán, Praha 2007

McMullen C. K.: Flowering plants of the Galápagos. Cornell University Press, Ithaca 1999

Swash A., Still R.: Birds, Mammals & Reptiles of the Galápagos Islands. An identification guide. Yale University Press, New Haven and London 2000

van Leeuwen J. F. N. a kol.: Fossil Pollen as a Guide to Conservation in the Galapagos, Science 322, 1206, 2008

Vegetační zonace na Galapágách

Komplikovaná environmentální historie souostroví má svůj synchronní obraz ve vegetační zonaci. Jednotlivé zóny jsou zde odděleny mnohem ostřeji, než je tomu zvykem leckde jinde. Zčásti je to dáno prudkými gradienty srážek a teploty na prudkých svazích ostrovů.

  • Pobřežní zóna. Mangrove, příbojová skaliska, pláže a duny pod vlivem slaného spreje. Je tu minimum rostlinných endemitů, zřejmě proto, že prostředí má kosmopolitní charakter a že tu probíhá intenzivní výměna diaspor se vzdálenými oblastmi po mořské hladině.
  • Aridní zóna. Nejníže položené ze všech vegetačních pásem zaujímá zároveň nejrozsáhlejší plochu. Většinou jde o sezonně opadavé křoviny se stromovitými kaktusy. Na některých ostrovech dřeviny úplně chybějí a jsou tu jen rozvolněné porosty sukulentních bylin na holých lávových polích. Aridní zóna sahá obvykle do výšky 120 metrů n. m. (na jižních svazích) až 300 metrů n. m. (na svazích se severní orientací chráněných proti studeným větrům). Během mimořádně deštivých let doprovázejících epizody El Niño se aridní zóna potáhne hustými závoji různých lián. Působí to vážné problémy některým citlivým druhům, zvlášť kaktusům Opuntia echiosJasminocereus thouarsii.
  • Zóna mlžných lesů leží zpravidla ve výškách mezi 300 a 500 metry. Její dominantou jsou stálezelené stromy endemického rodu Scalesia (Compositae). Jsou to jakési „stromovité kopretiny“. Jinou variantou mlžných lesů jsou neopadavé křoviny tvořené dominantním druhem Zantoxylum fagara. Během suchého období roku, které v nižších nadmořských výškách přináší fatální nedostatek vlhkosti, zahaluje tuto zónu permanentní mlha (tzv. garúa). Proto jsou stromy úplně obalené mechy, játrovkami, kapradinami a spoustou kvetoucích epifytů.
  • Na ostrovech San Cristobal a Santa Cruz leží nad zónou mlžných lesů zvláštní pásmo, tvořené skoro výhradně jediným endemickým keřem – Miconia robinsoniana. Dnes je ovšem málo míst, kde bychom jeho porosty nalezli neporušené pastvou, vypalováním či konkurencí zavlečených rostlin.
  • „Alpinské pásmo “, někdy zvané kapradinové či ostřicové. Je to jakási místní obdoba jihoamerických pamp. Jeho spodní hranice leží ve výškách kolem 550 metrů a pásmo vystupuje až na nejvyšší vrcholky souostroví (tj. do výšek kolem 1700 metrů n. m.) Úplně tu chybějí stromy a keře, až na jednu výjimku, kterou je stromovitá kapradina Cyathea weatherbyana. Zřejmě jste si povšimli, že uvedené nadmořské výšky nejsou zrovna závratné. Alpinské pásmo bychom na rovníku očekávali až mnohem výš. Je to zvláštnost způsobená podivným charakterem místního klimatu. V chladnější polovině roku (obvykle v červnu až prosinci) ovlivňuje souostroví Humboldtův proud, který přináší studené vody od Antarktidy. Vzduch se nad mořem ochlazuje a obloha je skoro pořád zatažená. Nízká oblačnost zahaluje špičky ostrovů do chladné mlhy. Většinu rostlin tu omezují kromě nízkých teplot i extrémně vysoké horizontální srážky.

Obří galapážské želvy

Charles Darwin o želvách napsal: „Obyvatelé si stěžují sice na chudobu, ale prostředky k obživě si obstarávají bez velké námahy. V lesích je mnoho vepřů a koz, ale nejdůležitější součástí živočišné stravy jsou želvy. Je samozřejmé, že jich na tomto ostrově velmi ubylo, ale přesto lidé počítají s tím, že za dva dny lovu si obstarají potravu na celý zbytek týdne. Vypráví se, že kdysi lodě odvážely i sedm set kusů najednou a posádka jedné fregaty prý snesla před několika lety ke břehu za jediný den dvě stě želv.“ […] „Myslím, že tito živočichové se vyskytují na všech ostrovech souostroví, určitě alespoň na většině. Nejraději se zdržují na vysoko položených vlhkých místech, ale žijí i v nižších a vyprahlých okrscích… Želvy mají velmi rády vodu, mnoho jí vypijí a válejí se v bahně. Voda vyvěrá jen na velkých ostrovech a prameny leží vždy ve středních částech ostrova a v značné výšce. A tak žíznící želvy, které žijí v nižších polohách, musí zdaleka putovat za vodou. Tím vznikly široké, dobře vyšlapané pěšinky, které se všemi směry rozbíhají od pramenů k mořskému pobřeží; Španělé podle těchto pěšinek objevili místa, kde pramení voda. Když jsem vystoupil na ostrově Chatham, nedovedl jsem si představit, jaké zvíře asi tak soustavně chodí po určitých dobře zvolených pěšinkách. U pramenů se nám vždy naskytl podivuhodný pohled na spousty těchto obrovských tvorů: Jedni se dychtivě, s vypjatými krky plazili vpřed, druzí, kteří se již dost napili, vraceli se zase zpátky.“

V souvislosti s problémem původnosti rostlin jsou zajímavé hned dva výše citované Darwinovy postřehy – o velkém množství želv a o jejich cestách za vodou. A to Darwin nalezl jejich populace již v značně zdecimovaném stavu! Je pravděpodobné, že obrovské želvy původně doslova vytvářely krajinný charakter ostrovů. Putování těchto monster za vodou vytvořilo celou síť širokých želvích „dálnic“. Jejich buldozerovací aktivita tak nepřetržitě blokovala sukcesi a vytvářela stanoviště vhodná pro výskyt rostlin, které běžně nazýváme plevelnými. Většinou jde o pantropické druhy, jaké rostou na lecjakém úhoru či na okraji kdejaké cesty v tropech celého světa. Právě tahle kategorie druhů je na Galapágách běžně považována za nebezpečné přistěhovalce, které je nutno všemi prostředky likvidovat. Zjištění, že se tu v poměrně velkém množství vyskytovaly už před příchodem člověka, se tak najednou zdá méně záhadné.

Mořští leguáni

Je jich celkem sedm poddruhů omezených výskytem na jednotlivé ostrovy. Nechme ale opět promluvit klasika (Darwin 1845): „Pozoruhodný rod ještěrek Amblyrhynchus žije výhradně na tomto souostroví; […] Je neobvykle rozšířen na všech ostrovech této skupiny a žije výhradně na skalnatých mořských březích, při čemž se nikdy nevyskytuje, alespoň já žádného neviděl, ani deset yardů od vody. Je to šeredně vyhlížející tvor špinavě černé barvy, hloupý a nemotorný v pohybech. Obvyklá délka dorostlého jedince je asi yard, […] Ocasy mají ze stran zploštělé a na všech čtyřech nohou mají neúplné plovací blány. Občas bývají spatřeny, jak plavou několik set yardů od břehu, […] Nesmíme si však myslit, že se živí rybami. Ve vodě plavou tyto ještěrky naprosto lehce a rychle, hadovitým pohybem těla a zploštělého ocasu, zatím co nohy se nehýbají a jsou spuštěny těsně podél těla. Jeden námořník z naší lodi potopil do vody jednu ještěrku s těžkým závažím; domníval se, že ji tak ihned zabije, ale když provaz za hodinu vytáhl, byla úplně čilá… Otevřel jsem žaludek několika ještěrek a zjistil jsem, že je plný rozžvýkaných mořských řas (Ulvae), které rostou v podobě tenkých lístkovitých porostů jasně zelené nebo matně červené barvy. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl tuto mořskou řasu ve větším množství na skalách, kam dosahuje příliv, ale mám důvod k domněnce, že roste na mořském dnu v nevelké vzdálenosti od pobřeží. Je-li tomu tak, máme zde vysvětlení, proč se ještěrky občas pouštějí na moře.“

Rostlinné invaze a expanze na Galapágách

Galapágy jsou čistě sopečného původu a každý nově vzniklý ostrov byl původně čerstvou lávou bez jakéhokoli života. Ostrovy vznikaly v průběhu posledních zhruba pěti milionů let postupně od jihovýchodu na severozápad, jako korále navlékané na šňůru. Jejich biologická historie je mimo jiné dějinami průběžných invazí a expanzí. Rozdíl mezi invazemi a expanzemi je víceméně kvantitativní a spočívá v šíři čtecího rámce. Invaze jsou zdaleka (v našem případě vždy přes moře), expanze jsou úspěšná místní šíření ve vlnách zaplavující terén jednotlivých ostrovů. Někteří staří přistěhovalci se postupem času mohli vyvinout v odlišné formy, a tak vznikly nové místní taxony. Stupeň jejich evoluční pokročilosti vyjadřujeme rozlišením na endemity poddruhové, druhové, nebo až rodové úrovně. Takový způsob pohledu nás ovšem nevyhnutelně tlačí k ostrému rozlišování na endemity a „pouhé“ přistěhovalce. Proto můžeme mít tendenci podceňovat kategorii, která zahrnuje plně naturalizované přistěhovalce – odjakživa nejpočetnější skupinu organismů, nejvlastnější základ biodiverzity souostroví, primární materii pro činnost neviditelné ruky evoluce.

Staré invaze se od těch nových přeci jenom v něčem odlišují. Ty nové způsobil člověk. V případě rostlin se to týká především užitkových druhů uniklých z polí a okrasných druhů uprchlých z květináčů i ze zahrad. Mezi zvířaty jsou jednoznačnými cizinci prasata, kozy, osli a hovězí dobytek. Pastva domácích zvířat je na Galapágách úplně nový a bezkonkurenčně nejvíc devastující jev. Původní velcí býložravci – želvy – toho přes svoji početnost přeci jen mnoho nevypásly. Z domácích zvířat jsou rozhodně nejhorší kozy, protože šplhají po skalách a jsou strašlivě mlsné. Často se vysloveně zaměřují na endemické rostlinné pochoutky. Navíc se na ostrovech volně množí, a to přímo geometrickou řadou. Například na malém ostrově Pinta (60 km2) vypustil v padesátých letech 20. století jeden farmář malé stádečko koz. Po dvaceti letech vzala původní vegetace na polovině plochy ostrova zasvé. Bylo zastřeleno víc než 40 000 koz, ale likvidovat úplně se je stejně nepodařilo. Je tady spousta úkrytů mezi skalami a v těžko podchytitelné spleti lávových tunelů.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Paleobotanika

O autorovi

Petr Pokorný

Doc. Mgr. Petr Pokorný, Ph.D., (*1972) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK a botaniku na Biologické fakultě JČU. V Centru pro teoretická studia, společném pracovišti UK a AV ČR, jehož je momentálně ředitelem, se zabývá kvartérní paleoekologií a environmentální archeologií. Externě přednáší na Přírodovědecké fakultě UK.
Pokorný Petr

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...