Převrat ve výzkumu migrace ptáků

Dosud bylo téměř nemožné sledovat tahové cesty pěvců na jejich zimoviště. I přes úctyhodné množství okroužkovaných ptáků se trvale nedaří získávat dostatečné množství výsledků z méně rozvinutých zemí, u evropských pěvců pak chybějí zejména údaje z jejich afrických zimovišť. Uveďme si konkrétní příklad – spolupracovníci české kroužkovací centrály okroužkovali za desítky let její existence přes 100 000 jedinců břehule říční (Riparia riparia). Přes veškerou snahu však ze zimovišť české populace tohoto druhu obdrželi jeden jediný doklad, což je více než nedostatečné.

O tom, že kroužkování trpí nízkou efektivitou, se ví již dlouho. Jsme jím sice schopni dobře dokumentovat návrat druhů na jejich tradiční hnízdiště, neumožňuje ale sledovat migraci konkrétního jedince v reálném čase. Navíc u řady druhů nevede ani přes obrovské vynaložené úsilí k bližšímu poznání přesné lokalizace jejich tahových cest a zimovišť. Snahy doplnit data získaná kroužkováním se objevují již delší dobu – u větších druhů ptáků se to podařilo vyřešit pomocí satelitních vysílačů, například u nás hojně medializovaných čapích „batůžků“. Ovšem u pěvců, z nichž většina váží jen několik gramů, není tato metoda z technických důvodů využitelná. Dostupné vysílače mají určitou minimální hmotnost, která by drobnému pěvci jednoduše bránila v letu. Alternativami může být snímkování migrujících hejn pomocí radaru, studie početnosti a diverzity migrantů u napajedel v trase předpokládaných tahových zastávek, popřípadě nepočetné pokusy označit pěvce lehkými rádiovými vysílačkami, a potom je sledovat letadly.

Nejnovější studie Bridget J. M. Stutchburyové a jejích kanadských, amerických i britských kolegů (Science 323, 896, 2009) znamená převrat v možnostech získávání dat o migraci pěvců. Autory napadlo využít geolokátory, což jsou zařízení měřící každých 60 sekund intenzitu viditelného světelného záření. Každých deset minut jsou měření vyhodnocena a do paměti je uložena maximální hodnota z daných deseti měření. Díky zaznamenaným měřením je možno zjistit, v kolik hodin přesně vyšlo a zašlo v místě pobytu sledovaného ptáka slunce. Čas východu a západu slunce je unikátní pro každé místo na Zemi. Po opětovném odchytu ptáka je tak možno zpětně rekonstruovat tahovou trasu daného jedince během jednotlivých dní. Přesnost použitých geolokátorů byla 110 km (zeměpisná délka), resp. 220–320 km (zeměpisná šířka). Měření je možné provádět po celý rok, jedinou výjimku představuje nemožnost měření zeměpisné šířky během 15 dní před i po jarní a podzimní rovnodennosti. K vyhodnocení dat je nutno ptáka znovu odchytit – pro minimalizaci nároků na elektrickou energii geolokátor neemituje žádný signál.

Připevnili je na hřbet 14 drozdům lesním (Hylocichla mustelina) a 20 jiřičkám modrolesklým (Progne subis), dvěma běžným severoamerickým druhům pěvců. Následující rok se jim podařilo pět drozdů a dvě jiřičky nesoucí geolokátory odchytit a ze zaznamenaných dat analyzovat jejich migrační trasy i zimoviště. I když bylo do pokusu zahrnuto poměrně malé množství jedinců, již první získaná data podstatně poopravila mínění severoamerických ornitologů o tahových trasách a rychlosti migrace zmíněných druhů. Díky využití geolokátorů bude mož no lépe cílit ochranu biotopů považovaných za klíčové pro zimující a migrující populace pěvců.