Největší pekari a nejmenší kapustňák

Neotropická oblast už dlouho zajišťuje přísun nových druhů živočichů včetně těch nejatraktivnějších, jakými jsou primáti. Často jde také o zvířata vyloženě neokoukaná, na kterých i laik snadno postřehne odlišnost od příbuzných druhů. V posledních deseti letech jsme byli svědky popisu řady nových druhů z Amazonie, konkrétně z oblastí kolem řeky Madeiry, a šlo i o takové „lahůdky“, jakou je největší pekari světa, či naopak nejmenší kapustňák. Za oběma těmito objevy – a zdaleka nejen za nimi – stojí nadšený holandský biolog Marc G. M. van Roosmalen a jeho syn Tomas, kteří projíždějí řeky i jejich přítoky a procházejí amazonský prales. Kromě vlastního biologického výzkumu se vyptávají na faunu místních obyvatel, kteří jim pak také zajišťují přísun zajímavého materiálu ze svých úlovků. ¹⁾ Roosmalenovi často zvou k popisu nových druhů své kolegy, některé objevy dokonce přenechávají větším odborníkům. ²⁾ A jak už to tak v systematické biologii chodí, byly jejich objevy buď přijaty, nebo se nad nimi strhla vášnivá diskuse a v horších případech zavládlo i všeobecné přesvědčení, že o žádný nový taxon nejde.

Objevy první, současné a budoucí

Za posledních deset let popsal Marc van Roosmalen několik rostlin, a hlavně nové primáty (několik druhů kosmanů a titiů), jednomu novému kosmanovi pro jeho odlišnost dokonce vymezil vlastní rod. ³⁾ V posledních dvou letech se však neuvěřitelně „rozjel“ – na jeho webových stránkách můžeme vidět „popisy“ nových druhů pekari, kapustňáka, tapíra či jelena mazamy. V případě pekari má jít o vůbec největšího zástupce skupiny, u tapíra a kapustňáka jde naopak o miniaturní druhy. A další senzační objevy jsou patrně na řadě – mohli bychom se dočkat popisu velkého stromového mravenečníka, tmavého jaguára s bílým hrdlem, tmavé vydry obrovské, oranžového nosála a nových 14 (!) primátů – od malých tamarínů po velké chvostany.

Příliv van Roosmalenových objevů byl však tak mimořádný, že ostatní zoologové začali pochybovat o jejich oprávněnosti. Nejde ani tak o závist, jako spíš o vědeckou střízlivost. Podezření nevzbuzovalo ani tak množství materiálu, na jehož základě byly druhy popsány, i když šlo často jen o pár kůží či lebek, někdy jen o jednu lebku a několik pozorování. U vzácných druhů, navíc rozptýlených v deštném pralese, lze tak sporadické nálezy očekávat. Navíc mají tyto popisy i jiný než vědecký význam, a to ochranu celé oblasti v povodí řeky Madeiry. Na základě výzkumu a popisů druhů se van Roosmalen už delší dobu snažil přimět brazilskou vládu, aby vyhlásila celou oblast za chráněnou a aby zajistila i skutečnou, nejen papírovou ochranu. To je také další důvod (kromě obdivuhodného van Roosmalenova nadšení), proč si ho řada ostatních odborníků váží a proč byli mnozí z nich ochotni „přivřít oči“ nad jeho nepatrným podpůrným materiálem, zvláště pokud šlo o očividně odlišné zvíře. Co zůstává podezřelé, je množství popsaných druhů – je jich prostě z dotyčné oblasti nějak moc, a není tedy divu, že namísto nadšení vzbuzuje každý další popsaný taxon větší nedůvěru. Osobně nepředpokládám, že by byl van Roosmalen rovnou podvodník, či dokonce šílenec posedlý popisováním nových druhů, ale dokážu si představit, že ho k této „popisovací křeči“ mohla přimět neústupnost brazilské vlády. Je-li skálopevně přesvědčen o významu ochrany této oblasti, třeba mu již tolik nesejde na vlastním vědeckém renomé.

Měkčí podmínky vědeckého popisu

Co se vlastních popisů týče, nejdříve se objevují na van Roosmalenově webu, o uznané popisy tedy nejde až do doby, kdy jsou řádně publikovány v nějakém recenzovaném periodiku. Podmínka, aby periodikum bylo recenzované, ale bohužel už není tak přísná, přístup k vědeckým popisům je shovívavější, stačí třeba popis na CD, které je distribuováno do několika knihoven. Nicméně je zřejmé, že vědci koukají na popis lépe, když ho najdou v renomovaném odborném časopise. Je jasné, že se van Roosmalen snaží udat své popisy i v odborných časopisech, přesto je podezřelé, že se jeho objevy přes bombastičnost závěrů ⁴⁾ objevují spíš v odborných časopisech ne zcela významných. Znamená to, že v těch lepších časopisech popis neprošel přes důslednější recenzenty? Samozřejmě by mi řada kolegů mohla oponovat, že zrovna méně důležitý časopis může často přinášet serióznější informace než třeba Nature či Science, ale pokud skutečně chce van Roosmalen přimět Brazílii k ochraně oblasti, byl by popis největšího pekari lepší reklamou v Nature než v Bonner zoologische Beiträge či Suiform Soundings. A také formulačně by na to jeho popisy asi měly, stačí se podívat na web a člověk se snadno nadchne. Konečně „popisy“ formálně odpovídají řádným popisům, nově objevené zvíře bývá dokonce i molekulárně analyzováno. Dovídáme se o biologii druhů a často o logické propojenosti morfologie či způsobu života s jeho ekologií. ⁵⁾ Celé to do sebe zapadá, a i když porovnání mitochondriální DNA trpasličího kapustňáka s kapustňákem jihoamerickým neprokázalo zřetelné rozdíly, čtenář nakonec nemá daleko k přijmutí autorova argumentu, že k miniaturizaci přece mohlo dojít poměrně rychle, třeba jako u řady ostrovních slonů (blízkých příbuzných sirén).

„Za dobrotu na žebrotu?“

Jenže jsou tu i opravdové odborné rozpory. Trpasličí kapustňák je podle některých odborníků mládětem a v případě trpasličího tapíra jde zjevně také o nedospělého jedince. ⁶⁾ V případě obřího pekari byl van Roosmalen asi na dobré stopě (protože pekari páskovaný je patrně komplexem několika druhů), ale většina závěrů o jeho biologii a morfologických odlišnostech neobstojí při srovnání s větším vzorkem pekariů.

Aby toho snad nebylo málo, tak rozladěnost některých zoologů zvýšil zcela nedávno také tím, že své nové druhy začal spontánně přejmenovávat (např. trpasličího kapustňáka Trichechus bernhardi na T. pygmaeus nebo jelínka mazamu Mazama ochroleuca na M. tienhoveni). Popisy těchto druhů nebyly ještě publikovány v recenzovaných zoologických časopisech a van Roosmalen si koleduje o ztrátu důvěry, protože stabilita (druhových) jmen je pro taxonomy klíčová.

Zatímco zoologové tedy mohou v souvislosti s těmito taxony shromažďovat svá „pro a proti“, van Roosmalen se potýká s poněkud jinými problémy. Brazílie žádnou chráněnou oblast v dotyčných místech neplánuje a naopak v roce 2007 zažalovala van Roosmalena za biopirátství, protože na své rehabilitační stanici chová zvířata bez povolení. O tom, že jde o pomstu za jeho aktivity v ochraně přírody, není v podstatě pochyb – trest obnášející 16 let vězení a 80 000 dolarů pokuty jistě není adekvátní, a navíc je založen na smyšlených obviněních (viz rámeček 1 ). Čtenář by mohl namítnout, že jde o trest za obcházení úřadů, ale situace je taková, že některé země vyžadují povolení vlastně na vše – od povolení chovat zvířata přes vlastní výzkum, který může obnášet pouhé pozorování! Pokud si však zažádáte, většinou povolení nedostanete ⁷⁾ a z některých zemí jsou známy případy, kdy ho vědec po letech neskutečného handrkování sice dostal, ale pak zjistil, že chování studované cibetky může sledovat jen od 8 do 17 h, přičemž zvíře je aktivní od 19 do 6 h. Nemluvě o tom, že pokud byste byli skutečnými obchodníky s vzácnými zvířaty, zajistili byste si všechny potřebné úřední listiny (stačí trocha podplácení…). Vzhledem k drancování amazonského pralesa, jež je posvěceno brazilskou vládou, nejde jistě Brazílii ve van Roosmalenově případu o ochranu přírody. Jeho odsouzení pochopitelně vzbudilo v ochranářských a vědeckých kruzích kromě rozhořčení i značné obavy, neboť pobývat takovou dobu v podmínkách brazilského vězení by mohlo mít fatální důsledky i pro dobrodruha van Roosmalenova typu. Ke konci roku 2008 byl naštěstí nejvyšším soudem osvobozen ve všech bodech obžaloby, nicméně lze očekávat, že jeho výzkumné a ochranářské kroky budou i nadále narážet na absurdnost nynějších pořádků v brazilské ochranářské legislativě.

Jak tedy máme k van Roosmalenovým objevům přistupovat?

Asi opatrně. Než začneme jásat nad popisem nových druhů, bylo by dobré si nějaký čas počkat, jak se k nim vyjádří odborníci na jednotlivé skupiny. Tyto objevy nelze bez váhání akceptovat, na druhou stranu by bylo chybou je rovnou zavrhnout, protože pravděpodobně část popsaných druhů má své opodstatnění. Můj příspěvek by neměl být považován za špinění van Roosmalena, chtěl jsem jen upozornit na úskalí jeho objevů a vybídnout k určité opatrnosti ohledně těchto či jiných senzačních objevů. Já sám držím van Roosmalenovi palce v boji s brazilskou byrokracií a sympatizuji s jeho neuvěřitelným nadšením i snahami chránit amazonskou přírodu.