Vila Kacura

V době, kdy se Evropa začala propadat do strastiplného martyria třicetileté války, započal japonský princ Tošihito budovat rozsáhlý rezidenční komplex označovaný zpravidla jako vila Kacura. Palácový soubor císařské rodiny, který se nachází na dosah od historického Kjóta, však není pouhým dokladem architektonického tvarosloví 17. století, ale také předmětem nebývalého zájmu japonských i evropských architektů o tři staletí později.

Na rozloze přibližně 7 hektarů je vybudován hlavní obytný objekt, čtveřice zahradních pavilonů a čajových domků, buddhistický chrám, a to vše je důmyslně zapojeno do propracovaného krajinného rámce nad nepravidelně tvarovaným jezírkem. Patrná je zde snaha o harmonické splynutí přírodních prvků s elementy stvořenými lidskou rukou.

Rozmanité projevy japonismů se v evropském a severoamerickém umění projevovaly v několika vlnách, které gradovaly od konce 19. století. Výrazný inspirační vliv představovaly východní vzory pro stylový slovník secese i art deco. Ovšem i modernistické a avantgardní kruhy nacházely v daném kulturním rámci tvůrčí podněty, které mnohdy čerpaly právě z vily Kacura.

Německý architekt a urbanista Bruno Taut (1880–1938), představitel Neues Bauen a autor mnoha obytných souborů především v Berlíně, se ve třicátých letech usadil načas v Japonsku. Vilu Kacura pokládal za jedinečné umělecké dílo, v němž se snoubí veškerá čistota a ryzost japonského myšlení. Zatímco Taut uvažoval v souvislosti se zde aplikovanými stavebními principy o jejich univerzální, nadčasové platnosti, další německý architekt Walter Gropius (1883–1969) popsal konkrétní momenty, které lze považovat za krédo moderního architekta.

Gropius coby zakladatel experimentální uměleckoprůmyslové školy Bauhaus v Dessau, a především velký propagátor prefabrikace a standardizace ve výstavbě obdivoval tradiční principy japonské architektury. Ta představuje silnou kulturu, která už v minulosti nalezla odpověď na naše moderní požadavky po jednoduchosti, propojení interiéru s exteriérem, modulárním uspořádání a zároveň po různorodosti výrazu. Důležitým aspektem je flexibilita místností, jejichž velikost vychází z násobků rozměrů standardizovaných rýžových matrací tatami. Tento obecný znak lidové architektury zaručoval díky normovaným parametrům lacinější produkci stavebních materiálů. Vyprázdněnost vnitřních prostor bez nábytkových kusů umožňovala různorodé využívání interiéru v průběhu dne. Variabilnost pokojů lze navíc rozšiřovat pomocí posuvných panelů namísto zdí, jež lze vyjmout z rámů. Jejich osazením do vnějšího obvodu budov je možné dosáhnout maximálního propojení vnitřních místností s okolní přírodní scenérií.

U vily Kacura oceňoval Gropius především absenci monumentality a okázalé reprezentace ve prospěch intimního prožitku jedince, tedy charakteristiku platnou i pro vilové stavby našeho civilizačního okruhu. Dílčí rozpor však nacházel v komponování zahrad, kde byl kladen nebývalý důraz na propracování samotných detailů, což podle Gropia vedlo k narušení celkové prostorové koncepce.

Zatímco evropští architekti nahlíželi téměř s pietou přes bambusový plot obepínající císařský areál, dva přední japonští architekti Kenzo Tange a Arata Isozaki se v druhé polovině 20. století zabývali podrobnou dokumentací vily Kacura. Tange se domníval, že souzvuk tradice a inovace, typický pro tuto aristokratickou rezidenci, je univerzálním tvůrčím principem, platným i pro moderní dobu.

Za možnost navštívit vilu Kacuru děkuji Českému centru v Tokiu, tedy Petru Holému a Ryoko Yamamoto.