Tělo nové divočiny

Sarkastická novinářská poučka radí: „Pouze špatná zpráva je dobrá zpráva.“ Nejsnáze se píše o tom, co strašného se událo, co bylo zničeno, jaká katastrofa se blíží. Následky exploatace Podkrušnohoří známe docela dobře. ¹⁾ Méně pozornosti se věnuje nápravám škod, byť tato problematika veřejnost zajímá. ²⁾ Diskuse se skoro donekonečna vedou o způsobech rekultivací, o tom, jak velkou plochu nechat na starost jen přírodě – naštěstí se poslední dobou dostává stále více ke slovu přirozená obnova. Mizivému zájmu se těší „výsypkářská kuchařka“ – jak výsypka vzniká, z čeho se skládá, jaké problémy musí těžaři řešit při jejím vršení, kolik času je k tomu zapotřebí. Na povrch Radovesické výsypky jsme se již podívali (Vesmír 86, 648, 2007/10), následující dvoustrana je zaměřena na její „anatomii“ a souvislosti vzniku. V šedesátých letech minulého století se státní orgány rozhodly utlumit hlubinnou těžbu na Bílinsku a založit zde povrchový velkolom využívající kontinuální technologii (kolesové rýpadlo – pásový dopravník – zakladač, třídění uhlí mokrým i suchým způsobem). Údolí Lukovského potoka bylo vybráno jako úložiště pro předstihovou skrývku.