Důchodce aneb O podstatě člověka

Zpráva z tisku: „Devětašedesátiletá důchodkyně J. H. nedala při jízdě na kole přednost taktéž cyklistce, jedenáctileté M. Š. z Rychnova nad Kněžnou.“

Když se člověk narodí, jest nejprve zván novorozeně. Poté slove člověk dítě, později žena nebo muž. Jsouce dětmi, stáváme se školáky, později učni nebo studenty. Školáky jsme nikoli snad především proto, že pouze chodíme do školy a v této vysedáváme, ale zejména proto, že škola je pro nás důležitá a že je to náš důležitý společenský atribut; studenty jsme proto, že studujeme a že je to pro nás podstatné.

Když dospějeme a je z nás žena nebo muž, míváme své povolání a podle něj nás často nazývají: prodavač, truhlář, učitel, lesník, soudce, manažer, policista, mluvčí, herec. Avšak nejen profese nám dává jméno. Spolu se stovkami profesí máme i stovky vlastností, které nás obdařují tisíci různých jmen. Někdo je tlusťoch, jiný hubeňour; jeden je kliďas, druhý zuřivec; některý dobrák, jiný falešník; chudák může být elegán, boháč podivín a rozumbrada strašpytel.

Provozujeme-li sport, jsme běžci, lyžaři, vzpěrači, kanoisté …

Kdo žije na venkově, je venkovan, člověk z vesnice je vesničan. (Avšak hleďme, měšťan není ten, kdo žije ve městě.) Kdo je z Prahy, ten je Pražák nebo Pražan, lidé z Berouna jsou Berouňané, Berouňáci nebo Berounští. V Norsku žijí Norové, v Polsku Poláci (nikoli Polové) a v Rakousku Rakušané.

Pokud jsme slečnami či mladíky, ženami či muži, nazýváme se všelijak a dáváme si tisícero jmen podle své povahy, vzhledu, povolání, toho, co rádi děláme či pěstujeme, čeho jsme stoupenci, zastánci či přívrženci, co hájíme či propagujeme, čemu holdujeme.

Avšak později se nám najednou přihodí taková podivná věc. Když dozrajeme, máme zkušenosti, troje brýle, dva mobily a čtyři vnoučata, nejsme už náhle prodavači, truhláři, soudci, manažeři; nejsme už ani tlusťoši, ani hubeňouři, ani dobráci, ani ničemové, nejsme škarohlídi, nejsme šťastlivci. Jsme už jen jedno jediné: důchodci.