Mechanizace vědecké práce – stesk z počátku 20. století

„Z malých italských poměrů se zrodila nová hlediska v chápání veřejných záležitostí, odlehlým zákoutím imperiální světové politiky vedla cesta k duchovní koncentraci, jíž vděčíme za světový názor, za umění a literaturu renesance. Toto nahromadění duchovní síly, toto kulturní závodění jednotlivých městských obcí proměnilo zemi, jak to již Dante vyjádřil, v ,zahradu Evropy‘, v níž mnohá staletí nacházela požitek i poučení ještě dlouho potom, kdy mocenské myšlenky a obecné politické problémy pozdního středověku upadly dávno v zapomenutí.

To vše může být snad útěchou, nikoli proroctvím. Dějiny se nikdy zcela neopakují. Zde máme jen na mysli historickou skutečnost, že politické úspěchy, nebo lépe řečeno úspěchy určitých politických myšlenek, nejsou vždy správným měřítkem významu, který je osudem určen nějakému národu v dějinách lidstva.

Tak jako ve všech dobách, tak i dnes budoucnost patří mládí. To bude musit znovu budovat, aniž by se příliš ohlíželo nazpátek. Je to jeho právo, je to však také jeho povinnost. Bude nuceno v mnohém směru nově se orientovat, také ve vědě, neboť pozornému pozorovateli sotva unikne, že věda dnes prochází krisí. Příčina je v prvé řadě v přílišném zmechanisování vědecké práce; platí to především pro duchovní vědy. Máme málo velkých badatelů, zato však celou vrstvu učenců, bylo by téměř možno říci učenou kastu, která ve vědeckém povolání hledá především životní zajištění. Je to zcela účelné, neboť ve složitém ústrojí vědecké práce najde se pro každého průměrně schopného nějaká přihrádka, kterou je možno podle vyzkoušených receptů naplnit a tak spravovat, jako je tomu právě ve správní službě. Ale to jistě není to pravé. Zmizelo vědomí, že k vědci patří především vnitřní určení, a v tom směru bude nutno zjednat nápravu.

Tří věcí je – kromě nadání – třeba k dráze vědecké. Na prvním místě stojí ideální smýšlení. Kdo se zabývá vědou pro kariéru, nedosáhne nikdy onoho svobodného pohledu, oné nezávislosti, z níž pramení blahodárný a vůdčí vliv vědy. Vědecká práce je vždy do jisté míry obětí a odříkáním. Dále patří k vědeckému povolání všeobecné vzdělání. To se snad zdá být, ale není samozřejmé. Dalekosáhlá specialisace je snad nutná a plodná v přírodních vědách: v duchovních vědách se stává nakonec neplodnou, není-li doplněna porozuměním pro obecné duchovní problémy. Za třetí je třeba odborné schopnosti a věcného vědění. To znamená nejen přesnou znalost látky, ale také ovládání vědeckých metod, to jest bezpečnou znalost oněch kritických zásad, jež můžeme považovat za výsledek dosavadního vývoje jednotlivých vědních oborů. Bez této znalosti nemůže být vědecká činnost nikdy skutečně plodná. Neboť pak se třeba někdo snaží dospět k určitému cíli cestami, které k němu nevedou, a dochází k závěrům, o nichž se při bližším zkoumání zjistí, že jsou nesprávné.“

Je zřejmo, že z tohoto hlediska může přednáška dát jen velmi málo. K tomu nejpodstatnějšímu musí studující dojít sám. Je to těžká práce, žádá si celého člověka.