Putování světem nepodložených spekulací…

Pan Vladimír Karpenko se mýlí, když píše, že Lazara Erckera o transnutaci kovů přesvědčil železný hřebík potahující se mědí v roztoku modré skalice. Sám Lazar Ercker o tomto problému napsal: Následují další užitečné postupy, které má prubíř spravedlivě také znát, zda bude ze železa také měď (železo sráží měď a měď stříbro). O tom má být čtenář zpraven, že jsem po dlouhý čas měl za to, poněvadž železo v mědnatých nádobách jako ve vitriolu, zeleném použitém vinném kameni a podobně sráží mědi, že jen měď sama je v takových vodách srážena železem a že železo samo o sobě se nestane mědí. Od té doby jsem ale viděl, že také ve vitriolových horninách v jednom dole žebříkové skoby a také hřebíky okovů a i jiné želené předměty dlouhým časem byly tak prosáknuty, že se tím vůbec staly pravou dobrou mědí. Proto musím nyní soudit, že také ze železa se stává měď. Neboť jestliže ve vitriolu a jiných měděných vodách se sráží měď dobře železem, přece jí není tolik, kolik je z toho mědi. Jen to by bylo kromě toho vědět: Poněvadž železo v takových mědnatých roztocích sráží měď, sráží měď stříbro (když v nich je). Proto není nesprávné, že se k obvyklé sraženině stříbra v lučavce vedle mědi přidává do usazeniny železný plech, aby vše vyšlo, co bylo v lučavce (Kniha o prubířství, překlad Pavla Vitouše z r. 1974, s. 184–185).

V 16. století byla substituce využívána v prubířství, metalurgii a zlatnictví. A nebyla považována za transmutaci kovů, viz též Agricolovy knihy o hornictví (VII–XII). Lazar Ercker věřil jen postupům, které sám měřením a vážením ověřil. Odpovědi a vysvětlení na otázky „proč?“ přenechával (podle jeho vlastních slov) filozofům. Byl také přesvědčen, že na rozdíl od technické praxe, při které jsou vždy nedopočitatelné ztráty, v přírodě existuje cosi jako mnohem později definovaný zákon o zachování hmoty. Proto jej přebytky mědi, které zjistil, přivedly k napsání výše uvedeného textu.