Byli savci původně jedovatí?

Dnešní savci si s použitím jedu pohrávají jen vzácně, buď formou jedové ostruhy (jakou má ptakopysk), nebo formou podčelistních jedových žláz (těmi jsou vybaveni někteří hmyzožravci, např. karibští štětinatci, naši vodní rejsci nebo severoamerický rejsek rodu Blarina). Co se týká vymřelých savců, detailní pohled na zadní packu zástupců řady vymřelých druhohorních skupin (trikodontů, multituberkulátů apod.) překvapivě ukázal, že patrně všechny linie druhohorních savců měly nápadné ostruhy, tak jako dnešní ptakopysk, ježura a paježura. Protože se tyto ostruhy nevyskytují u dnešních vačnatců a placentálů ani u nejstarších savcovitých plazů, zdá se, že patřily k původnímu vybavení všech savců, o které druhotně přišli až vačnatci s placentály. Z tohoto pohledu by byl výskyt ostruh u dnešních ptakopysků a ježur upomínkou původního savčího znaku, nikoli unikátní odvozenou vlastností této skupiny. Celá věc je navíc složitější, protože není jasné, jaká byla funkce ostruh. Zdá se, že ptakopyskům slouží dutá ostruha s jedem ze stehenní jedové žlázy nejen k ochraně proti nepřátelům, k soubojům mezi samci (plnohodnotná ostruha je vlastní pouze jim) a příležitostně k lovu, ale také k sexuální stimulaci samic. U ježur a paježur však jedová žláza chybí a u některých fosilních savců víme, že ostruha nebyla dutá, a pravděpodobně tedy nemohla sloužit k přiotrávení nepřítele, kořisti či partnerky. Můžeme se pouze domýšlet, k čemu všemu se taková ostruha mohla v savčí minulosti používat, tedy jestli byla jedovou ostruhou, nebo jen ostrou obrannou pomůckou proti nepřátelům či konkurentům. (Acta Palaeontol. Pol. 51, 1–11, 2006)