Princip konstituence

Text v přirozeném jazyce je vlastně jazyková jednotka sjednocující na jednom a tomtéž principu všechny jazykové podsystémy, od úrovní gramatických (mluvnických) až po textovou úroveň. Tím sjednocujícím principem je Menzerathův-Altmannův (MA) zákon („čím větší je jazykový konstrukt, tím menší je v průměru jeho konstituent“). K jazykovým jednotkám (konstruktům) na mluvnických úrovních (hláskám, morfům, syntaktickým konstrukcím a větám) jsou textovou lingvistikou přidány ještě sémantické konstrukty jako zvláštní jednotky. Jejich konstituenty jsou věty nebo nějaké větám podobné segmenty textu. Dostáváme tak řadu stupňů, na každém schodu je jazyková jednotka čili konstrukt ve vztahu k nižšímu stupni a konstituent ve vztahu k vyššímu stupni. Sémantický konstrukt je samozřejmě konstituentem textu. Asi se to takto špatně čte, ale ve skutečnosti je to jednoduché. Každá jednotka je složena z nižších jednotek a podílí se na složení vyšší jednotky.

Sémantický konstrukt

Co je sémantický konstrukt? Útvar složený ze segmentů nějakého textu. V každém segmentu tohoto konstruktu je přítomna určitá daná lexikální jednotka – slovo v té podobě, v jaké se vyskytuje ve slovníku. Text však lexikální jednotku mění či ohýbá podle gramatických pravidel daného jazykového kódu.

Slovu „kontext“ každý rozumí, ale v přirozeném jazyce (čili v textu) kontextové vztahy existují nejméně ve dvou rovinách. Jedna je ovládána jazykovým kódem. V dětství jsme se od maminky postupně naučili pravidla platného jazykového kódu. Druhá rovina kontextu je řízena oním záhadným systémem významů, o němž (patrně správně) předpokládáme, že je ukryt v lidské hlavě, v mozku. Obě tyto roviny, jak se zdá, při produkci a recepci textů kooperují.

Textová lingvistika hledá strukturu textu. Ta nesporně není ničím jiným než sémantickou strukturou. Pozor, sémantická struktura není jazykovou strukturou, není to struktura kódu! Pravda, učili jsme se v mládí a četli v učených knihách, že „la sémantique est l’étude du sens des mots“. Zdá se, že spíš bychom bývali měli být poučeni, že sémantika je věda o významech jakožto jednotkách systémů, s nimiž operují mozkové funkce. Než se od slov („mots“) dostaneme k významům („sens“), jak je produkuje, uchovává nebo mění lidský mozek, musíme se od slov dostat k textovým segmentům, od nich k sémantickým konstruktům textu a od konstruktů konečně k celému textu. Zkratka od slov k významům je pohodlná a praktická. Jenomže odkaz k významům, které před lidmi skrývá ve svém nitru lidský mozek, nenajdeme ve slovnících a lexikálních formách jazyka. Najdeme jej v textu. V textu je odkaz k významu v lidské hlavě specifikován tím, že je umístěn uvnitř segmentu spolu s jinými jednotkami. Umístěním v segmentovém kontextu lexikální jednotky se význam této jednotky specifikuje, upřesňuje se místo, k němuž jazykový kód odkazuje do lidské hlavy.

Abychom nemluvili příliš metaforicky o lidské hlavě, zaveďme pojem individuální sémantický systém (ISS). Považujme význam za nějakou jednotku tohoto systému. Jeho povaha u lidského individua je asi tak složitá, jak složitá je sémantická struktura textu, který daný uživatel jazyka produkuje nebo recipuje. Elementy ISS nikdo neviděl, nikdo nezná jejich podobu. Mozek můžete prosvítit rentgenem nebo modernějšími pátrači uvnitř lidského těla, významy však neuvidíte. Lze silně pochybovat, zda uložení mozků géniů do lihu, jako se to stalo Einsteinovi, pomůže k odhalení jejich ISS, abychom poznali, jak mysleli velikáni vědy.

Jazykový kód i ISS jsou obhospodařovány lidským mozkem. My, kteří do něj na rozdíl od neurologů nevidíme, si svou živnost usnadňujeme tím, že mluvíme o mozkových funkcích, i když do všech podrobností nevíme, co říkáme. Chceme v tomto článku uplatnit jednu tezi, která by mohla dát lingvistické práci určitou perspektivu:

Jediným rozumným nástrojem k detekování ISS, jeho elementů a jeho dynamiky je text. Není to drzost od namyšleného textového lingvisty?

Ale vždyť je to existující fakt, dosud se tak lidé vůči lidskému nitru vždycky chovali a chovají. Všechny tomografy, magnetické rezonance či detektory lži snad ukáží leccos užitečného, nikdy však ISS a jeho elementy. Když mluvíme o významech, co vlastně znamená tato zkratka?

Pisatel těchto řádků si dovolil v jistém volnějším výkladu poznamenat, že místo ISS se také obecně říká duše, srdce, vědomí a podobně. Prý je to urážlivé pro věřící lidi. Budiž řečeno, že sebe tím pisatel vůbec neurazil. Mluvíme přece o významech, o nichž nikdo nic kloudného neví, jakož i o jejich systému, jehož existenci předpokládáme. Nepřisuzujeme mu však žádné další charakteristiky. Jde pouze o záměnu označení duše (nebo srdce apod.) za ISS v jazykovém kódu. Ani jedné straně tato ekvivalence nic nepřidává a nic neubírá. Sémantická specifikace zkratky ISS je obsažena v některých článcích a knihách o MA modelu textu jakožto jazykovědné jednotky. Sémantická specifikace duše atd. je obsažena v textech básníků a spisovatelů, v posvátných textech různých náboženství a ve výrocích teologů. Čili nedochází tu k rozporům. Místo o sémantickém systému nebo o duši lze též neutrálně mluvit o mentalitě lidského individua.

Výrok, že text je prostředkem jak nahlédnout do mentality člověka, není nikterak extrémní, konstatuje vlastně to, co se obecně děje na celém světě a na všech úrovních. V oborech, kde jsou lidé zkoumáni, co se v nich skrývá, co jejich nitro obsahuje, jsou navozovány situace, v nichž zkoumané osoby produkují nějaký text. Vyšetřovatelé se ptají vyšetřovaných, členové přijímacích komisí kladou přijímaným otázky, zpovědníci zpovídají, kantoři vyvolávají žáky, aby poznali, zda zvládli školní látku. Jazyk v přirozených textech zajisté není jediným prostředkem k detekování sémantického systému uvnitř lidského nitra. Zkoumaný se může vyjádřit svým chováním a beze slov, třeba grimasami; malíř výtvarným projevem, tanečník pohybem apod. Ani v textové podobě není poskytnut obraz celé mentality, celé duše, celého nitra. Vždy jde o jeho části.

Co je ovšem donebevolajícím nedostatkem všech těchto sémantických obřadů, je dokonalý jazykovědný amatérismus účinkujících, kteří z textů produkovaných zkoumanými chudáky usuzují na jejich mentalitu, co tato mentalita slibuje do budoucna, co je tu dobré a špatné. Snad jen školní zkoušení končí spravedlivým zhodnocením, jak dobře se požadované znalosti žák navrčel. Chudáci jsou ale i ti, co zkoumají nitro, protože co si ve své situaci mají počít?

Na prekérnosti této situace se asi nezmění nic ani tehdy, až poznáme blíž, jak má vypadat přijatelná duše a její zobrazení ve struktuře textu. Jazykem, čili v textech, lidé komunikují, ovlivňují tak vzájemně své ISS v přirozených životních situacích a zkoumají se navzájem. Přitom nemají k dispozici nic než své hlavy, svá nitra, svou přirozenost. Prodej metod a výsledků textové lingvistiky ve velkém asi nelze očekávat.

Vzorec

Západní nakladatelé prý neradi publikují populárněvědné knihy, v nichž se objevují matematické vzorce. Snad prý dokonce existuje nějaké pravidlo, podle něhož se s každým dalším vzorcem snižuje počet prodaných výtisků. Jak věci vypadají, platí to nejen pro zmíněnou světovou stranu, ale i pro tři zbývající. Myslitelská vnímavost čtenářů má globální rozložení. Možná stojí za zmínku osobní zkušenost: Za normalizace byl vědecký pracovník, který do své práce napsal jistý matematicky vypadající vzorec, informován svým vedoucím oddělení, znalcem panující ideologie, ale jinak docela laskavým člověkem: „Víte, když narazím při četbě na něco takového,“ ukázal na vzorec, „okamžitě to přeskočím a čtu dál.“

V předchozích pokusech jsme zde slovně charakterizovali strukturu mocninného zákona, což bylo poněkud krkolomné a málo srozumitelné, když jsme potřebovali vyjádřit, že to je struktura MA zákona. Bylo by stačilo napsat

y = Ax^–b,

kde y je průměrná velikost konstituentu, x je velikost konstruktu a A a b jsou parametry vztahu těchto dvou veličin.

Vraťme se na chvíli do dávných časů filologie a obraťme pozornost k termínu hapax legomenon neboli „věc řečená jen jednou“. Staří badatelé v klasických jazycích si nějak všimli, že slova nebo jazykové formy vyskytující se v textu nebo v nějakém korpusu textů pouze jednou mají v nich zvláštní postavení. Ukázala jim to jejich jazyková intuice, vcítění do sémantické struktury textů či bohatá zkušenost s jazykem; takže považovali za rozumné razit pro tuto vlastnost zvláštní řecký termín.

Když se znovu pozorně podíváme na uvedený vzorec, který matematicky korektním způsobem ze slovní charakteristiky vztahu konstruktů a konstituentů odvodil Gabriel Altmann, objevíme v jeho struktuře cosi analogického jazykovému cítění starých filologů. Při analýze sémantických konstruktů textu může veličina x evidentně nabývat hodnot celých čísel, zatímco y má hodnotu racionálního čísla. Když za x dosadíme jedničku (což evidentně představuje velikost konstruktu lexikální jednotky, která v textu má frekvenci rovnou 1), dostaneme y = A. Je to podivuhodné: parametr MA zákona na textové úrovni je definován počtem hapax legomen; racionální vyjádření textové struktury, odvozené způsobem, který žádnou sémantickou intuici nebral v úvahu, ji ve skutečnosti zobrazuje. Tím nechceme říci, ať žije intuice. Tím chceme říci, ať žijí vzorečky!