Chránit, nebo hubit?

Poslední přírodní ráj na Zemi. Laboratoř evoluce. Živá konzerva minulosti… Ne, takhle ne. Alespoň pro tentokrát. Zkusíme na chvíli zapomenout vše, co jsme o Galapágách kdy slyšeli. Když je nějaký příběh zatížen příliš mnoha významy, je tohle obvykle jediná možnost jak se dozvědět něco alespoň trochu nového.

Ostrovy v čase?

Paleoekologie je trochu zvláštní věda. Doba jejího největšího rozvoje se kryje s nástupem postmoderní éry v šedesátých letech 20. století. Je to ekologie aplikovaná na velká časová měřítka. Na jedné straně má společnou hranici s evoluční biologií, na straně druhé se dotýká žhavé současnosti. Skrývá se v ní výbušné jádro. Je to vlastnost relativizovat věci, schopnost být mostem mezi minulým a budoucím. Most relativizuje oddělenost svých břehů. Lze po něm přecházet, ale pohříchu na něm nelze trvale bydlet. Je těžké žít (a myslet) uprostřed proudu času. Každý pořádný paleoekolog se o to přesto neustále snaží a výsledkem je akorát to, že mu nakonec není skoro nic svaté. Jaképak globální oteplování! Vždyť to tady vždycky bylo a bude. Jakýpak trvale udržitelný rozvoj! Nic na světě přeci není trvale udržitelné. Všechno se mění a změna, to je život sám.

Vybaven svým nejmocnějším atributem – vrtákem na usazeniny – přišel v roce 1966 jeden takový paleoekolog bádat na Galapágy. Byl to Paul Colinvaux, Američan z rodu Buffalo Billa, který v pozdějších desetiletích za stejným účelem propátral skoro celou tropickou Ameriku od Tichého oceánu po Atlantik. V hlavě měl tehdejší oblíbenou představu o tropických pralesích, které nedotčeny katastrofami dob ledových a meziledových přežívaly bez zvláštních změn po dlouhé miliony let a daly vzniknout bezkonkurenčně nejrozmanitějšímu ekosystému naší planety. Důvod, proč Colinvaux začal svůj latinskoamerický transekt zrovna na Galapágách, byl docela přízemní: Popularita souostroví biology rostla, a tak bylo relativně nejjednodušší dostat na takový výzkum pořádný grant od NSF (U.S. National Science Foundation). Idea projektu byla následující: Galapágy jsou sopečné souostroví a v kráterech tam jsou jezera. Pokud se podaří opatřit dostatečně dlouhý, a přitom neporušený záznam v podobě jezerních usazenin, bude možné zkoumat vývoj místní vegetace a klimatu geochemickými metodami a pomocí pylové analýzy. „Dostatečně dlouhý záznam“ v takovém případě znamená minimálně od vrcholu poslední doby ledové po současnost čili zhruba posledních 20 000 let. Pro kontrast mezi globálně klimatickými extrémy. Po jistých peripetiích se výpravě podařilo získat usazeniny hned několika jezer. Nejperspektivnější se jevilo jezero jménem El Junco ve vrcholovém kráteru sopky na ostrově San Christóbal (Chatham). Byl to shodou okolností tentýž ostrov, na kterém 17. září roku 1835 přistála loď Beagle, směřující sem od pobřeží Peru. Již tehdy si její nejslavnější pasažér Charles Robert Darwin povšiml, že zdejší živá příroda má nápadně těsné vztahy s přírodou Jižní Ameriky. Přes velkou vzdálenost se sem leckterý živáček mohl dostat na noze tažného ptáka, s větrem nebo mořským prouděním, třeba na kusu utrženého břehu od některé jihoamerické řeky. Je vůbec nasnadě, že život na tak mladém sopečném souostroví je výsledkem průběžných invazí a zdejší evoluční novinky že jsou potomky přistěhovalců, kteří se náhle dostali do nečekaně odlišných ekosystémových vztahů. Jejich vývoj přitom nemohl trvat déle než 5 milionů let, což je zjištěný věk nejstarších členů sopečného souostroví.

Snaha Paula Colinvauxe se nakonec zúročila víc než bohatě. Usazeniny z kráteru El Junco skutečně obsahovaly kýžená pylová zrna a jejich nejstarší vrstvy vznikly dokonce ještě před vrcholem poslední ledové doby. Výsledkem dalšího výzkumu ale nebylo nic než jedno velké překvapení. Místo očekávané neměnnosti se začala rýsovat historie plná dramatických změn. Sucho na vrcholu posledního glaciálu zdecimovalo vlhké mlžné lesy – jedno z hlavních center místní biodiverzity – a způsobilo šíření suchých opadavých křovin (viz rámeček o vegetační zonaci). Dokonce se do jisté míry ochladilo, což způsobilo invazi nových, chladnomilnějších druhů. K přesně opačnému procesu došlo před 11 600 lety, tedy na začátku holocénu. Prudce tu stoupla teplota i vlhkost, takže chladnomilné druhy vymíraly a znovu se šířily mlžné lesy. Představa velebné neměnnosti tak vzala zasvé. Zdá se, že v průběhu čtvrtohor, tedy plnou polovinu doby, co jsou Galapágy Galapágami, se tady pořád něco dělo. Tady, v zdánlivém závětří rovníkových vod! Je to historie plná nepřetržitých invazí, občasného vymírání a také příběh o refugiích a přežívání v hraničních podmínkách.

S vrtákem znovu do kráterů

Oproti původnímu očekávání se nakonec na Galapágy musíme dívat jako na dynamický mikrosvět, jehož průběžná environmentální nestabilita kombinovaná s vlnami invazí a vymírání roztáčí naplno kola evoluce. My lidé jsme ale tvorové přízemní a po pravdě řečeno nás tyhle věci tolik netrápí. Nějaká evoluce a nějaké doby ledové. My si žijeme pěkně v holocénu a nemáme rádi, když se něco příliš prudce mění (zvlášť když se to mění k horšímu). A protože změny někdy sami působíme (je nás zkrátka nezdravě moc), vyvinula se jedna naše masochistická odrůda zvaná ochranář. A zrovna Galapágy jsou jeho pravým rejdištěm. Staly se ikonou postmoderního ekologického náboženství a oblíbeným cílem jeho uctívačů. Proudí sem davy bohatých turistů, globálních Lžirobinsonů zvláštního druhu, a tyto davy za své peníze vyžadují silné zážitky a sofistikovaný infotainment. Samozřejmou kulisou nevšedních povyražení s exotickými zvířátky tu má být pocit podílu na globální ekologické odpovědnosti. Za tímto účelem jsou místní ochranářské aktivity dotovány miliony dolarů ze státních pokladen bohatých zemí a ze soukromých zdrojů. Okamžik přistání lodi Beagle s prorokem biologie na palubě je úředně prohlášen za bod alfa a omega a ideál „původní přírody“ je hypostazován v té nejčistší formě, oděný do mýtu o ohroženém ráji. Takže máme Svatou Knihu (Darwin 1845), ideál panenského světa, v němž panuje pouze dobro (moudrá evoluce tu zařídila svět bez predátorů), řadu pěkných kanonických příběhů (o želvách a zlých pirátech, o podivuhodných pěnkavách atd.) a chybí nám už jenom nepřítel. Tím je samozřejmě sám člověk. Kolem sebe má suitu zákeřných přisluhovačů – tzv. invazní druhy. Se spikleneckým úsměvem modré (a zelené) planety nezbývá než vytáhnout do boje. Hurá!

Zacházení s „invazními druhy“, tedy s těmi rostlinami a živočichy, kteří byli prohlášeni za nechtěné cizáky, je na Galapágách zvlášť tvrdé. Mnoho úsilí a mnoho peněz se spotřebovává na jejich fyzickou likvidaci. Zeptejte se zahrádkáře, jak definuje plevel. Dozvíte se, že je to rostlina, které se daří příliš dobře, tak dobře, že se dokonce množí sama a bez kontroly. Smyslem zahrádkaření je přeci hýčkat a opečovávat. A skoro stejně je tomu s invazními druhy. Akorát že ne na zahrádce, ale za jejím plotem. (Teď najděte deset rozdílů!) Takže když takový galapážský ochranář vidí, že se nějaké rostlině či živočichu příliš dobře daří, pojme podezření, že je to vetřelec, který zákeřně utlačuje to ubohé, původní. Sancta simplicitas! A tehdy začne hubit. Budiž, je to jednou ochranář, a tak něco ochraňovat musí. Ale člověk má udržet rovnováhu mezi pasivitou a zpupností, jak nedávno pěkně napsal Zdeněk Kratochvíl. A k tomu potřebujeme trochu víc odstupu. Už zase potřebujeme paleoekologa.

A tak v roce 2005 zamířila k břehům Galapág nová expedice. Opět s oblíbeným vrtákem na usazeniny. Platili ji opět Američané, tentokrát NGS (National Geographic Society). Od šedesátých let významně pokročily naše možnosti ohledně určování pylových zrn a spor galapážských rostlin. Přišel tedy čas podívat se detailně na dějiny jednotlivých druhů, těch ubohých i těch oficiálně prohlášených za invazní. Výpravy se účastnili i dva Češi – autor tohoto článku a jeho fakultní kolega Petr Kuneš. Obepluli jsme tři velké ostrovy – Santa Cruz, San Cristóbal a Floreana, drápali se do sopečných kráterů a znovu hledali jezera – stále existující, nebo už zanesená vrstvami usazenin. Tentokrát nešlo o to získat co nejstarší záznam. Nešlo o doby ledové, ale o posledních zhruba 1000 let. Víme vcelku jistě, že prvními lidmi na Galapágách byli mořeplavci v čele s panamským biskupem jménem Tomás de Berlanga, které sem roku 1535 za dlouhého tropického bezvětří zanesl mořský proud. Později tu přistávali rybáři, piráti a všelijací dobrodruzi, aby doplnili vodu a zásoby živých konzerv v podobě obřích želv (viz též rámeček o želvách). Na oplátku z lodí vyhazovali všelijaký odpad, který mohl být zdrojem invazních druhů. Později se na ostrovech začali usazovat trvalí obyvatelé, kteří si přiváželi domácí zvířata i rostliny s nejrůznějšími doprovodnými škůdci a pleveli.

Náš záznam v podobě jezerních usazenin a rašeliny tedy nemusel být příliš dlouhý, zato však musel být dostatečně detailní a jeho radiokarbonové datování co možná nejpřesnější. Šlo především o historii vybraných „invazních druhů“ rostlin – těch, jejichž pylová zrna lze spolehlivě určit. Výsledkem bylo opět zjištění, které nečekal ani ten největší cynik: Ukázalo se, že minimálně šest druhů (z celkových asi dvaceti spolehlivě určitelných) považovaných za nebezpečné nebo potenciálně nebezpečné invazní rostliny je nepochybně „původních“, tj. rostly tu už minimálně několik tisíciletí před příchodem prvního člověka. Přestaňte hubit a začněte chránit! Z ohavných vetřelců jsou přes noc miláčkové davu: Ageratum conyzoides, Borreria laevis, Brickellia diffusa, Cuphea cartagenensis, Hibiscus diversifolius, Ranunculus flagelliformis. Vesměs běžné pantropické druhy. Pouhý fakt kosmopolitního výskytu a mladé datum první herbářové položky (např. Ranunculus flagelliformis byl na Galapágách objeven teprve v roce 1972) stačily k tomu, aby byly nařčeny z ohavného spiknutí, odsouzeny a bylo proti nim vyhlášeno křižácké tažení.

Čechy nejsou Galapágy

Výsledky bádání na vrtech dovezených naší výpravou vyšly nedávno v časopise Science (van Leeuwen a kol. 2008). Galapágy, to je prostě téma na impakty! Ale jaké z toho plyne poučení pro nás, Středoevropany? Čechy nebyly objeveny žádným panamským biskupem. Byly objeveny praotcem Čechem v roce 550. Vlastně ne. Tak praotcem Keltem v roce 450 před n. l. Ne, vlastně praotcem Neolitikem, vlastně… O co je to u nás všechno složitější (a nepublikovatelnější v prestižních časopisech)! Ukažte mi, co je tady „původní“, „přirozené“ a co už ne. Les? Louka? Kráva na louce? Babička? Sultán a Tyrl? Dlouhé, kratší a ještě kratší historie jaksi splývají v jeden jediný celek. Evoluce a vymírání. Doby ledové a holocén. Minulost vzdálená i nedávná, dnešek a zítřek. Příroda a kultura. A jsme zase u toho. Paleoekolog už zase varovně zvedá prst.

Chyba je v něčem základnějším, než je otázka poznatelnosti lokální historie jednotlivých biologických jsoucen (včetně člověka, samozřejmě). Jádro pudla bude vězet někde v samotném pojetí povahy přirozenosti. Vypadá to, že dnes, 150 let po Karlu Robertu Darwinovi, stále ještě vidíme existenci jako příliš statickou. Stále bychom jí chtěli nasadit otěže a pořádně přitáhnout uzdu. Na povodně přehrady, na oteplování paragrafy, na invazní rostliny herbicid.

Ale já vím, jednou jsme lidé a chtě nechtě musíme soudit dobré i zlé (Anonymus 400 př. n. l., kap. Gen. 3,5). Lépe být horký či studený než odporně vlažný. Takže nakonec smířlivě: Nic proti ochranářům. A dvojnásob ne proti těm informovaným.

Závěrečná poznámka: Snad je dostatečně zřejmé, že smyslem textu není zpochybnit ochranu přírody jako takovou. Cílem je vyprovokovat zamyšlení nad některými možná až příliš naivními aspekty této činnosti. To proto, abychom pouhým emotivním a málo informovaným přístupem nedávali zbytečně klacek do ruky zastáncům zločinné ideologie trvalého růstu prosperity a blahobytu (viz například Klaus 2007).