Nepravý workoholik a jeho žena (pokud to nějaká vydrží)

Zatímco pravý, nefalšovaný workholik, podobající se erupci vulkánu, může mluvit o ženě v plurálu, ten nepravý, podobný tragickým a nešťastným antickým hrdinům (napadají mě především Sisyfos a Tantalos), se sice nadře někdy víc, ale o ženách ve svém osudu mluví většinou v singuláru, někdy dokonce v nuláru (to je můj objev, jak převést základní číslonečíslo do gramatického systému; nulár vypovídá o tom, že kde nic není, ani smrt nebere).

V eticky zcela naprosto zvráceném pokusu prokázal v roce 1963 americký vědec Stanley Milgram, ¹⁾ kam až ve své krutosti vůči druhé osobě jsou schopni slušní lidé zajít pod tlakem nikterak významné autority. V zmanipulovaném experimentu, údajně zaměřeném na učení, dala drtivá většina dobrovolníků v roli „učitelů“ svému žákovi elektrické šoky stoupající od 15 až do 450 voltů, a to jen proto, že je „vědec“ přesvědčoval, že musejí pokračovat. Poslušnost vůči tomuto příkazu byla silnější než všechny jejich humanistické zábrany. Pokus byl bohudík nastaven tak, že žádný proud do používaných agregátů nevstupoval, šlo o zkoumání toho, jak dalece budou pokusné osoby ochotné uplatňovat násilné postupy.

Nepravý workholik nepotřebuje žádné trýznící učitele, už proto, že veden vlastními vnitřními, stejně krutými neurotickými příkazy se dokáže nejlépe trýznit sám. Mezi své životní zásady totiž zařadil naprosto nesplnitelné imperativy (jež se vyskytují na rozdíl od partnerek či partnerů většinou v plurálu). Ty jej či ji bičují k výkonu a zároveň zákonitě k frustrujícímu neuspokojení, protože podobně jako u Sisyfa v sobě zahrnují nemožnost dosáhnout cíle a posléze sebetrestající postupy, proti kterým je 450 voltů pouhým štípnutím komára.

Nejstručnější inventura zahrnuje pět ďábelských příkazů: buď dokonalý, buď silný, vynasnaž se, potěš všechny a pospěš si! Pod jejich vlivem se odvíjejí postoje, vztahy a životní osudy. Terapeuti vyznávající transakční analýzu jim říkají miniscénáře. Miniscénář je sice především určován základním příkazem, ale v jistém kritickém okamžiku se do hry zapojí část našeho JÁ, jíž transakční analýza říká rebel. Takový rebel vcelku oprávněně vystoupí proti absurditě příkazu a tváří se, jako by chtěl udělat cosi ve jménu zdravého rozumu, nicméně zasáhne tak, že nastává katastrofa. Jeho akce má v sobě logiku vtipu, ale vtipu šibeničního.

Musíš být dokonalý je očividně nesmyslný příkaz, protože něco takového jako dokonalost neexistovalo, neexistuje a existovat nebude! Setkám-li se ve své terapeutické praxi s majiteli a herci tohoto miniscénáře, říkám jim (často marně): „Kam se to sápete? Dokonalý ve vesmíru byl pouze Hospodin Jahve, který zprasil výrobu této Země a na ní je dokonalý pouze Ústřední výbor Komunistické strany Severní Koreje. Toužíte se dostat do této společnosti? Věci můžete dělat dobře, nikdy však dokonale.“

Britská psychoterapeutka Mavis Kleinová ve své knize Lives people live popisuje typickou příhodu: Člověk prahnoucí po dokonalosti se rozhodne, že si vytapetuje pokoj. Na rozdíl ode mne, na kterého dva dny před Vánoci doma ječí, že slíbil vytapetovat předsíň, si na to vyhradí v diáři jedno odpoledne, pokoj pečlivě změří, koupí přesně o 10 % více tapet (na to, co prostříhá), lepidlo pokud možno na váhu odpovídající celkové ploše, stěny umyje, pokoj vytapetuje, a jelikož je perfekcionista, všechno pečlivě uklidí. Když zálibně shlíží na své dílo, zjistí náhle, že růžek jedné tapety se mírně odchlipuje. V tu chvíli se ujímá akce jeho rebel, který již nevytáhne štafle, ale na židli halabala naskládá pyramidu knih, na niž se vyšplhá, aby chybu napravil. Pochopitelně v pádu rozmlátí akvárium, pořeže si ruku a dostane ránu od elektrické zásuvky namočené do studené krvavé rybí polévky na koberci. Výsledkem je dokonalý binec, pocity zmaru a sebetrestající postoje.

„Workoholku“ tohoto typu výstižně popsal Eric Berne v knize Jak si lidé hrají v kapitolce „Ušoupané koleno“. Její běsnost vyžaduje, aby byla perfektní nejméně v deseti oborech: jako profesionálka, matka, chůva, společnice, manželka a současně milenka, uklízečka, kuchařka atd. Výsledkem tohoto úsilí je jednak značný zmatek, protože když se snaží současně uvařit, vyprat a uklidit, určitě jídlo připálí a pračku v chvatu omylem vypustí na podlahu, především však pocity vyčerpání, zmaru a sebetrestající postoje typu „Nestojím za nic“.

Potkají-li se partneři obdaření oba tímto miniscénářem, může být jejich soužití harmonické pouze tehdy, uznávají-li oba stejné hodnoty. Pak je jejich hnízdo možné nazvat „U dvou obsedantů“ a jejich nešťastné děti – rodičovství bylo sice pečlivě naplánováno, zplozeny však byly naprostým omylem úplně jindy – jsou natlačeny do stejného kadlubu a vyrůstají z nich nesnesitelní pedanti schopní při první návštěvě narovnat hostiteli obraz, který podle jejich mínění visí nakřivo. Pokud stejné hodnoty nesdílejí, je vztah od prvopočátku naplněn vzájemnou kritikou, přecházející postupně v nevraživost, osočování až otevřené nepřátelství a pochopitelně nemůže mít dlouhé trvání.

Stejnou katastrofou končí vztahy dokonalých s ležérními nebo bohémskými typy, s partnerkami, které jsou nedochvilné, ale také s lidmi zcela zdravými, a to jen proto, že autentické žití bez pevného a rigidního programu (naopak plně vyhovující běžným potřebám) pro ně představuje nesnesitelný ohrožující chaos.

Miniscénář „dokonalého“ představuje totiž ve své podstatě magickou obranu před smrtí, vycházející z předpokladu, „pokud budu mít všechno v perfektním pořádku a budu dělat věci dokonale, Smrtka si pro mne nepřijde“.

Všichni si vzpomeneme na magické praktiky svého dětství, kdy jsme chodili jen po černých kostkách na chodníku (nebo se jim úzkostlivě vyhýbali) s vírou, že nás tento postup ochrání před vyvoláním ve škole. Dokonalým to zůstalo do dospělosti. Mají svá malá, ale velice pevná pravidla, která je mají chránit před úzkostí. Na nástupišti v metru nebo na autobusové zastávce je najdete na přesně stejných místech a rodí se v nich pocit ohrožení, jestliže na „jejich dlaždici“ stojí někdo jiný. Bývají také posmívanými a současně nenáviděnými hypochondry a hygienická pravidla mohou pro partnery či partnerky představovat doslova tyranii, z níž s úlevou unikají. Uštvaná „workholka“ není „dokonalou partnerkou“, ale jejím přesným opakem.

Není to tedy projev panovačnosti, ale úzkost tlačící je do jednání, které je okolím vnímáno jako „buzerace“, nicméně na destruktivním výsledku pro vztah tyto skryté motivy nic nemění.