Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Mor černá smrt

Dřímající ohniska nemoci
 |  12. 6. 2008
 |  Vesmír 87, 392, 2008/6

O moru toho bylo již napsáno dost. Od prací historických přes medicínské až po filozofické, a to různých rozsahů i hloubek. Přesto mnohé otázky zůstávají. Společně se vydáme do minulosti a budeme sledovat stopy, jež po sobě tato strašlivá metla lidstva nechala. Stopy nemoci, která si vyžádala životy desítek milionů lidí bez ohledu na jejich bohatství nebo společenské postavení. Nemoci, která formovala nejen naše dějiny, ale i náš způsob života a myšlení.

Nejstarší zmínky o epidemiích a první karanténa

Povšimněme si nejprve Starého zákona. V přepisech textů vzniklých v 10.–9. st. př. Kr. najdeme z medicínského hlediska jasně formulované příkazy týkající se osobní i společné hygieny při kontaktu s těly nečistých zvířat a zdechlinami (Lv 11,39). Nutnost izolace „nečistých“ po dobu minimálně sedmi dnů i jejich povinnost bydlet odloučeně vně tábora (Lv 13,14; Nu 5,1–4) byla dokonce jakási první karanténa. Když se Pelištejci opovážili zmocnit archy úmluvy, stihl je Bůh krutým trestem (1 S 5 a 6). Právě zde někteří autoři prvně spatřují možnost morového postižení a zdůrazňují zmínku o myšovitých hlodavcích. Bez dalších konkrétních důkazů ale zůstane záhadná smrt více než 50 000 mužů opředena tajemstvím. V 7. století př. Kr. zabránil Asyřanům v dobytí Jeruzaléma anděl, který jich zahubil 185 000 (2 Kr 19,35). Řecký dějepisec Herodotos nám k tomu ale navíc popsal i podivný čin egyptského krále, spojence Židů, který dal v noci tajně vypustit v ležení nepřátel hlodavé myši, a tak jim prý zničil výzbroj. Můžeme jej, tedy s trochou fantazie, kdyby totiž šlo o krysy nakažené morem, podezřívat z prvního použití biologické zbraně? To vše jsou samozřejmě jen spekulace.

Naší pozornosti by dále rozhodně neměl ujít ani „Periklův-Thukydidův mor“ v Aténách r. 430 př. K. Postihl město v době rozkvětu, kdy se přes rivalitu bojovné Sparty vrcholící peloponéskou válkou staly Atény centrem kultury i vzdělanosti celého Řecka. Thukydides nám zanechal písemné svědectví o nemoci, se kterou si tehdejší lékaři nevěděli rady a která si vyžádala i jejich životy, a později dokonce život samotného Perikla. Dnes sice podle příznaků předpokládáme, že šlo spíše o kombinaci skvrnitého tyfu s úplavicí, ale popsané hlízy v tříslech poukazují i na možnost onemocnění skutečným morem.

Z několika pramenů víme také o epidemiích „moru“ v Libyi, Egyptě a Sýrii ve 3. st. př. Kr. Další zprávu o jeho výskytu při obléhání Syrakus za 2. punské války r. 212 př. Kr. nám zanechal dějepisec Livius.

Roku 166 postihl Řím „Galénův-Antoninův mor“, kdy si při velké neúrodě rychle se šířící záhadná neznámá nemoc, zavlečená do města vojskem vracejícím se z bojů proti Parthům, vyžádala mnohé životy obyvatel „věčného města“.

Až potud se ovšem většina badatelů pouští na tenký led, ani dle dochovaných záznamů totiž nemáme jistotu, zda šlo vždy opravdu o mor, nebo o jiné infekční onemocnění, popř. o jejich kombinaci. Označení mor (od mříti) se totiž bez znalosti původců infekčních nemocí používalo pro jakoukoli rychle se šířící epidemii. Shoda panuje snad až od r. 542 (podrobněji viz Vesmír 83, 554, 2004/10).

Mor Justiniánův – první pandemie

Východořímská, byzantská říše odolala při stěhování národů načas barbarům a za vlády Justiniána I. Velikého (527–565), nesmírně pracovitého panovníka, „císaře, který nikdy nespí“, spěje ke svému kulturnímu i hospodářskému vrcholu. Jeho chrám Boží moudrosti, Hagia Sofia v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu), je považován dodnes za vzor byzantského slohu. A zůstalo po něm zachováno mnoho dalších památek. Mimo jiné i Codex Justinianus, vzniklý sloučením tradičního římského práva s novými požadavky doby, který se stal později základem pro známý Corpus iuris civilis.

Podpora rolníků, tradičních řemesel i nového, takřka průmyslového odvětví, hedvábnictví (konečně se podařilo odhalit či snad zcizit čínské tajemství) a navazování obchodních styků s Čínou, Indií a Persií – to vše znamenalo dobré materiální zajištění celé říše. Byzantská zlatá mince, byzantin, se stala uznávaným platidlem ve všech okolních zemích.

Definitivně byly zrušeny filozofické školy, křesťanství přijato jako státní náboženství, ale nejvyšší hlavou církve se stal císař, který neopomněl zajistit výsadní postavení i svým cařihradským patriarchům, samozřejmě obé k nelibosti papeže Pelagia I. Panovník ale upevnil svou moc, říše se stabilizovala a byla připravena k expanzi. Císař porazil Vandaly v severní Africe, Ostrogóty v Itálii, vedl dlouhou válku s Persií. Vše podřizoval svému snu o znovusjednocení Středomoří a o obnově starého impéria.

Roku 542 však propukla v Justiniánově říši epidemie zavlečená snad z Egypta a záhy přešla v první historicky doloženou morovou pandemii. Ta trvala dlouhá léta a v zemích vyčerpaných válkami si vybrala neuvěřitelně krutou daň – snad až 100 milionů lidských životů. Dobytou Itálii zabrali germánští Langobardi vyhnaní Avary, a i když pak arabský svět potřeboval k ovládnutí byzantských afrických držav ještě bezmála sto let, říše se hroutila. Končil starověk, končila antika. Mor se na dlouhá staletí odmlčel.

Velký mor – druhá pandemie

Znova se tato nemoc objevila až roku 1344, a to na Krymu, v řadách tatarských nájezdníků obléhajících Kaffu. Jejich mrtvá těla byla katapultována do pevnosti, a tak propukl mor i tam. Janovskými koráby byl pak mor zavlečen do Evropy a valil se Starým světem v několika vlnách. Zanechal po sobě v Evropě několik endemických ložisek, v nichž později občas vzplanul a znovu se šířil. Celkové střízlivé odhady dnes hovoří o 25 milionech obětí v Evropě (což byla čtvrtina evropských obyvatel) a přibližně stejném počtu v Africe a v Asii.

V českých zemích počítáme zhruba s 800 000 mrtvými (v knize Eduarda Wondráka najdete nejen další podrobnosti o historii, tehdejších léčebných postupech, ale i mnoho dalšího zajímavého čtení a obrázků). Dobové písemnosti nám přinášejí podrobná svědectví o zoufalé snaze moru předcházet a bojovat s ním. Podezřelé lodě musely v Benátkách vyčkat před vjezdem do přístavu 40 dní, a tak z italského quarantine vznikla karanténa. K těmto ochranným opatřením patřil i oděv lékařů (obrázek 1; o některých zajímavých důsledcích využívání koření k ochraně před morem viz Vesmír 74, 496, 1995/9).

Velká role byla přisuzována očistné síle ohně, těla i domy lehly popelem, zůstaly jen hromadné hroby. Bůh opustil svůj lid, zemi křižovaly zástupy fanatických flagelantů (stoupenců asketického náboženského hnutí), mrskajících v náboženském vytržení svá těla až do krve. Hysterie se stupňovala. Šířily se zvěsti o travičích potírajících domy morovým hnisem. Všeobecný chaos završily krádeže a drancování. Nastal čas pogromů a záminka se (jako vždy) našla snadno. Stačilo obvinit Židy, že otrávili studny či roznášejí nemoci, a vzápětí s neuvěřitelnou krutostí vyvraždit, popř. vypálit celá ghetta.

Mor v Evropě zůstával i v 15. století, endemická ložiska opět vzplanula při bojích s Turky. I v dalších staletích se morové epidemie vracely a decimovaly Evropu. Milánský mor, londýnský, marseilleský a další… statisíce mrtvých.

Objevila se i literatura o tom, jak lze moru předcházet, popřípadě jej „léčit“. Roku 1562 vyšla tiskem ve Vídni Ordo pestis, morový řád omezující v časech epidemie pohyb a shromažďování obyvatelstva, regulující čistotu města i prodeje potravin, vymezující roli špitálů a označení domů. Výsledek nařízení se skutečně dostavil – postupně převážila bubonická forma (se zduřelými uzlinami) nad formou plicní. Dnes již víme, že se mor nadále šířil hlavně prostřednictvím blech, kapénkové šíření bylo již díky četným opatřením méně časté.

V Čechách skončila poslední epidemie roku 1715, ale jinde ještě vzplanuly znova. V září 1771 například propukl dýmějový mor v Moskvě. Byly tu sice rychle zřízeny karantény hlídané vojskem, ale stačil zákaz srocování davu (tedy i bohoslužeb) a zapečetění finančních darů pro ikonu Bohorodičky, aby vypukla lidová bouře, při které byl zavražděn moskevský metropolita a chrámy byly vypleněny. Pořádek nastolil energický vojenský zásah, ale mor sám ustoupil až s příchodem chladného počasí a zanechal po sobě dalších 100 000 mrtvých. A pak byl najednou klid – ale ne nadlouho.

Z Evropy do Asie i Ameriky – třetí pandemie

Znovu se začal mor šířil v Číně r. 1891, a to v oblasti Yunnan (na hranicích s Barmou). Vzal si dalších 10 milionů lidských životů. Epidemie se převalila přes Kanton a r. 1894 dosáhla Hongkongu, odkud se rozlila do světa.

V té době takřka současně objevili Francouz švýcarského původu A. Yersin a Japonec S. Kitasato skutečného původce moru, bakterii. V optickém mikroskopu vypadala jako jiné gramnegativní tyčinky (obrázek 2). Nejprve byla nazvána Pasteurella, později Yersinia pestis. Je neuvěřitelně nakažlivá, vždyť jedna jediná bakterie dokáže zabít laboratorní myš. A také je poměrně odolná, za příznivých podmínek přežívá několik týdnů ve vodě i v zaschlém trusu blech, a v půdě vydrží až měsíce. Není citlivá na nízké teploty. Spolehlivě ji ničí var, přímé sluneční světlo a kyselé prostředí. Dnes rozlišujeme tři biotypy – orientalis, antiqua a mediaevalis. Další vědci se znovu zaměřují na roli krys – a aby ne, vždyť někteří malíři v Evropě jako Breughel či Poussin si jich povšimli a zachytili je ve svých obrazech už v 16. století. M. Ogata rozpoznal blechu jako přenašeče nemoci, a konečně P. L. Simon správně popsal celou epidemiologii onemocnění. Roku 1898 očkoval W. M. Haffkine v Indii sám sebe kulturou bakterií usmrcenou teplem, tedy mrtvou vakcínou, a zkoušel i protimorové zvířecí sérum. Prvenství v použití živé oslabené očkovací látky si nedlouho poté připsal L. Otten na Jávě.

Přes Bombaj se epidemie šířila do Indie a vyžádala si zde v letech 1898–1908 dle odhadu až 6 milionů obětí. Docházelo k dalšímu zavlečení moru, mj. i do Mandžuska. Roku 1910 poptávka po kůžích sviště tarbagana (Marmota sibirica), bída a hlad hnaly tisíce nezkušených lovců po nové rusko-čínské železnici do starých endemických ložisek moru v zabajkalské oblasti. Brzy tam byly vymřelé lovecké tábory. Přestože si toto narušení přirozených ohnisek vyžádalo přes 50 000 lidských životů, v letech 1920–1921 se situace opakovala.

Mor se nevyhnul ani Novému světu. Poslední epidemie ve Spojených státech probíhala v letech 1924–1925 v Los Angeles, ale přírodní ohniska zůstávají porůznu v Severní i Jižní Americe dodnes. V Indii ještě v letech 1939–1948 zabil mor 218 000 lidí. Za druhé světové války byla nákaza zavlečena prostřednictvím potkanů na lodích znovu do Evropy, a to na Maltu, do jižní Itálie a na Sardinii. V té době také použili Japonci nakažené blechy jako biologickou zbraň v Číně. V poválečných letech na jejím vývoji pracovali vědci z USA i SSSR. Především se snažili nahradit tak „nespolehlivou proměnnou“, jako je blecha, mechanickým rozprašovačem bakterií. (Málokdo přitom ví, že prvenství ve vymýšlení takového zařízení patří českým lékařům Vignatovi a Mečířovi, kteří ho vyvíjeli již za protektorátu.)

Asi poslední případ moru importovaného do Evropy byl zaznamenán roku 1970 ve Francii. Jedna z posledních lokálních epidemií proběhla v roce 1994 v Indii, ale dodnes jsou podle Světové zdravotnické organizace celosvětově hlášeny stovky případů onemocnění člověka morem ročně.

Kdo a jak mor přenáší

Mor, pestis (angl. plague, fr. peste, rus. čuma) je infekční onemocnění vyvolané morovým bacilem, bakterií Yersinia pestis. Kromě některých zvířat je k němu vnímavý i člověk. U něj pak rozlišujeme dvě formy: bubonickou či dýmějovou (projevuje se zduřelými uzlinami, přenášena je blechou, umírá bez antibiotické léčby až 50 % nemocných), nebo plicní (přenáší se kapénkovou infekcí a bez antibiotik zemře téměř 100 % nemocných). Nemoc je provázena horečkami a často je spojena s psychickým obluzením, s orgánovým selháním v důsledku generalizace infekce a s projevy krvácení do kůže (proto „černá smrt“). 1)

Jak se to celé rozběhne? Původní přírodní neboli sylvatické ohnisko (sylva – les) si lze představit jako část určitého území (v případě moru pouště, polopouště, lesy a lesostepi), kde se v průběhu času vyvinul určitý vzájemný vztah mezi původcem nemoci (morovým bacilem) a jeho hostitelem (zvířetem). Primárním rezervoárem bakterie je tedy zvíře, ale které? V asijských stepích to bývá sysel a jemu podobný svišť tarbagan, v Africe některé myši, v Americe některé veverky, psouni a další. Dnes je známo přes 200 zvířat, která si nemoc předávají z generace na generaci prostřednictvím blech.

Řád blech představuje vysoce specializované jedince s aerodynamickou stavbou těla, uzpůsobenou rychlému pohybu v srsti nebo peří. Mají dobře vyvinuté bodavě sací ústrojí. Jejich beznohé larvy se sice ještě umějí živit lecčíms, ale dospělec, imago, zná jen jednu potravu – krev (nejlépe několikrát denně). V nakažené bleše se bakterie Yersinie pestis během několika dní pomnoží, vylučují se trusem, a nakonec ucpou trávicí ústrojí. Při svých dalších sáních pak hladová blecha vrhne do těla zdravého hostitele desetitisíce morových bacilů. Bakterii se ale nevyplácí usmrcovat své nosiče rychle, učí se s nimi žít, a rezervoárová zvířata se samozřejmě snaží o totéž.

Přirozené ohnisko moru bývá skryté, nanejvýš se projeví hromadnou nákazou zvířat. Některé národy vědí, co to znamená. Například pro Mongoly bylo vždy území, kde došlo k náhlému úhynu syslů, tabu. Také v tradičním hindském pojetí je krysa považována za posla smrti a množství krys je vnímáno jako pokyn k opuštění obydlí. Člověk se v takovém přírodním ohnisku moru nakazí jen náhodně, nejčastěji při lovu a zpracování ulovených hlodavců (primárních hostitelů). Lze se domnívat, že právě v některém z těchto ohnisek přenesla bakterii blecha morová (Xenopsylla cheopis) z primárních hostitelů na krysy a potkany (obrázek 3). Tím vznikla sekundární ohniska moru. Vzácně se pak vedle blechy morové (obrázek 4) uplatnila i blecha obecná (Pulex irritans), cizopasník člověka (obrázek 5), či blecha psí a kočičí. V primárních ložiskách ale dřímá mor dodnes, a není jich po světě málo (obrázek 6).

Při těsném soužitím sekundárních hostitelů s lidmi pak může nakažená blecha morová napadnout i člověka. U toho se nemoc nejprve rozvine v dýmějovou formu a až při rozšíření infekce do celého těla se může objevit forma plicní. Ta je spojena s úporným kašlem, což znamená, že se nákaza může šířit prostřednictvím kapének.

Prevence, diagnostika a terapie

Očkování, imunizace mrtvou nebo živou očkovací látkou je zdlouhavá a pro jednotlivce s nejistým výsledkem, ale když se aplikuje plošně, prokazatelně klesne procento nemocných v ohrožené oblasti. Tam také přichází ke slovu deratizace a hubení blech insekticidy či odhánění repelenty.

Pro diagnostiku moru je k dispozici vedle klinického obrazu pacienta mikroskopie, možnost kultivace bakterií, pokus na zvířeti. Nověji je dostupná možnost stanovení samotného genomu Yersinia pestis ve vyšetřovaném materiálu (pro zajímavost – genom této bakterie byl podrobně sekvencován r. 2001) a sérologické metody pro stanovení protilátek.

Pro úspěšnou léčbu je bezpodmínečně nutné včasné nasazení antibiotik. Penicilin je ale bez efektu. Lékem volby je streptomycin podávaný minimálně deset dní dvakrát denně v intramuskulárních injekcích v dávkách 30 mg na kg a den (nebo tetracyklin 2–4 g na den v rozdělených dávkách po šesti hodinách, v některých případech i chloramfenikol). Ale pozor, iluze naší moci je i zde zavádějící a nebezpečná. Roku 1995 byla poprvé na Madagaskaru izolována bakterie moru naprosto rezistentní na běžně dostupná antibiotika!

Co dál s morem? Naštěstí sám pomalu mizí, navíc ho umíme léčit. Faktem ale zůstává, že vymýcen nebyl (obrázek 6) a že je reálnou hrozbou. Na mnoho otázek dosud neznáme odpověď. (Šlo u prvních dvou epidemií určitě o mor? Odkud se doopravdy vzal? Čím vysvětlíme tak neuvěřitelně rychlé šíření, tak rychlou a vysokou smrtnost?) Pro badatele různých oborů zůstává tato nemoc výzvou a nám ostatním nezbývá než doufat, že se již nevrátí. Až budeme míjet některou z kamenných vzpomínek na jednu z nejstrašnějších nemocí, které kdy lidstvo postihly, na chvíli se s pokorou zastavme. A nemusí to ani být velkolepý morový sloup na náměstí velkého města, stačí některý z těch malých, skoro zapomenutých.

Literatura

Wondrák E.: Historie moru v českých zemích, Triton, Praha 1999
Bergdolt K.: Černá smrt v Evropě, Vyšehrad, Praha 2000
Ohler N.: Umírání a smrt ve středověku, H&H, Praha 2001
Navrátilová A.: Narození a smrt v české lidové kultuře, Vyšehrad, Praha 2004
Cantor N. F.: Po stopách moru. Černá smrt a svět, který zrodila, BB/art, Praha 2005

Poznámky

1) Mor skotu (pestis bovum) nebo prasat (pestis suum) jsou jiná onemocnění virového původu, která jsou na člověka nepřenosná.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína

O autorovi

Miroslav Förstl

MUDr. Miroslav Förstl (*1971) vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. V tomto městě se také v Ústavu klinické mikrobiologie Fakultní nemocnice zabývá diagnostikou virů, bakterií a parazitů člověka, přednáší na Lékařské a Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné