Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Mechanizace vědecké práce – stesk z počátku 20. století

 |  12. 2. 2009
 |  Vesmír 88, 78, 2009/2

Slavný historik umění Max Dvořák 1) se ve svých vídeňských univerzitních přednáškách v roce 1918 zabýval nejenom italskou renesancí, ale i přístupem k vědecké práci. Člověk čte jeho stesky na „mechanizování“ vědecké práce, přílišnou specializaci či nedostatek obecného vzdělání a má pocit, že styl se sice změnil, ale problémy zůstaly. Možná jsou věčné. Přiložený úryvek pochází z knihy „Italské umění od renesance k baroku“, jehož české vydání vyšlo až po dvou desetiletích v českém překladu J. Krofty v Praze v roce 1946. Záměrně jej nechci komentovat, protože jej psal člověk s neobvykle širokým klasickým vzděláním, který dokázal vyjádřit hodně z problémů své i naší doby.

Poznámky

1) Max Dvořák (*4. 6. 1874 v Roudnici nad Labem, †8. 2. 1921 v Hrušovanech nad Jeviškovkou, poblíž Znojma), příslušník Vídeňské školy dějin umění, profesor Vídeňské univerzity. Psal německy, jeho mateřštinou byla čeština. Jeho blízkým přítelem byl mj. historik Josef Šusta. Z Dvořákových zkušeností čerpal při obnovách historických staveb architekt Karel Hilbert.

„Z malých italských poměrů se zrodila nová hlediska v chápání veřejných záležitostí, odlehlým zákoutím imperiální světové politiky vedla cesta k duchovní koncentraci, jíž vděčíme za světový názor, za umění a literaturu renesance. Toto nahromadění duchovní síly, toto kulturní závodění jednotlivých městských obcí proměnilo zemi, jak to již Dante vyjádřil, v ,zahradu Evropy‘, v níž mnohá staletí nacházela požitek i poučení ještě dlouho potom, kdy mocenské myšlenky a obecné politické problémy pozdního středověku upadly dávno v zapomenutí.

To vše může být snad útěchou, nikoli proroctvím. Dějiny se nikdy zcela neopakují. Zde máme jen na mysli historickou skutečnost, že politické úspěchy, nebo lépe řečeno úspěchy určitých politických myšlenek, nejsou vždy správným měřítkem významu, který je osudem určen nějakému národu v dějinách lidstva.

Tak jako ve všech dobách, tak i dnes budoucnost patří mládí. To bude musit znovu budovat, aniž by se příliš ohlíželo nazpátek. Je to jeho právo, je to však také jeho povinnost. Bude nuceno v mnohém směru nově se orientovat, také ve vědě, neboť pozornému pozorovateli sotva unikne, že věda dnes prochází krisí. Příčina je v prvé řadě v přílišném zmechanisování vědecké práce; platí to především pro duchovní vědy. Máme málo velkých badatelů, zato však celou vrstvu učenců, bylo by téměř možno říci učenou kastu, která ve vědeckém povolání hledá především životní zajištění. Je to zcela účelné, neboť ve složitém ústrojí vědecké práce najde se pro každého průměrně schopného nějaká přihrádka, kterou je možno podle vyzkoušených receptů naplnit a tak spravovat, jako je tomu právě ve správní službě. Ale to jistě není to pravé. Zmizelo vědomí, že k vědci patří především vnitřní určení, a v tom směru bude nutno zjednat nápravu.

Tří věcí je – kromě nadání – třeba k dráze vědecké. Na prvním místě stojí ideální smýšlení. Kdo se zabývá vědou pro kariéru, nedosáhne nikdy onoho svobodného pohledu, oné nezávislosti, z níž pramení blahodárný a vůdčí vliv vědy. Vědecká práce je vždy do jisté míry obětí a odříkáním. Dále patří k vědeckému povolání všeobecné vzdělání. To se snad zdá být, ale není samozřejmé. Dalekosáhlá specialisace je snad nutná a plodná v přírodních vědách: v duchovních vědách se stává nakonec neplodnou, není-li doplněna porozuměním pro obecné duchovní problémy. Za třetí je třeba odborné schopnosti a věcného vědění. To znamená nejen přesnou znalost látky, ale také ovládání vědeckých metod, to jest bezpečnou znalost oněch kritických zásad, jež můžeme považovat za výsledek dosavadního vývoje jednotlivých vědních oborů. Bez této znalosti nemůže být vědecká činnost nikdy skutečně plodná. Neboť pak se třeba někdo snaží dospět k určitému cíli cestami, které k němu nevedou, a dochází k závěrům, o nichž se při bližším zkoumání zjistí, že jsou nesprávné.“

Je zřejmo, že z tohoto hlediska může přednáška dát jen velmi málo. K tomu nejpodstatnějšímu musí studující dojít sám. Je to těžká práce, žádá si celého člověka.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Aktuality

O autorovi

Václav Cílek

RNDr. Václav Cílek (*1955) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., v Praze se zabývá zejména geologií kenozoika. Je autorem četných úspěšných knih, např. Krajiny vnitřní a vnější (2002), Makom. Kniha míst (2004), Borgesův svět (2007), Nejistý plamen. Průvodce ropným světem (s Martinem Kašíkem, 2007), Dýchat s ptáky (2008), Podzemní Praha. Jeskyně, doly, štoly, krypty a podzemní pískovny velké Prahy (s fotografy Milanem Korbou a Martinem Majerem, 2008), Orfeus. Kniha podzemních řek (2009). V roce 2009 se stal laureátem Ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97.
Cílek Václav

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné