Pavoukům škodí jeleni a chutná nektar

Laboratorní biologové obvykle studují jen svých pár oblíbených modelových druhů, naproti tomu ekologové často popisují společenstva s velkým počtem druhů, které musejí znát. I jejich výzkumy jsou však taxonomicky omezené a málokdy narazíme na tým, který by v přírodě studoval zároveň řekněme aktivitu savců a pavouků. A právě to nedávno udělal jeden japonský tým.

Přítomnost vyššího počtu jelenů sika znamenala méně pavouků stavějících si sítě v bylinném podrostu jak kryptomériového, tak listnatého lesa. Nedělo se tak zřejmě kvůli tomu, že by jeleni přímo rozbíjeli pavoukům jejich sítě, ale proto, že část trávy vypásli a pavoukům nezbylo pro stavění sítí dost vhodných míst. Zvlášť silně byli postiženi kleptoparazitičtí pavouci, kteří kradou kořist v cizích sítích, a naopak snovačky se svými prostorovými sítěmi jen nepatrně. Spolu s počtem jedinců klesal i počet druhů pavouků v lesích hojně obývaných jeleny.

Pavouci stavějící si sítě téměř na zemi mezi opadankou v kryptomériovém lese byli hojnější a v listnatém lese druhově bohatší v přítomnosti jelenů. Řidší bylinný kryt létajícímu hmyzu dovolil, aby se v hojném počtu dostal až na zem, k pavoukům. Početnost těchto pavouků také vzrůstala s tloušťkou vrstvy opadanky, na což ovšem jeleni nemají vliv.

Několik čeledí pavouků, kteří si nestavějí sítě, ale kořist pronásledují, překvapivě získává část živin z květů a mimokvětních nektarií rostlin. Dřívější náhodná pozorování byla nedávno experimentálně ověřena v Texasu na bavlníku, který má oba typy nektarií. Pomocí anthronového činidla prokázali přítomnost fruktózy, kterou lze těžko získat z jiného potravního zdroje, u 25 % dospělých zápřednic Cheiracanthium inclusum a šplhalek rodu Hibana, u 40 % běžníků a 30 % paslíďáků. Samice holdovaly nektaru častěji než samci, mláďata pak asi dvakrát méně než dospělí. Naopak žádné stopy fruktózy nebyly nalezeny u slíďáků, kteří lezou raději po zemi než po rostlinách.

U šplhalek bylo po pozření kapičky nektaru zjištěno dokonce zvláštní chování. Pavouk dále neběžel přímo, ale slídil v blízkosti vypité kapičky, aby našel další. Přitom byl schopen zapamatovat si vůni pozřeného

nektaru a novou kapku vyčenichat.

V laboratoři se to potvrdilo pomocí roztoku cukru s vanilkou. (Environmental entomology 37, 938–946 a 996–1002, 2008/4; Entomologia experimentalis et applicata 127, 64–71; 2008/1)