Prostor vlastního jazyka

Jazyk jako domácí prostředí nespadá sice pod kuratelu Ministerstva životního prostředí – proč, to mi jeho představitelé nedokázali vysvětlit – je to však téma, které jsme si označili jako aktuální, ba naléhavé ve světě stále se zmenšujícím. U většiny jazyků takovéto vědomí vyvolává pocit ohrožení, jakési invaze, jako když vám do domu, který je památkou na dosti vzdáleného dědečka, nakvartýrovali soudruzi z národního výboru (či z partaje) další partaj. A světe, div se – najednou se na tohoto vzdáleného dědečka jasně upamatujeme.

Ohrožení se netýká jen „malých“ jazyků, připomeňme si franglais, tedy poangličťování francouzštiny, které jazykové prostředí francouzštiny a její nositele (či alespoň oficiální představitele) značně irituje. Potravinový řetězec je znám, podobně ohrožovala francouzština němčinu, němčina češtinu a čeština slovenštinu. Že to v posledním případě neplatí? Račte zavítat do dob socialistických a do oficiální jazykovědné učebnice celoslovenského formátu, posuzující poměry v masarykovské republice takto: „Česká buržoázia… uplatňovala… ideológiu veľkočeského šovinizmu, ktorým… chcela dostať do područia aj slovenský národ a slovenský jazyk tým, že ho postupne počeští…“

Na obranu (?) tohoto ideologického paskvilu (či jakéhosi ideoporna) lze poznamenat, že básník Łysohorsky v meziválečném období (to se to úpělo za kapitalismu!) dával najevo, že tento velkočeský šovinismus stejně tak utiskuje národ lašský. Člověk by měl závrať z tohoto velkočešství, připomeňme si, že „velkočeský šovinismus“ ohrožoval kdekoho v okolí, nejen např. v Sasku a Braniborsku tamější srbštinu, ale i např. polštinu (od 14.–16. století), jejíž literatura a věda má dnes celoevropské rozměry. Téma evropeizace těchto jazykových entit skrze češtinu tehdy ještě nedozrálo a čeká na své rozuzlení dodnes.

Další klient v onom potravinovém řetězci je čeština sama a má záznam o jazykových karambolech mnohem bohatší. Tak pobělohorský jezuita Balbín žehrá, že čeština trpí přílišnou vlídností vůči cizincům. Ale již r. 1587 Matouš Benešovský ve své gramatice sdílí tento názor, když (ekologicky, tj. z hlediska jazykové etiky a českého jazykového prostředí) praví o Němcích: „Mnozý v Čechách třiceti let a nenaučí se česky. A to je jistě povaha zlá.“ Situace již v době předbělohorské (!) byla natolik povážlivá, že r. 1615 vyšel první (a poslední) zákon na obranu češtiny (který jako by, dareba, kradl z nedávného vládního usnesení): „…poněvadž jeden národ od druhého tak jako jazykem rozeznáván býti nemůže… aby žádný cizozemec, kterýž by jazyka českého neuměl… do země přijímán nebyl, nýbrž aby každý, kdož by chtěl býti přijat do tohoto království, nejprvé jazyku českému naučiti se povinen byl.“

Němci na tom ale nebyli lépe, ještě v 16. století J. Manlius připomíná, že vliv cizích jazyků (klasických) „nám znemožňuje snažit se o pěstění a cvičení jazyka německého, který rozhodně neměl by být zanedbáván…“ a nepřízeň doby způsobuje „…že studium národního jazyka nejenže se zanedbává, nýbrž se jím dokonce pohrdá…“.

Je zřejmé, že tento proces ohrožování jazyka má svůj rámec mimojazykový, jejž můžeme nazvat exosférou, ale i něco, co nelze prostým okem sledovat, co lze pozorovat pouze jazykovou endoskopií (hloubkovým pohledem dovnitř), a co tedy nazýváme endosférou.

Půvab endosféry, tajemství domova – které jsme obrazně označili jako dům postavený vzdáleným předkem – zasluhuje víc než jednu úvahu. Nicméně jsme si ho už teď naznačili anekdotickým příběhem o dortu, který čím dobřejší, tím je horší, a psu, který čím zlejší, tím je lepší (Vesmír 87, 198, 2008/3. Matematický filozof by řekl, že z logického hlediska je to vlastně absurdní protimluv, ale pokud by to byl filozof-osvícenec, pak by uznal, že na jazyk, a hlavně na náš vlastní jazyk je tradiční logika krátká; ta má totiž obhospodařovat celé lidstvo a nemůže (ba nesmí) brát na vědomí něco, co nemají všichni lidé společné, co se jako v našem případě nedá jiným jazykem vyjádřit. I náš největší humanista Viktorin Kornel ze Všehrd, chlouba konce českého středověku, připouští, že kritérium srovnání s jinými jazyky nemůže být úplné, neboť člověk, „milostí svého jazyka pojat jsa…“, má již zcela jiná, Nečechům nepřístupná hlediska, která se zřejmě vymykají našemu mimojazykovému nazírání. To je to jedinečné, nepřeložitelné, sotva můžeme do valné většiny euro-jazyků přeložit dobřejší = horší a zlejší = lepší. A když, tak to bude stejně další invaze onoho úděsného „velkočešství“.

V případě dvojice dobřejší – lepší však jde o víc, jde o jedinečnost na druhou. Je to právě zdánlivě pravidelné tvoření (dobrý – dobřejší), které se vymyká evropské normě. Nastupuje kuriózní univerzálie – nepravidelnost jako evropská pravidelnost, jako něco, co je blízké evropské obecnině. Je totiž různokmenná dvojice dobrý – lepší opakována všude na kontinentě – měla ji stará řečtina i latina (bonus – melior, viz meliorace), po latině i jazyky románské, na skutečné stupňování skoupé (franc. bon – meilleur, špan. bueno – mejor), podobně i jiné příbuzné jazyky, tj. slovanské (ruské chorošij – lučše, chorvatské dobar – bolji), germánské (angl. good – better, něm. gut – besser), podobné jevy jsou i v keltštině (irské gaelštině aj.) i v nepříbuzných jazycích ugrofinských (finštině, estonštině).

Narážíme opět na čarodějné slovo euro-univerzálie, o němž byla řeč již v předešlé rozmluvě. Samozřejmě univerzální lze přeložit jako společný, obecný. Ne však vše, co je společné, je euro-univerzální. Takové námi již zkoumané evropské slovo hotel není euro-univerzálie hned ze dvou důvodů – nepoužívají ho všechny euro-jazyky (není tedy univerzálie) – zato je běžné mimo Evropu (není tedy ani euro). Aby něco bylo euro-univerzálií, musí být zároveň euro-unikátem, tj. musí to být unikátní znak jazykové Evropy, euro-areálu, odlišující jej od zbytku světa. Takovou vlastnost jsme objevili právě ve stupňování, jak si ho už dávno vytvořila Evropa jazyková.