Ekologie hlavních vegetačních formací na Zemi

Teorie biomů (tj. struktura a ekologie hlavních, zejména klimaticky definovaných vegetačních formací na Zemi) je klasický předmět vyučovaný na všech našich přírodovědně zaměřených vysokých školách. Studenti bývali pravidelně zklamáni, když se dovídali, že příslušná shrnující literatura je psána německy nebo anglicky – jediné česky psané skriptum prof. Jana Jeníka, vydané v malém nákladu r. 1995, je zcela rozebráno. S novým semestrem přichází dobrá zpráva. Tři autoři – vegetační ekolog, rostlinný systematik a zoolog – napsali knihu, která bude sloužit nejen jako klíčová pomůcka při studiu biologie, ale také má ambici stát se průvodcem biologicky poučeným cestovatelům po cizích krajích.

Celkem 151 stran textu s původními obrázky, vzniklými většinou překreslením a úpravou ilustrací z cizojazyčných učebnic, je doplněno 76 velmi kvalitními a výstižnými barevnými fotografiemi. Škoda jen, že se barevné stránky z vazby uvolňují a obrazová příloha z knihy vypadává, což ztěžuje nejen slibované cestování s knihou jako průvodcem, ale třeba i čtení v poloze ležmo s knihou nad hlavou, ke které se studenti často uchylují při čtenářském maratonu ve zkouškovém období. Obsahově je kniha velmi kvalitní a shrnuje o biomech vše podstatné. Sepsat podobnou práci vyžadovalo od autorů značný nadhled a dobrý přehled v ekologii velmi rozmanitých ekosystémů.

Není možné, aby taková kniha obsáhla vše, co věda o biomech ví. To se samozřejmě týká jakékoliv podobné syntézy, ale pro biomy to platí dvojnásob. Jen za rok 2008 a první polovinu roku 2009 vyšlo ve vědeckých časopisech více než 300 zásadních originálních prací, které se na úrovni biomů zabývají ekologií druhů, vegetací nebo koloběhem živin a uhlíku. Autoři však moudře nepřehlcují čtenáře fakty, podávají přehled toho nejdůležitějšího a nejobecnějšího a podkreslují jej zajímavými detaily které zvyšují přitažlivost textu. Místy ve snaze o maximální čtivost sklouzává jazyk až k hovorovým obratům typu „vyskytují se až na vysokém severu“ nebo „s bukem je to zajímavé“. Autoři kladou důraz na adaptace jednotlivých druhů, kdežto biogeochemickými cykly a výčty organismů se zabývají méně. Oproti některým jiným zdrojům se mírně mění pojetí jednotlivých biomů, například savany jsou spojeny do jednoho biomu se sezonními tropickými lesy, extrazonální horská tundra je spojena s azonálním orobiomem a vždyzelené temperátní lesy jsou vymezeny jako samostatný biom, k němuž se zde řadí i vavřínové lesy východního Atlantiku (škoda jen, že to nevyplývá už z mapy na obr. 36).

Z pojetí biomů jako by se vymykaly kapitoly o ostrovech a exobiologii, patří však k aspektům, které knihu od podobných děl odlišují. Své subjektivní výhrady k textu zde nechci rozepisovat, protože šlo vesměs o detaily týkající se ekosystémů, s nimiž mám nějakou podrobnější zkušenost. Uvedu jen pár příkladů, abych učinil recenzi zadost.

Tvrzení o nízké diverzitě tajgy je samozřejmě správnou generalizací, za zmínku by však možná stálo i extrémně druhově bohaté bylinné patro hemiboreálních jehličnatých lesů, které se vyskytují za Uralem v jižní části severské klimatické zóny a jsou možná i nejbohatší ze všech eurasijských lesů mimo tropickou oblast. Tvrzení, že slatiniště se vyskytují „na živinami bohatších substrátech“ než rašeliniště, je možná už generalizací přílišnou. Ani definice vrchoviště není příliš jednoznačná.

Specialisté na ekologii jednotlivých ekosystémů by možná podobných detailů našli více, což je ovšem zákonité a nijak to nesnižuje kvalitu knihy, kterou by přílišní specialisté nedokázali v této kvalitě sestavit. Recenzi končím reklamním sloganem pro studenty – knihu si přečtěte a můžete rovnou k jakékoliv zkoušce z ekologie biomů.