Fabulace, komplot a lež

Nedávno vyšel v českém překladu velmi zajímavý román R. Powerse „Stopy paměti“. ¹⁾ Děj se odvíjí na pozadí případu poměrně vzácné neurologické poruchy (Capgrasova syndromu ²⁾ ). Protagonista (Mark) po zranění mozku následkem autonehody ztrácí schopnost a ochotu rozpoznat emočně blízkou osobu, v tomto případě svou vlastní sestru (Karin). Jinak se mu vrátí nejen všechny kognitivní schopnosti, vnímání, paměť, logika atd., ale i běžné emoce. Jediná výjimka: ta žena, co se o něj tak pečlivě po celé dny stará a tvrdí, že je jeho sestra, nemůže být – prostě není – jeho sestrou. Pravou sestru podle něj určitě někdo unesl, pečlivě před ní utajil Markovu nehodu (jinak by tu už byla) a místo ní k němu poslal jakousi „falešnou Karin“, aby roli Karin hrála. ³⁾ Tuto dvojnici někdo musel pracně vyhledat, aby se pravé Karin dokonale podobala vzhledem i chováním, a nahustit jí do mozku obrovskou spoustu podrobností o jejich předchozím životě.

Této poruše můžeme rozumět takto: ztrátu emočního vztahu k milované sestře si Marek mimovědomě, ale „logicky“ musí nějak odůvodnit. Jediná možnost: prostě to není a nemůže být jeho opravdová sestra. Hned se ovšem objeví otázka (už uvědoměná): Proč se falešná Karin tolik podobá jeho skutečné sestře a jak je možné, že toho o ní a o něm tolik ví? Tu se plně rozvine fabulace, známá schopnost provázející řadu neurologických a psychiatrických poruch. Člověk má obrovský talent si pohotově domýšlet a dovymýšlet umělé konstrukce, nalézat pro ně jakousi partikulární „logiku“, a navíc (a to hlavně) jim slepě věřit a nepřipouštět alternativní možnosti (třeba náhodu). V případech, které neurologie považuje za patologické, se mluví o paranoidním myšlení.

Dříve či později narazí fabulátor na nesrovnalost s okolním světem, tu si však ihned dokáže opět vyložit v rámci svých dosavadních jistot; prostě si je doplní, opět „logicky“, o další jistoty – tím si ty prvé jen upevní. Čím inteligentnější fabulátor, tím důmyslnější fabulace. A nejde-li to jinak, dá se vše svést na nějaký grandiózní, záměrný a dobře utajený komplot. Například na nějakou tajnou a mocnou spikleneckou organizaci s neomezeným, ale neviditelným vlivem. Její nástrahy mohou vysvětlit vše.

Nutno si uvědomit, že fabulace není lež. Často se nám totiž stává, že pouhou nepravdu (tvrzení, které je nepravdivé v našich očích) nerozlišujeme od lži (která je nepravdivá vědomě, a tudíž úmyslně). Má-li lež krátké nohy, o fabulaci to jaksi neplatí.

Slovům jako „fabulace“ a ještě víc „komplot“ či „lež“ bezděčně přiřazujeme negativní znaménko. Jako bychom zapomněli, že fabulace (a tudíž v jistém smyslu i lež) jsou velice prospěšné pro naše vnímání světa. Díváme se například kolem sebe a věříme, že vidíme přesně to, co si myslíme, že vidíme. ⁴⁾ Je to díky tomu, že vše, co v obrazu na sítnici oka chybí, je přebytečné či je zcela jinak, to vše si mozek či nevědomé procesy v něm pohotově doplní, uhladí, domyslí – dofabulují, aby nám svět dával nějaký smysl. „Pravda o světě“ je něco velmi ošidného, pokud se nad tím zamyslíme trochu hlouběji.

Teď mě improvizovaně napadá: Zdalipak by se také ve vědě nedalo mluvit o něčem, co je podobné fabulaci? Zkusme to – nejprve s oním negativním znaménkem. Asi si myslíte, že mi půjde o neověřenost, spekulativnost a třeba i nepravdivost konstrukcí. Nikoliv – za chvíli řeknu proč. Jako negativní chápu něco jiného: onu pevnou víru v již vyfabulované jistoty a slepotu k alternativním možnostem, spojenou s nechutí se výchozími fundamenty nějaké vědy vůbec zabývat (co kdyby se tyto jistoty zhroutily?!). Lee Smolin se ve své knize „Fyzika v potížích“ ⁵⁾ podobným problémům vědy obšírně věnuje na příkladu kvantové fyziky a teorie strun. Příčiny a důsledky stopuje až k zaběhaným praktikám ve vědní politice.

V dnešní fyzice se dle Smolina přehlíží, podceňuje důležitá úloha vizionářů ⁶⁾ – tvůrčích, talentovaných buřičů, kteří jsou (zajisté jen vzácně) schopni otřást fundamentálními jistotami rutinní vědy. A tu jsme již u slíbeného pozitivního pojetí fabulace ve vědě. Produktem fabulace není lež, jak jsem poznamenal (ale ani pravda, protože pravda je ošidná, jak jsem rovněž poznamenal). V jistém smyslu bychom o vědecké fabulaci mohli mluvit stejně jako o spekulativním myšlení, a pokud bych to měl nějak odlišit, zdůraznil bych u fabulace dvě fáze: nejdřív odvážný a zpravidla nevítaný zásah do samých základů a jistot dané vědy (spekulace v ostřejším slova smyslu), a poté inteligentní a důmyslné rozvíjení důsledků onoho zásahu, hledání a řešení nesrovnalostí, které se mohou vyskytnout a které popřípadě mohou zpětně ovlivnit směr zásahu. Pokud se to ovšem nezvrátí v onu slepotu, zmíněnou výše.

Někde jsem četl, že Hawking by byl rád, kdyby se existence Higgsova bosonu neprokázala. Zhroutil by se standardní model a fyzika by musela revidovat své základní jistoty. Neživím se fyzikou, ale myslím, že by mě to také potěšilo.