Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Impakt faktor a soutěživost před 25 lety, dnes, za 25 let?

(Ad Vesmír 86, 605, 2007/10; 86, 749, 2007/12)
 |  13. 3. 2008
 |  Vesmír 87, 194, 2008/3

Diskuse zahájená loni v říjnu dopisem Z. Petákové (s. 605) myslím stojí za pokračování. Vím, že polemika o tomto dopisu proběhla i na některých vědeckých pracovištích. Možná dokonce běží v posledních letech trvale, i když s kolísavou intenzitou. Kromě „běžné“ obhajoby či obžaloby současné scientometrie se v diskusi otevřelo několik zajímavých, dosud málo probíraných témat. Je těžké zabývat se všemi dohromady, bylo by však nekorektní je od sebe oddělovat. Je smutné, když diskuse o vědě sklouzává vinou černobílého vidění a neschopnosti nebo neochoty přijímat argumenty až k něčemu, co se podobá hádce fotbalových fanoušků nebo – promiňte – některých politiků. Tématy, která se mi zdají být zajímavá a (často až nepochopitelně) opomíjená, jsou: 1) skutečný stav univerzit před 25 lety; 2) v jaké atmosféře došlo k nástupu scientometrických kritérií obecně a v jednotlivých oborech; 3) výhled, jak by nastavené parametry mohly fungovat v horizontu další vědecké generace; 4) soukromý život vědců – má nám vadit, že nezakládají rodiny?

Ad 1) Studoval jsem na téže škole a v téže době (1982–1987) jako Z. Petáková, proto mohu potvrdit, že osobnosti, o nichž autorka píše, tam existovaly – interně např. L. Hradilek, K. Havlena, Z. Pouba, M. Kužvart st., F. Čech, V. Bouška; externě např. Z. Kukal, P. Jakeš, později I. Chlupáč. O některých z těchto lidí vím, že měli problémy kvůli svým politickým názorům, u jednoho nebo dvou tuším, že byli v KSČ, ale většinu studentů to zajímalo méně než některé dnešní diskutující. Důležité bylo, že to byli lidé s obrovským rozhledem v oboru, vždy ochotní udělat si pro studenty čas. Je asi laciné napsat, že tyto osobnosti dodnes nebyly nahrazeny – plně nahraditelný ostatně není nikdo – ale je snad korektní napsat, že nové osobnosti se objevují těžko a pomalu. Samozřejmě jsme nebyli tak otrlí, abychom se nesnažili vidět mezi našimi profesory morální rozdíly; vlastnictví stranické legitimace bylo ale spíše věcí vnitroústavních mocenských potyček (které nikdy nejsou pěkné) než názorů na svět. Kdo sám nechtěl pokračovat v profesionální dráze na fakultě, mohl tento aspekt téměř ignorovat (nebo se mu i lehce vysmívat – režim už v osmdesátých letech 20. století opravdu nestál o to vyrábět nové disidenty).

Ad 2) Asi existují obory a instituce, kde razantní nástup kritérií SCI a IF po mohl vyřadit starou generaci legitimizovanou rudou knížkou – pak bude mladá generace, která byla u toho, vzývat SCI a IF jako nástroje spravedlnosti. Naopak tam, kde se stal IF nástrojem kariéristů, kteří chtěli „urychlit generační výměnu“, bude pozornost zaostřena na negativa tohoto konceptu. Co si máme myslet o mladém šikovném asistentovi, ověnčeném sice několika čerstvými a zaslouženými IF, ovšem komunikujícím se studenty způsobem „Víš co, nemám čas, jdi do prdele!“ (cituji), který brojí proti starému profesorovi, trávícímu se studenty i soboty a neděle? Profesor má – i přes pramalý zájem to sledovat – nepoměrně větší scientometrický úspěch než asistent; asistentovi však stačí poukazovat na to, že profesor „význam SCI a IF bagatelizuje a podceňuje, a tedy není způsobilý k řízení instituce“.

Ad 3) Nechci na tomto místě rozvíjet obhajobu regionálně zaměřené vědy (to už učinili jiní) ani komentovat okolnost, že algoritmus výpočtu IF je nevýhodný (spíše však nesprávný) pro obory, v nichž lze relevantních výsledků dosáhnout zpravidla až několik let po zahájení výzkumu. Je jasné, že přes všechny námitky je používání kritérií, jako jsou SCI a IF, v této době zárukou, že v čele oboru nebo instituce nebude stát odborně neschopný člověk. To by snad mohli všichni odpůrci SCI a IF uznat. Tato kritéria ovšem budou příslušnou zárukou jen potud, pokud bude hlavním cílem vědecké publikace sdělení informace; ve chvíli, kdy se (generační výměnou, zvýšením dovedností a zkušeností těch „šikovných“) hlavním cílem stane scientometrický úspěch (citační klany v rámci oborů a institucí, edičně-recenzně-autorské klany v rámci impaktovaných periodik), bude všechno jinak a petrifikuje se naprosto nežádoucí situace. Je zajímavé, že o této odvrácené straně IF (podle mě jediné opravdu závažné) – vzniku citačních „bratrstev“ a autorskoedičněrecenzentských „klanů“ – téměř nikdo nepíše (asi se to tím více probírá ústně). Prostředek se stává cílem.

Nedávno jsem o tom mluvil se svým známým, který je právníkem, a dověděl jsem se, že čeští soudci jsou hodnoceni podle počtu uzavřených případů. Soudci si tedy nechávají velmi jednoduché případy na léto, aby jim „nevýkonnost“ daná dovolenými nekazila „evaluaci“. Objevily se už i nápady, aby instruovaní advokáti zasílali k soudu schválně nesmyslná, snadno řešitelná podání (museli by ovšem proniknout do klíče rozdělování případů mezi jednotlivé soudce, což asi není příliš obtížné) a o soudcův zisk z „dobře odvedené práce“ by se pak podělili. Nevím, do jaké míry je to pravdivé, ale už skutečnost, že se mezi právníky tyto diskuse vedou, svědčí o tom, že jakákoliv jednoduchá řešení tohoto typu jsou v delším horizontu kontraproduktivní. Byl bych potěšen, kdyby si někdo dal tu práci, sledoval „klany“ ve vědě a referoval o výsledku. Chápu ale, že se do toho nikomu nechce, výsledek – sebepravdivější – by byl těžko prokazatelný. Jedině snad s pomocí soudních odposlechů – a už vidíme, kam až, k jakým hororům se dostáváme. Přitom nekalé praktiky ve vědě (například nepsaná, ale bedlivě hlídaná povinnost citovat bez ohledu na věcnou potřebu několik prací domovské instituce nebo řešitelského týmu: když se to udělá šikovně, žádný recenzent se nad tím nepozastaví) jsou myslím závažnějším společenským problémem než například korupce ve fotbale, kde nasadit soudní odposlechy není úplně nemožné.

SCI a IF by fungovaly bezvadně, kdyby vědci neměli po celá desetiletí tušení, že je takto někdo hodnotí – ale protože už to nějakou dobu vědí, systém bude s postupujícími léty dávat stále zkreslenější výsledky. Měl by tedy být brán stále s větší rezervou (a myslím, že v zahraničí, zejm. v USA, se tak už děje, ale nemohu mluvit za všechny instituce a obory). Čím (nebo čím vším) by měl nebo mohl být nahrazován, je téma pro nesčetné další úvahy.

Ad 4) Je vůbec pravda, že mnozí vědci kvůli časové náročnosti své práce nezakládají rodiny? Komentář pánů V. Chrastného, M. Komárka, a A. Vaňka (s. 749) k otázce rodinného života vědců je nehodný stránek Vesmíru. Žasnu, jak může někdo s hrdostí a pocitem vtipnosti zaměňovat rodinný život s pohlavním pudem. Takhle nahrávat feministkám! Jestli se vám líbí představa muže-vědce, který zajišťuje reprodukci svých genů občasným výletem z laboratoře, pak se vám snad ale doopravdy nelíbí představa ženy-vědkyně, která činí totéž (a výsledek akce pak odloží v babyboxu). Předpokládám, že Z. Petáková, když píše o mladých vědcích nezakládajících rodiny v obvyklé míře, cituje nějakou seriózní sociologickou studii.

Sám se pohybuji v oboru personálně poměrně stabilním, a navíc mám generačně blízko k těm, jichž se otázka založení rodiny týká nebo týkala nedávno. Mohu potvrdit, že třetina vědců ze západní Evropy, které znám – převážně vědkyň, společenských a atraktivních bytostí – rezignovala na založení rodiny kvůli možnosti zůstat v oboru, popřípadě se z oboru po založení rodiny stáhli/y. V USA je to jiné, tam je asi rodina vyšší hodnotou, nevím. Podle mých zkušeností (asi během konferencí nějak přitahuji pozornost těch, kteří se mi chtějí svěřit, materiálu mám – nechtěně – víc než dost) tento problém reálně existuje a měli bychom si jej připustit.

Má nám vadit, že vědci nezakládají rodiny? Mně osobně to tedy vadí, ačkoliv (nebo právě proto, že) sám už jsem tak dávno učinil a mívám pocit, že trvalý přísun stále většího množství stále obtížněji zpracovatelných informací z profesního i rodinného prostředí mě jednou donutí k útěku (spíše z oboru než od rodiny). Řešení ale neumím ani nastínit – problém není jen ve vědě, je i jinde kolem nás. Jsem si vědom toho, že nejsem pasivní obětí, ale svou vlastní aktivitou zase přidělávám práci jiným a podílím se svým malým dílkem na stupňování soutěživosti a obecného stresu.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Bibliometrie
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Radek Mikuláš

RNDr. Radek Mikuláš (*1964) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK. V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i., se zabývá studiem biogenního přepracování hornin, paleobiologií a geomorfologií. Je autorem či spoluautorem několika knih, z poslední doby např. Současná umělecká díla v krajině, Divoká příroda Prahy a blízkého okolí či Atlas pískovcových skalních měst České a Slovenské republiky.
Mikuláš Radek

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné