Defibrilace a počet pravděpodobnosti

Pravidelní diváci televize to v poslední době vidí přibližně dvakrát týdně: Pacient na operačním stole nebo na nemocničním lůžku přestane dýchat a na monitoru registrujícím elektrokardiografickou aktivitu se objeví rovná, trochu rozechvěná čára. Nastane organizovaný zmatek, personál pobíhá, chirurg nebo jiný odpovědný lékař křičí a pobízí někoho k větší rychlosti. Scéna končí většinou šťastně tím, že pacient dostane jakýsi šok z elektrod přiložených na hrudník, škubne sebou, prohne se v zádech a na monitoru se objeví víceméně normální elektrokardiografická křivka. Jeho život je zachráněn.

Něco podobného se stalo na letošní 57. výroční konferenci American College of Cardiology v Chicagu. Jednoho z českých účastníků postihla v průběhu jednání závažná srdeční příhoda, která jen díky okamžitému kardiologickému zásahu provedenému kolegou neskončila smrtí. Bylo to možné díky tomu, že v kongresovém centru byl volně k dispozici defibrilátor, tedy přístroj, který elektrickým výbojem obnoví činnost srdce.

Na programu konference byla mimo jiné studie, která posuzovala užitečnost rozmístění defibrilátorů na veřejných místech, kde se shromažďuje velký počet lidí. Výsledky ukázaly, že se instalace defibrilátorů nevyplatí, poněvadž pravděpodobnost, že dojde k souběhu tří faktorů – náhlé fibrilace srdečních komor u pacienta, přítomnosti kardiologa, který s přístrojem dovede zacházet a skutečnosti, že defibrilátor je po ruce a přítomný kardiolog ví, kde přístroj je – je příliš malá na to, aby byl splněn požadavek nákladové efektivity (Medical Tribune 14. 4. 2008).

Představme si nyní, že bychom měli spočítat pravděpodobnost souběžného výskytu těchto tří faktorů a k tomu přidali čtvrtý, přednášku na toto téma. I mizivě nepravděpodobné události se dějí. Věděl to G. K. Chesterton, když řekl, že skutečnost je nejabsurdnější ze všech možností. Dodal bych, že autoři románů si dovedou vymýšlet, co je ještě možné, málokdy však přijdou na něco, co je téměř nemožné.

Víru v uskutečnitelnost málo pravděpodobného mají ti, kteří sázejí do loterie a věří, že vyhrají milion. Vědí zpravidla i to, že jejich počínání není nákladově efektivní, jinak by pořadatel loterie nemohl ze zisku stavět grandiózní sportovní nebo koncertní haly.

Vezmeme-li v úvahu kvadriliony hvězdokup a černých děr ve Vesmíru a třináct a půl miliardy let, po které se vyvíjela hmota, není život na Zemi a existence sebereflektujícího člověka zázrakem, který bychom museli vysvětlovat moudrým nebo nemoudrým designérem, jemuž se to vymklo z ruky. Jsme tu pravděpodobně proto, že tu z hlediska počtu pravděpodobnosti být musíme. Z hlediska počtu pravděpodobnosti věda Boha nepotřebuje. Neznamená to, že jeho existenci může věda vyvrátit. Nemůže ji však ani potvrdit.

Pozn. red.: První defibrilaci zřejmě provedl již v roce 1947 kardiochirurg Claude S. Beck. Po padesáti letech si však prof. Mickey S. Eisenberg z Washingtonské univerzity posteskl: „Je to smutné, že dosud nerozumíme příčinám fibrilace a neumíme ji předpovědět… Beckova vize byla dosažena jen z poloviny. Kdyby byly schváleny domácí defibrilátory, snad bychom enormního potenciálu defibrilace dosáhli. Bylo by to ale falešné vítězství. Skutečné vítězství bude, až porozumíme ventrikulární fibrilaci a budeme jí moci předejít.“ (Sci. Am. 278, June 1998, s. 72)