Perníková chaloupka ve vědecké publikaci

Odcizení textu je loupež jako každá jiná. Původ loupení postihuje pohádka „O perníkové chaloupce“. Mařenka a Jeníček loupali perníček, čímž poškozovali střešní krytinu své spoluobčanky Ježibaby. Jednak potravinu loupali (oddělovali od střechy), jednak ji loupili (odcizovali majitelce). V praslovanské minulosti existovalo pro obojí činnost jedno sloveso lúpiti, tj. oddělovat odloupnutím i uloupením. Vykonavatelem lúpení býval zpravidla lupič či loupežník.

Nejčestnějším způsobem, jímž lze ukořistit cizí text, je inspirace, tedy vlastně vdechnutí (z lat. spirare – dýchat). Jenže když už cizí námět vdechnete, je slušné jej rozvinout. Bohuslav Martinů si mohl dovolit „vdechnout“ Burešovy Studánky, Leoš Janáček Těsnohlídkovu Bystroušku. Ten, kdo si to nemůže dovolit, vyrábí pod pláštíkem inspirace prachsprosté imitace, napodobeniny (image – obraz). Dávno přece víme, že zdánlivá podobnost není zárukou původní kvality (salám „imitace“ měl být věrným obrazem „uheráku“, ale na rozdíl od své předlohy nebyl k jídlu).

Plagiát je nepřiznané literární napodobení (odcizení) respektive „odchycení“ cizího díla (z lat. plaga – síť). Podvrh je něco vrženého na místo toho pravého. Podvod je veden pod úrovní, tedy nízce, falzum (padělek) je něco naprosto falešného. Zbývá kompilát – regulérní práce vyvořená přiznaným shromážděním cizích poznatků (i když lat. compilatio byla podlá loupež).

Z toho všeho plyne poučení: „Perníček“ si odloupnout smíme, ale musí tím Ježibabě stoupnout citovanost. Pokud nestoupne, ušili jsme na její chaloupku pořádnou boudu.