Novoguinejský válečník, nudící se vdova Gouldová a soud o deset milionů dolarů

Pan Daniel Wemp, novoguinejský řidič zaměstnaný Světovým fondem pro ochranu přírody (WWF), má nyní mezi domorodci ostrova Manhattanu reputaci zavilého válečníka. Násilnou smrt svého strýčka Solla pomstil tříletou válkou se sousedním kmenem Ombal, během níž zahynulo 29 lidí, o krádežích a porážkách stovek vepřů nemluvě. Historii tohoto konfliktu, v domovině pana Wempa nikterak výjimečného, popsal antropologizující biolog Jared Diamond v časopise New Yorker, oblíbené to tiskovině newyorských intelektuálů.¹⁾ Bohužel poněkud nepřesně, soudě podle žaloby připravené Wempovým soukmenovcem právníkem panem Kuwimbem a podané u Nejvyššího soudu okrsku Manhattan. V žalobě je uvedeno, že pan Wemp „nikdy nikoho nezabil, neznásilnil žádnou ženu a rozhodně nikdy neukradl žádného vepře“. Žalující strana požaduje na Diamondovi a New Yorkeru tiskovou opravu v tomto smyslu jakož i deset milionů dolarů odškodného za útok na dobré jméno pana Wempa mezi manhattanskými intelektuály. Podobná soudní podání jsou často vymyšlena a zorganizována spíše manhattanskými obránci domorodých práv než domorodci samotnými, nicméně typicky novoguinejský důraz na osud vepřů v podané žalobě naznačuje, že v tomto případě jde o kauzu ryze novoguinejskou.

Jared Diamond patří k překvapivě velké skupině biologů, jejichž kariéra byla navždy poznamenána ranými zážitky z ostrova Nová Guinea. Mezi nimi je ostatně i Alfred Wallace či E. O. Wilson a stejně tak i nezanedbatelné procento českých biologů. Diamonda, jako většinu přírodovědců, uchvátila nejdřív novoguinejská příroda, nicméně nakonec shledal, že tím vůbec nejzajímavějším na celém ostrově jsou Novoguinejci. A tak jeho ornitologické studie postupně přerostly do úvah antropologických, vrcholících v bestseleru Osudy lidských společností.²⁾ Jak sám píše, ke knize se dopracoval po rozhovoru s charismatickým politikem Yalim. Ten se ho při náhodném setkání na jedné novoguinejské pláži zeptal, čím to je, že Novoguinejci nejsou technologicky stejně pokročilí jako Evropané. A tak vznikla nyní již slavná, jen zdánlivě jednoduchá „Yaliho otázka“. Propastné rozdíly mezi sofistikovaností novoguinejské a evropské technologie jsou záhadné zejména proto, že srovnatelný kontrast v inteligenci není mezi Novoguinejci a Evropany ani při nejlepší vůli pozorovatelný.

Yali zřejmě kladl „svoji“ otázku každému a při každé příležitosti, neboť studiu problému, odkud se bere kárgo – tedy skvělé materiální vybavení bělochů – věnoval celý život. Během služby v australské armádě za druhé světové války navštívil Queensland. Tam se seznámil nejen s rozmanitými technickými zázraky západní civilizace, ale například i se zoologickou zahradou. A tam také pochopil, že Australané, podobně jako Novoguinejci, věří ve svůj původ ze zvířat a kultovně důležité druhy proto v zoo chovají a uctívají. Stejně tak i novoguinejské kultovní předměty, o nichž misionáři na Nové Guineji vždy tvrdili, že slouží rituálům uctívajícím ďábla, nalezl v Brisbane vystavené v muzejích a těšící se zájmu domorodců. Křesťanství tedy musí být jedním velkým podvodem, udržujícím Novoguinejce v nevědomosti a skrývajícím správné rituální metody získání kárga. Yali založil po návratu domů hnutí, jehož cílem bylo přivolat kárgo australského typu s použitím tradičních rituálů. V padesátých letech se stal vůdcem vůbec nejvýznamnějšího kárgo-kultu celého ostrova.

Yaliho charisma muselo být úžasné, neboť jediným rozhovorem obrátil ke studiu původu kárga i brilantního vědce Diamonda, nemluvě o tisícovkách novoguinejských vesničanů. Výsledkem byla teorie vysvětlující technologickou pokročilost civilizací zejména přírodními podmínkami jejich domovských krajin. Diamondova kniha získala Pulitzerovu cenu a vedla k tomu, že Diamond při návštěvách Nové Guineje i nadále spojoval studium společenstev ptačích a lidských. V roce 2001 se tak dostal do městysu Moro, vybudovaného uprostřed pralesa americkou společností Chevron jako základna k těžbě ropy. Projekt Chevronu je vzácným případem těžby surovin ohleduplné k přírodě Nové Guineje. Těžební věže i ropovody jsou uprostřed neporušeného pralesa a následná imigrace do oblastí zpřístupněných novými cestami je přísně regulována. Chevron si do svého těžebního projektu přizval také WWF, aby posílil svůj mezinárodní kredit v ochraně přírody, do té doby nikoliv ohromující. WWF zde sice mnoha výsledků v ochraně přírody nedosáhl, nicméně alespoň poskytl pracovní příležitosti talentovaným novoguinejským biologům, zkoumajícím okolní přírodu. Za stejným cílem tam přijel i Jared Diamond, v té době již také významný člen správní rady WWF.

V Moro cestoval s panem Danielem Wempem, řidičem WWF z provincie Jižní Vysočina. Dlouhé hodiny jízdy a čekání na ornitofaunu si krátili vyprávěním, z něhož vznikl heroický příběh o Danielově válce s kmenem Ombal. Diamond ho v New Yorkeru doplnil úvahami o odplatě v evropské civilizaci, ilustrované příběhem jeho rodiny za druhé světové války. Článek to byl velmi zajímavý a novoguinejské události v něm popsané zcela uvěřitelně, i pro těch nemnoho domorodců, ke kterým se po internetu dostal až na Novou Guineu. Nelze tedy než obdivovat výkon paní Rhondy Shearerové, vedoucí internetového portálu Zapáchající žurnalismus,³⁾ zaměřeného na odhalování nepravd a zkreslení, jichž se dopouštějí novináři. Zcela nevinně vypadající článek se totiž jala podrobně zkoumat a nakonec vyslala tři novoguinejské spolupracovníky až do vesnic kmenů Ombal a Handa, jejichž konflikt článek popisuje. Tam průzkumníci zjistili, že ačkoliv ke kmenové válce, obětem na životech, znásilňování a krádežím prasat skutečně došlo, jak je konec konců na Jižní Vysočině zakořeněným zvykem, Diamondův článek nebyl zcela přesný v důležitých detailech týkajících se jednotlivých osob. A tak například pan Henep Isum, jenž měl být po zásahu šípem do páteře paralyzován a upoután na vozíček, se vesele procházel po vesnici.

Předchozí novoguinejskou kauzou paní Shearerové bylo ověřování zpráv, že na ostrově pobíhá obrovský varan komodského typu. Tato záslužná práce vedla k navázání kontaktů, jichž posléze využila k prověření Diamondova článku. I mnohý antropolog si v internetových diskusích⁴⁾ kladl otázku, proč byla tak zdánlivě solidní práce, napsaná důvěryhodným autorem, podrobena nákladnému průzkumu, zcela neobvyklému i v případě mnohem zásadnějších antropologických studií. O tom lze jenom spekulovat, nicméně k takovým spekulacím je možná dobré vědět, že organizaci Zapáchající žurnalismus založila paní Shearerová v roce 1996 se svým nyní již zesnulým manželem Stephenem Jay Gouldem. Jaké byly vztahy mezi Gouldem a Diamondem není jasné, nicméně sama paní Shearerová prohlásila, že za jejím úsilím žádné nevyřízené účty jejího manžela s Diamondem nejsou. Minimálně příznivci televizního seriálu Ano, pane ministře vědí, jak je taková spontánní dementi třeba interpretovat. Gouldovy politicky motivované útoky na využití evoluční biologie pro analýzu vývoje lidské společnosti vedou k odhadu, že s Diamondem nejspíš příliš piv společně nevypili.

Tento případ je typický pro novou éru antropologie, kdy si mohou být antropologové téměř jisti, že jejich závěry budou číst se zájmem, pokud ne zrovna s právníkem za zády, i někteří ze zkoumaných jedinců. Takto poučená kritika může sice opravit různé nepřesnosti a nedorozumění, zároveň však může vést i k cenzuře závěrů, jež jsou v rozporu s tím, jak studovaná společenství sama sebe vnímají. Někteří politicky superkorektní antropologové se dokonce již chlubí tím, že nepublikují nic, co by nebylo předem odsouhlaseno jimi studovanými osobami. Tím ovšem přichází antropologie o svůj hlavní raison d’être, tedy výzkum lidských společenství pokud možno úplnými cizinci, kterým je jedno, zda jde o kandidáty na blahoslavenost, či zločince. Problém současné antropologie není v tom, že by vědci z postkoloniálních zemí uspokojovali své latentní neokolonialistické choutky studiem divochů, ale v tom, že tento vztah není reciproční. Je zajisté v pořádku, že Evropané či Američané studují Novoguinejce, horší ovšem je, že Novoguinejci tuto službu neoplácejí studiem Evropanů. O tom, co zajímavého by se tak o sobě dověděli například Češi, lze jen spekulovat, nicméně již analýza ze sousedního Polska byla natolik zajímavá, že se výsledná kniha Gottland od amatérského antropologa Szczygieła stala v Čechách bestselerem.⁵⁾

Výzkum paní Shearerové⁶⁾ podnítil Daniela Wempa k soudní stížnosti na Diamonda. I v druhově bohatém ekosystému amerických soudních sporů vyvolala žaloba značnou pozornost. Papuánský kmen žalující slavného vědce je událostí mediálně neodolatelnou jak pro bulvár, tak pro seriózní tiskoviny včetně například časopisu Science.⁷⁾ V novinách se hojně objevovaly ilustrační obrázky bojujících Papuánců v tradičních krojích, nejspíš proto, aby podtrhly exotiku soudní pře kmene Handa v podmínkách Manhattanu. Na lidech s ornamentální kostí provlečenou nosní přepážkou, vraždícími se navzájem luky a šípy, není ovšem nic neobvyklého. Zajímavější je, pokud – jako v tomto případě – vedou kmenové války lidé, kteří nejenže nosí košile evropského střihu, ale v civilním životě řídí automobily, studují práva na australských univerzitách, nebo – jako v našem výzkumném projektu – pracují jako laboratorní technici. Tedy občané, jací by na manhattanské ulici nevzbudili žádnou pozornost – alespoň do té doby, než by jim tam někdo zabil strýčka. I pan Daniel Wemp je řádný podnikový řidič u respektované mezinárodní organizace, ale také bojovník v mnohaleté kmenové válce, jejímž prvotním impulzem byla zahrádka rozrytá sousedovic prasetem.

V reakci na zprávy o soudní při se ze všech skulin a úkrytů ihned vyrojila hejna profesionálních obránců domorodých kmenů, kteří, vydatně podporováni paní Shearerovou, vymýšleli stále další a další mechanismy, jimiž by nepřesný popis války mezi kmeny Handa a Ombal v New Yorkeru mohl dotyčným kmenům ublížit, či ještě lépe urazit přinejmenším veškeré Novoguinejce, pokud ne zrovna všechny kmenové společnosti světa. A tak například podle paní Shearerové vystavuje článek pana Wempa vážnému nebezpečí, neboť jakmile si jeho sousedé na Jižní Vysočině přečtou v New Yorkeru, že ukradl nějaké vepře, půjdou si to s ním vyřídit. Autor skeptické poznámky o omezené čtenářské přízni, jíž se New Yorker těší na Nové Guineji, byl ihned napaden za to, že zobrazuje Novoguinejce jako negramotné primitivy. Skutečným problémem není samozřejmě ani tak špatná dostupnost New Yorkeru na Nové Guineji jako spíš to, že domorodci z kmene Ombal mají jiné metody sledování škod na prasatech a lidech, napáchané panem Wempem a jeho soukmenovci, než četbu tohoto časopisu. Stejně tak i případná prohlášení stařešinů kmene Ombal o tom, kolikže prasat ukradl pan Jared Diamond na Manhattanu, by asi nebyla brána příliš vážně americkou společností, snad s výjimkou paní Shearerové.

Rovněž tak stížnosti na to, že Diamond příliš zdůrazňuje míru násilí v kmenových společnostech, jsou absurdní. Na Nové Guineji se zpráva o soudním sporu sice objevila na titulní straně místních novin, nicméně aféra neměla pokračování. Diamondův článek mohl být totiž jen obtížně označen za všeobecně urážlivý, neboť pravidelný čtenář novoguinejských novin je s podobnými šarvátkami velmi dobře obeznámen. Jižní Vysočina nakonec patří k provinciím, kde jsou kmenové války populárnější než rugby. Všichni si ještě pamatují, jak se před pár lety jeden takový konflikt rozšířil natolik, že se většina provincie vymkla vládní kontrole. Policejní stanice byly přepadeny a oloupeny o zbrojní arzenál a ten poté využit v sérii akcí zhruba v duchu Diamondova článku. Ani moji novoguinejští kolegové neshledali článek v tomto směru nikterak přehnaný, možná i proto, že dva z nich se právě vrátili z jejich vlastní kmenové války, při které bylo zabito osm lidí a vypálena jedna vesnice.

Blbou náladu v novoguinejské společnosti můžeme ilustrovat pohledem na stránku domácích zpráv nejčtenějších novin Post-Courier například ze 14. srpna 2009. Na straně 9 jsou uvedeny čtyři hlavní zprávy: (i) Otec se synem, univerzitním studentem, pronásledovali zloděje ze sousední vesnice, kteří jim tajně očesávali kávovníky na jejich plantáži. Zloději je zastřelili, což vedlo ke konfliktu mezi vesnicemi Omaura a Saiora. Police incident vyšetřuje, zatímco obě vesnice vyhlásily zítřek za bitevní den, kdy se uvede do praxe zásada „oko za oko, zub za zub“. (ii) Ve vesnici Asaranka byla vystavena těla dvou nepřátel ze sousední vesnice v rámci dlouhotrvajícího konfliktu, způsobeného obviněním z kouzelnictví. (iii) Znásilnění třináctileté dívky vedlo k boji mezi dvěma klany z oblasti Gadsup, při kterém byla vypálena celá vesnice a dva vesničané zabiti. Oblastní policejní velitel pan Wampe konstatoval, že situace je napjatá, jelikož obě strany po sobě nadále střílejí z automatických zbraní. Nebylo mu ovšem známo, zda byla srovnána se zemí rovněž vesnice Ukarumpa, či nikoliv. (iv) Autobus z vesnice Nebilyer najel do kaluže u krajnice a postříkal několik lidí na tržišti. Dav napadl řidiče a závozníka; ti byli nakonec převezeni do nemocnice v Mt. Hagenu. Jejich soukmenovci odpověděli spálením několika domů a zastřelením jednoho muže. Pan Numa, bývalý provinční úředník, k tomu podotkl, že lidé by měli bojovat nikoliv mezi sebou, ale spíš s vládou za to, že silnici neudržovala v řádném stavu. Stránku uzavírá dopis čtenáře pana Jeffery Michala, stěžujícího si, že „nevhodné postoje lidí jsou zjevné z toho, jak ničí veřejný majetek, vyplivují rozžvýkaný betel na veřejných místech, zabíjejí lidi, jsou líní, nemají k ničemu úctu, a tak by bylo možné pokračovat“.

Kauza Diamond posloužila také jako vhodná záminka k útokům na časopis New Yorker, jenž se nezřízeně vychloubá spolehlivostí svých informací. A tak mu bylo vyčítáno, proč si neověřil, že pan Henep Isum na Jižní Vysočině je skutečně paralyzován šípem, než o tom napsal. Další fronta v útoku na Diamonda se zformovala okolo těch, kteří nemají rádi WWF a mezinárodní ochranářské organizace obecně, nehledě na poměrně volné spojení WWF s celou kauzou.

Soudní pře posloužila i jako startovní výstřel k obnovenému tažení proti Diamondovi mezi antropology. Skupinový antropologický blog Divoké mysli⁸⁾ zveřejnil k případu celou sérii kritických esejů. Diamondovi je oprávněně vyčítána odbytá práce v terénu, neboť informace od pana Wempa nijak dále neověřoval. Stačí si představit, jak naivně by vypadal novoguinejský antropolog zkoumající Čechy, pokud by se spolehl výhradně na heroický popis bitek nějakým pražským taxikářem. I věcně přesný popis událostí na Nové Guineji je pro cizince často obtížné dešifrovat. Novoguinejci uvažují a jednají v kontextu rozsáhlých sítí příbuzenských vztahů, takže k pochopení smyslu událostí je třeba rozumět vzájemným vztahům desítek lidí. Kromě toho mají Melanézané úctyhodnou tradici v mystifikacích antropologů, včetně snad nejslavnějšího případu v dějinách antropologie, kdy se ukázalo, že klasický text Margaret Meadové⁹⁾ o sexuálních praktikách na Samoi byl založen na hravých fantaziích mladých dívek, jimiž antropoložku vesele častovaly.¹⁰⁾

Stížnosti mnoha antropologů byly ovšem i obecnější povahy, zejména že se Diamond amatérsky plete do oboru, jemuž nerozumí. Biologové jsou dávno zvyklí na to, že k nim občas přestoupí nějaký ten fyzik či matematik. Tito cizinci pak dosahují v biologii často pozoruhodných výkonů. Zpravidla sice nezvládnou jemné biologické detaily, takže například počet druhů brouků, které spolehlivě poznají v lese, zůstává u přeučených fyziků v jednociferných číslech. Naproti tomu vnášejí do biologie inspirativní zobecnění a originální otázky, jiné, než si kladou ti, kteří se biology již narodili. Biologii tato multikulturnost jednoznačně prospěla. Emigrace do biologie je ovšem jednosměrná, neboť biologové se do fyziky či matematiky zpravidla nemíchají. Diamond je dnes jedním z nejznámnějších příkladů právě začínající invaze biologů do antropologie. Antropologii sice ovládá rovněž jen rudimentárně, nicméně pořád lépe než průměrný antropolog biologii. Nezatížen detaily získanými celoživotním studiem vybraného kmene domorodců vnáší do antropologie velké otázky a poskytuje na ně zajímavé, i když často zjednodušující odpovědi. Antropologové se zatím s invazí biologů těžko smiřují, i když není pochyb o tom, že kombinace společenskovědních a biologických přístupů může být velmi přínosná.

Přesun zpravodajství i vědy na internet nutně povede k dalším příkladům zpětné vazby mezi kmenovými společnostmi a těmi, kdo o nich něco napíší. Čerstvým příkladem budiž fotomontáž Baracka Obamy jakožto šamanského doktora, již použilo americké hnutí Tea Party, protestující proti Obamově zdravotní reformě. Na obrázku je Obama v tradičním oblečení novoguinejského kmene Huli, i když měl spíš asi představovat afrického šamana. Tato nevinná fotomontáž vyvolala v USA nesmyslnou diskusi o tom, zda nejde náhodou o rasismus,¹¹⁾ a ani Huliové na ni neodpověděli s patřičným nadhledem. Připravují se právě na cestu do USA, kde budou požadovat formální omluvu od vedení Tea Party.¹²⁾ Vypadá to, že si národové světa buď na hravý přístup západní civilizace časem zvyknou, anebo se naopak zvýší politicky korektní snaha za žádnou cenu nikoho neurazit.

Jaké je tedy poučení z kauzy Wemp versus Diamond? Jde o mediálně vděčný, leč jinak bezvýznamný incident. Daniel Wemp vyprávěl Jaredu Diamondovi přehnané hrdinské historky, New Yorker je uveřejnil, Rhonda Shearerová to odhalila, a nikomu se naštěstí nic nestalo. Soudě podle konsenzu internetových komentátorů kmen Ombal nejspíš ani nic nevysoudí, neboť americké zákony nejsou podobným sporům, omezujícím svobodu slova, příliš nakloněny. Zejména pokud je žalující strana zároveň původcem dezinformace, na niž si stěžuje. Jedinou temnější postavou celého příběhu se zdá být paní Shearerová, jež vmanévrovala Novoguinejce do nesmyslné soudní pře, aby tak lépe proslavila svá odhalení. Dikce jejích textů také spoluvytváří dusnou atmosféru neustálého pátrání po tom, kdo, kdy a jak ubližuje domorodým kmenům. Taková péče ovšem domorodým kmenům ubližuje, neboť je staví do nešťastné, leč pohodlné role permanentních potenciálních obětí něčeho či někoho. Karikatuře amerického prezidenta ve vašem tradičním úboru, ať již jím je kroj hanácký či hulijský, je zdravější se po ránu zasmát než začít organizovat výpravu k nejbližšímu soudu.