Vyživují dospělé rostliny své semenáčky s pomocí hub?

O tom, že houby hrají ve fungování světa důležitou úlohu, už dnes nikdo nepochybuje. Mykorhizní symbióza – soužití hub s kořeny rostlin – je jen jedním příkladem z mnoha (dalším jsou třeba lišejníky). Toto soužití chápeme tak, že houba pomáhá rostlině získat část živin (hlavně fosfor a dusík) a vodu, které by pro ni jinak byly nedostupné. Na oplátku rostlina poskytuje houbě podíl (často nezanedbatelný, udává se 4–40 %) produktů fotosyntézy – cukrů, aminokyselin atp. Oběma se to vyplácí. Rostliny lépe rostou a obstávají v konkurenci, ektomykorhizní¹⁾ houby zase vytvářejí plodnice pouze po navázání vztahu s příslušným rostlinným partnerem. Houby takto doslova propojují ekosystém do sítě, ne nepodobné té internetové.²⁾

Když houba získává od rostliny produkty fotosyntézy, nemohla by je částečně po koncentračním spádu („zákonu nabídky a poptávky“) předávat jiným rostlinám, se kterými je také ve spojení? Dospělé stromy s osluněnou korunou mají přebytek produktů fotosyntézy, tak by je prostě po houbě jakožto potrubí poslaly svým semenáčkům, jež hladovějí v jejich stínu.³⁾ Protože mykorhizy jsou často specifické, mohl by takto například smrk vyživovat přednostně své vlastní (a nikoli třeba modřínové) semenáčky. Tato myšlenka ekology napadla již před několika desetiletími a nakrátko se stala obecně přijímanou. Punc „prověřeného“ tomuto tvrzení dodaly především dva články v Nature (307, 53–56, 1984 a 388, 579–582, 1997).

Situace se však během posledního desetiletí komplikuje, či snad dokonce obrací. Následné práce, jejichž vznik zmíněný „naturový“ článek z roku 1997 silně urychlil, téměř jednohlasně tvrdí: Uhlík může z rostliny do houby, ale už ne do jiné rostliny. To, že byl nalézán v kořenech „přijímajících rostlin“, je jen důsledkem přítomnosti houbových struktur s tímto uhlíkem okolo (uvnitř) těchto kořenů. Je patrně jen jedna recentní práce, která prokazuje ekologicky významný přenos uhlíkatých látek z rostliny do pletiv jiné rostliny. Invazní chrpa – podle této práce – čerpá uhlíkaté látky z kořenů původních trav. Tím autoři vysvětlují úspěšnost šíření tohoto druhu chrpy na úkor domácích druhů. Většina zmíněných výsledků (tab. I) byla však získána na arbuskulární mykorhizní symbióze.⁴⁾ Komunita mykorhizních ekologů je navíc poněkud rozpolcena. Když účastníci mezinárodní mykorhizní konference (ICOM) v Granadě hlasovali, zda „přenos“ existuje, dopadlo to téměř nerozhodně. „Arbuskulárníci“ většinou volili, že není (nebo není ekologicky významný), naproti tomu „ektomykorhizníci“, že je.

Současné závěry však tím nikterak nepopírají význam mykorhiz pro rostliny. Pouze ukazují na to, že houba nejspíše není altruistický Jánošík vyrovnávající „uhlíkové bezpráví“ tím, že z místa přebytku transportuje uhlík po svých vláknech k těm, kteří strádají jeho nedostatkem. Organické látky jsou pro houbu cenné, a jakmile je od rostliny získá, snaží se je využít k vlastnímu růstu a metabolismu.

Není však důvodu, proč by se extrémní názory musely stát dogmatem. Některé nezelené mykoheterotrofní rostliny (hlístník hnízdák, hnilák smrkový…) se opravdu nechávají od zelených rostlin živit (fotosyntézy buď nejsou schopny vůbec, nebo jen v omezené míře) a houby využívají jako prostředníka. Protože přímé spojení mezi kořeny těchto epiparazitů a zelených hostitelů neexistuje (je realizováno přes mycelium mykorhizních hub), dlouho jsme je chybně považovali za saprofytické rostliny. To, že organické látky nezískávají z rozkládajících se zbytků, ukázal teprve výzkum mykorhiz. Jak je to u vzájemného vztahu dvou (nebo více) zelených autotrofních rostlin, ukáže pravděpodobně až čas.

Napadají mne (J. Kubáska) tři závěry:

• Téměř nic nelze brát za definitivní (a v ekologii už vůbec ne).
• Znovu se ukazuje: aby něco otiskli v Nature nebo Science, musí to být spíše skandální a „trendy“ než perfektně metodicky provedené a ověřené. Na tom ostatně není nic tak špatného: Autorům to zvýší citovanost a zároveň urychlí další výzkum, který umožní hypotézu rychleji zavrhnout, nebo naopak potvrdit její správnost.
• Nikdy nevěřte přehledovým článkům, které vycházejí z jediné studie nebo několika málo původních prací provedených v krátkém čase po sobě.