Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O regulaci jazyka a konceptu minimální intervence

Václav Cvrček : Regulace jazyka a Koncept minimální intervence, Nakladatelství lidové noviny / Ústav Českého národního korpusu, Praha 2008, 232 stran, doporučená cena 199 Kč, ISBN 978-80-7106-600-2
 |  7. 5. 2009
 |  Vesmír 88, 348, 2009/5

Vesmír pravděpodobně ovládá řád i chaos. Řád i chaos patrně generují i živé organismy. Není proto divu, že řád i chaos vládne také našemu myšlení. Podivuhodnou směsicí řádu a chaosu je i kniha Václava Cvrčka Regulace jazyka a Koncept minimální intervence, již v r. 2008 vydal Ústav Českého národního korpusu ve spolupráci s nakladatelstvím Lidové noviny.

Autor ve své knize vychází z nevysloveného předpokladu, že přirozený jazyk (na rozdíl od jazyků umělých, jako je např. esperanto) vznikl přirozeným způsobem v přirozeném procesu sociální interakce a v takovém přirozeném procesu se dále vyvíjel a vyvíjí. Že jazyk uměle nevytvořilo kdysi v dávnověku nějaké grémium moudrých či k tomu povolaných. Tento předpoklad může být sotva nesprávný. (Leda bychom věřili, že i náš jazyk stvořil bůh.)

Z tohoto implicitního předpokladu autor vyvozuje principiální a dosud bezprecedentní teze o tom, že lingvisté mají „nechat jazyk být“ (heslo: „Leave your language alone“), nemají chtít o něj „pečovat“ ani ho „kultivovat“, tedy nějak zásadně do něj „intervenovat“. Tento zásadní, vehementní a nekompromisní postoj ovšem s V. Cvrčkem sdílejí, pokud vím, pouze dva či tři další čeští lingvisté, zatímco stovky dalších, kteří takto nekompromisní vůči odmítání „péče o jazyk“ nejsou, se podle Cvrčka (aniž on to pochopitelně takto formuluje) mýlí. Mýlí se, a to zcela zásadně, i zkušený a nesmírně renomovaný František Daneš, mýlí se i celý Ústav pro jazyk český AV ČR. V čem se podle Cvrčka všichni mýlíme? V tom, že máme za to, že přirozený jazyk nemusí být jen objektem ryze odborného studia, při němž např. zjišťujeme, že v češtině existuje několik set různých slovotvorných sufixů, jejichž užívání podléhá tisícům zákonitostí, že tvorba českých vět podléhá velkému množství přirozených (nikým nenadekretovaných) slovosledných pravidel, která nebývají stoprocentní a z nichž většinu dosud patrně neznáme atd. My všichni se podle Cvrčka mýlíme v tom, že se domníváme, že kromě takovéhoto ryze odborného studia jazyka mají lingvisté právo, ač nikým neudělené, uplatňovat i hodnotící soudy o jazyce jako nástroji našeho dorozumění a vlastně i prostředku celé naší sociální existence. Zkrátka jde o to, že lingvisté podle Cvrčka mohou sice jazyk studovat a své studie publikovat, nesmějí tím však nijak zásadně „intervenovat“ do jazykového chování občanů; neboť tito občané jsou svobodní a mají právo zacházet se svým jazykem, jak je jim libo. Tomu, že lingvisté budou jazyk jen studovat, své studie budou adresovat odborníkům a veřejnosti budou prezentovat jen a pouze takové popisy, které budou obsahovat pouze to a vše, co je doloženo v úzu, říká Cvrček „minimální intervence“ lingvistů do jazyka a jazykové komunikace.

Některé principiální otázky, které Cvrček klade, a stanoviska, která prosazuje, jsou ovšem oprávněné a je dobře, že se autor odvážil je publikovat. Na rozdíl od dosud mnohem početnější skupiny lingvistů, kteří se domnívají, že o existenci a povaze jazyka se lze dozvědět vše „nahlížením“ do vlastní řečové kompetence a konstruováním teoretických modelů čistě na základě této své kompetence, Cvrček spolu s hrstkou stejnověrných hlásá, že „spolehlivá lingvistická data jsou badateli přístupná v dostatečném množství pouze v rozsáhlých a reprezentativních korpusech“ (s. 37). Každý z dosud nečetných národních skupinek lingvistů vydavších se po cestách empirických korpusových výzkumů přirozeného jazyka také nadšeně podpoří Cvrčkova slova o tom, že při vytváření kodifikace je třeba „dát větší prostor úzu“ (s. 129). Lingvisté pracující s velkými elektronickými korpusy také nejspíš ocení Cvrčkova slova o tom, že je „více než sporné, proč se za reálné postoje mluvčích bere spíše to, co mluvčí veřejně … projevují, než to, jak skutečně“ píší. (Cvrček zde namísto ,píší‘ ovšem říká ,mluví‘ – a to je jeden z řady chaotických momentů, které se Cvrčkovi vluzují do řádu jeho myšlení; neboť to, jak mluvčí skutečně česky mluví, budeme moci začít soustavně zkoumat až za mnoho let – až budou k dispozici velké a reprezentativní korpusy i řeči mluvené).

Nejen „korpusoví lingvisté“, ale i mnozí z těch, kteří si dosud nezvykli s korpusy soustavněji pracovat, dají Cvrčkovi za pravdu i v tom, že „mnoho jazykových novot je proto mluvčími ve středním a poproduktivním věku odsuzováno jako jazyková chyba. „Tradice tak získává zásadní roli v představě o ,správném‘ jazykovém chování“ (s. 47, tučně F. Š.).

My všichni, kdo již zhruba deset let máme možnost pracovat s velkými korpusy textů, dáváme Cvrčkovi za pravdu v tom, že dobře do šíře i hloubky poznávat přirozený jazyk lze dnes pouze touto prací. Bohužel v mnoha jiných jeho postulátech a požadavcích, ba dokonce v tom hlavním, oč mu zřejmě v jeho knize šlo, s ním souhlasit nelze.

Zásadním chaotickým momentem v Cvrčkově stanovisku je to, že nerozlišuje „intervence“ týkající se „spisovnosti“ či „kultivovanosti“ (s autorem se tu shodnou mnozí v tom, že „spisovnost“ a „kultivovanost“ nemusí být totéž) jazykového prostředku, textu či projevu, „intervence“ týkající se pravopisu a „intervence“ týkající se gramatiky (morfologie, slovotvorby, syntaxe, slovosledu). Kdyby tak soustavně činil, nemohl by např. tvrdit, že „není možné rozhodnout, který jazykový prostředek je správný a který chybný (s. 117). Není přece sporu o tom, že lze rozhodnout, že např. věta Eva a František se má rádi. je gramaticky vadná. Mnohem náročnější už je rozhodnout, že vadná je také věta Lev je šelmou., měla-li by znamenat totéž co věta Lev je šelma.

Cvrček také nebere žádné ohledy na ty lingvisty, kteří soudí, že kritérii jazykové správnosti jsou vedle úzu také komunikativní funkčnost jazykového prostředku a jeho systémovost, tedy jeho zapojení do soustavy prvků jazykového systému a vazeb mezi nimi. Stavíme-li při lingvistické axiologii úzus na první místo, neznamená to, že „prostředky, které jsou v úzu, se užívají proto, že jsou funkční“ (s. 112). Znamená snad podle Cvrčka ,frekventované = funkční‘? Je snad obecně sociálně funkční naše „hloupost“, o níž kdekdo prohlašuje, že je to to nejhorší, s čím se lze u člověka setkat, a že „hloupých“ je dost? Je plevel, jehož je v zahradě více než růží, funkční? Možná z hlediska evoluce, rozhodně však nikoli z hlediska zahradníka.

Jestliže např. nějaké slovo je utvořeno neobvyklým způsobem a v důsledku toho má méně jasnou stavbu a je delší, než kdyby bylo utvořeno způsobem obvyklým, je takový čin a jeho výsledek „funkční“? Termín ,epiteliální‘ je v ČNK pětkrát častější než s ním synonymní adjektivum ,epitelový‘. Znamená to, že tvar ,epiteliální‘ je (pětkrát) funkčnější než tvar ´epitelový´? Zdá se mi nepochybné, že funkčnější je naopak tvar ,epitelový‘: je nejen kratší, ale jeho struktura ,epitel - ov - (ý/-á …)‘ je mnohem čitelnější než je chaotická struktura tvaru ,epiteliální‘, u nějž není jasné, odkud se v něm vzal pseudosufixální komplex ,iální‘. Sufixem -ový je utvořena řada adjektiv ze substantiv zakončených na -l (a samosebou i substantiv jinak zakončených): ocelový, modelový, kabelový, jetelový, kuželový atd. Je sice pravda, že substantivum ,epitel‘ se svým speciálním významem vymyká všem ostatním substantivům, z nichž se běžně odvozují adjektiva sufixem -ový, avšak to bylo sotva motivem pro utvoření adjektiva ,epiteliální‘. Je mnohlem pravděpodobnější, že vzorem pro utvoření tohoto adjektiva byla adjektiva jako sociální, speciální, geniální atd., v nichž ovšem zakončení -iální není sufixem. Cvrček tedy zjevně nemá pravdu, hlásá-li, že „lingvistika nedisponuje objektivními kritérii hodnocení toho, co je v jazyce správné“ (s. 35). Je pochopitelné, že v mnoha případech nám objektivní kritéria vskutku scházejí. Nedokážeme např. zcela objektivně dokázat, že slovo stůl znamená to, co znamená.

I kdybychom přijali, že Cvrček sice napořád mluví obecně o „jazyce“, míní však to, co dosud běžně nazýváme „jazykem spisovným“, jakkoli o tomto útvaru soudí, že jej nelze definovat, a tudíž v podstatě neexistuje, pak Cvrčkovo tvrzení, že nedokážeme „objektivně“ rozeznat prostředek spisovný od nespisovného, je matoucí demagogie. Každý vzdělanější člověk patrně rozliší stylovou hodnotu tvaru později od stylové hodnoty tvaru pozdějc; první z nich obvykle nazve hodnotou spisovnou, aniž ho k tomu kdokoli nutí. Lingvista má dnes díky korpusu možnost jisté objektivizace naší řečové zkušenosti: tvar pozdějc se užívá v sousedství jiných výrazů, které evidentně nepatří do standardní psané publikované češtiny a dokonce v sousedství vulgarismů; to o tvaru později neplatí. Lze se o tom snadno přesvědčit právě díky Českému národnímu korpusu, v němž je tvar později mnohonásobně častější než tvar pozdějc.

Cvrčkovo myšlení ovládá opět chaos tam, kde hovoří obecně o úzu, psaném i mluveném, aniž tyto úzy rozlišuje, o frekvenci čehokoli kdekoli, a tak dokáže tvrdit, že má-li kodifikace „podávat nezkreslený obraz jazykové reality, musí se primárně zaměřovat na mluvenou češtinu“ (s. 165). Avšak mluvený jazyk je sice primární historicky a z hlediska komunikační praxe průměrného občana, avšak psaný jazyk má ze zřejmých důvodů mnohem větší celospolečenskou váhu.

Cvrček volá po „pluralitě kodifikací“, avšak čeho se má tato pluralita týkat, se nedozvíme. Jestliže budeme všichni pracovat s tímtéž korpusem, zjistíme např. že lokál sg. substantiva kontinent se v tomto korpusu vyskytuje bezprostředně po předložce s vazbou na tento pád 348× ve tvaru kontinentě, zatímco ve tvaru kontinentu se vyskytuje 506×. Kde tu chce Cvrček hledat nějakou pluralitu?

Závěrem: Absolutní liberál v čemkoli bude vždy volat po „neintervenování“ do čehokoli. Dítě není třeba vychovávat, neboť není objektivně prokázáno, že výchova dítěti prospívá. Není třeba chodit do školy, neboť není objektivně prokázáno, že školní docházka člověku prospěje. Není třeba učit se pravopisu, neboť není prokázáno, že to je pro lidstvo výhodné, a hlavně proto, že staří Čechové mnoho na pravopis nedbali, a také si (snad) (dobře?) rozuměli. A tak je koneckonců jedno, napíšeme-li epitelový, epiteliální, epitelní či jakkoli chcete.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Lingvistika
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

František Štícha

Doc. PhDr. František Štícha, CSc., (*1950) vystudoval Pedagogickou fakultu v Plzni. Poté nastoupil aspiranturu v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Ještě před jejím ukončením byl z ústavu vyhozen. Od dubna 1990 se v Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., zabývá výzkumem gramatiky, zejména syntaxe současné češtiny, kontrastivním studiem češtiny a němčiny. Je mj. autorem monografie Utváření a hierarchizace struktury větného znaku (1984) a monografie Česko-německá srovnávací gramatika (Argo 2003). V Ústavu translatologie FF UK vyučuje česko‑německou kontrastivní gramatiku a stylistiku.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné