Loos žije!

Zájem veřejnosti o dění na naší současné architektonické scéně bohudík stále roste. Přesto není architektům méně zvučných jmen nebo projektantům, kteří pracují na periferii či alespoň pro ni občas tvoří, věnována zasloužená pozornost. Přitom právě mimo tradiční centra architektury se můžeme setkat s pozoruhodnými produkty stavební kultury. Nevynikají sice neotřelými tvary, odvážnými konstrukčními systémy ba ani drahými materiály, ovšem oplývají jistou dávkou laskavosti, jednoduchým, leč dobře promyšleným konceptem a některým z nich není cizí ani ušlechtilá prostota. Přesně takový je vlastní rodinný dům architekta Tomáše Michálka, nacházející se ve středočeských Kostomlatech nad Labem.

Jméno tohoto absolventa pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové většině z nás zřejmě moc neřekne. Příznivcům břitkého humoru Jana Krause by ale tak cizí být nemuselo. Je to jen několik měsíců, kdy architekt usedl mezi hosty jeho talk-show „Uvolněte se, prosím“. Michálek není obyčejným člověkem. Nežije v reálném čase, nýbrž ve třetím desetiletí 20. století, neboť je fascinován, ba přímo posedlý kulturou dvacátých let.

Ať už se nám jeho stylizace do role prvorepublikového architekta elegána „gočárovského“ střihu líbí či nikoliv, z jeho vlastního rodinného domu nadšeni rozhodně budeme. Architekt v jeho koncepci oživil téměř sto let starou, ale dodnes inspirativní myšlenku prostorového plánu (Raumplan) velkého kritika ornamentu architekta Adolfa Loose, který spolu s kontinuálním obytným prostorem Ludwiga Miese van der Rohe představoval skutečně revoluční ideu. Na místo klasického uspořádání bytu v jedné horizontální rovině seskupoval Loos v interiéru stavby své různě vysoké pokoje dle jejich funkcí v několika výškových rovinách. Protože však jeho Raumplan vyžadoval složité konstrukční řešení a kladl si značné prostorové nároky, stal se výsadou Loosových nejluxusnějších vil, jakou je například světoznámá Müllerova vila v Praze. Architekt Michálek se neinspiroval jen Raumplanem, nýbrž také Loosovým principem komponování stavby směrem zevnitř ven a rovněž domem v kubusu. Ten představoval malou úspornou stavbu se schodištěm uprostřed, kolem kterého byly rozvinuty jednotlivé místnosti. Tyto tři úhelné kameny Loosovy architektury tvoří ideový základ Michálkova vlastního domu, neboť jak si architekt správně povšiml, při zastavění minimální plochy tak získá maximum obytného prostoru. Dům spočívající na čtvercové železobetonové desce nese dřevěný skelet, díky kterému byla pořizovací cena v podstatě nízkoenergetického domu více než přátelská. Navíc, jak se v průběhu stavby ukázalo, je pro komponování interiérů v duchu prostorového plánu ideální. Do středu stavby projektant vložil zděné komínové těleso, kolem něhož se jako šroubovice DNA vine dřevěné schodiště. Z něho jsou přístupné jednotlivé místnosti či spíše obytné buňky. Obytný prostor domu, v němž žijí i rodiče jednoho ze stavebníků, je navržen tak, aby každému poskytl útočiště ve vlastním pokoji – buňce. K společnému setkávání pak slouží obytné přízemí, opět výškově různorodé, odkud lze vstoupit do vzrostlé zahrady prosté sečeného trávníku a mulčovací kůry. Architekt Michálek každému z členů rodiny navrhl pokoj takříkajíc na míru. Jejich umístění a rozměr zvenku prozrazuje rastr nepravidelně, nikoliv však chaoticky rozmístěných oken mnoha tvarů a velikostí. Autor zašel dokonce tak daleko, že barvu každé místnosti přizpůsobil naturelu jejího obyvatele.

Inspirativní dům mnoha barev, v němž se nové po vzoru loosovské plurality stylů snoubí se starým, je více než obytnou stavbou, je skutečným domovem. Málo platné, i dnes platí teze vyslovená v jednom z mnoha esejů Adolfa Loose: Kdo si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám. Jedině tak náš domov splyne s námi a my splyneme s ním.