Architektura na postu umění

Pokud bylo do 19. století celospolečenským konsenzem, co spadá do kategorie umění, s nástupem moderny bylo jeho jednoznačné rozlišení nevratně zpochybněno. Dnešní mezioborová fluktuace a role konceptuálních projevů dospěly k rozostření vlastního pojmenování. A tak zaručené východisko v rozpoznání toho, co je umění a co už / ještě nikoliv, poskytují proklamace, které něco označí nálepkou Umění.

Problém určení, zda architektura je, či není uměním, bývá rozřešen poukazem na její vázanost k funkci a místu, potažmo klientovi, jeho finančním možnostem a také osobnímu vkusu. Architektonický objekt se tak nakonec stává velmi komplexním důsledkem mnoha determinant, na rozdíl od volného umění. A architekt zdaleka nebývá svrchovanou osobností v procesu stavby.

Londýnská Serpentine Gallery se prezentuje aspirací na propojení obou zmíněných sfér. Od roku 2000 zve architektonické celebrity k prominentní zakázce, jakou je návrh letního pavilonu v Hyde Parku. Každoročně tak v letních měsících vyroste před původní budovou galerie umělecký artefakt v rozměrech reálné stavby. Nejde o samoúčelnou kreaci, o neohraničené poskytnutí volného prostoru architektovi, ale o vytvoření zázemí k dalším kulturním aktivitám, jako jsou přednášky nebo koncerty. Limitující bývá rozpočet, který už byl příčinou zamítnutí mnoha konceptů.

Problematická je ovšem také mediální prezentace zdánlivě osvíceného počinu, která poskytuje nepřímou odpověď na dilema otevřené v úvodu. Premisou celého podniku je výzva k tvůrcům, kteří dosud na Ostrovech nemají žádnou realizaci. Účelem ovšem není představit nadějné, leč dosud opomíjené talenty, ale předvést v záři reflektorů ustálené hvězdy oboru. Marketingová strategie úspěšně vydobývá mediální pozornost, a tak se galerie může chlubit závratným objemem návštěvníků.

Především letošní průběh příprav explicitně dokumentuje naznačený rozpor architektura versus umění, zde navíc rozšířený o byznys. Pro finanční náročnost byla opuštěna rozjednaná spolupráce s Freiem Ottem a v časové tísni se na scéně objevila Zaha Hadid, aby vytvořila dočasný pavilon, který posloužil téměř výlučně jako kulisy pro večírek sponzorů. Teprve s velkým zpožděním byl vztyčen objekt od severské dvojice Olafura Eliassona a Kjetila Thorsena. Hadid je ovšem autorkou pavilonu z roku 2000 a stejně tak Eliasson už má za sebou instalaci v turbínové hale galerie Tate Modern na nábřeží Temže (viz Vesmír 84, 426, 2005/7).

V dnešní době, kdy někdejší prestiži sakrálních staveb úspěšně konkurují právě budovy muzeí a galerií, lze v tomto segmentu architektury očekávat zásadní posun paradigmatu. I přesto ale zůstává spirituální a experimentální rozměr definován mnoha parametry, v jejichž rámci dochází k uměleckému projevu sporadicky.