Od genu po jedince

Toto není jednoduchá kniha. Profesor fyziologie Jiří Křeček se zasloužil o vývoj svého oboru zejména objevnými pracemi o vývojových fázích savců. Zaváděl u nás pojem kritické periody vývoje, ve kterých je určován další vývoj jedince. Tuto svou zásluhu v knize kupodivu nijak nezdůrazňuje. Je snad alespoň zčásti odchovancem Poupovy školy, ačkoliv ani o tom se nezmiňuje. Uvádí však, že popud k sepsání této encyklopedicko-filozoficko-biologické knihy mu dala Helena Illnerová: tím se uzavírá blahodárný kruh, neboť to byl Křeček, kdo přivedl Helenu Illnerovou ke studiu epifýzy. Pamatuji se zřetelně, jak mi ji přišel představit a sdělil, že se bude věnovat epifýze, a nic nedali na mou mylnou skepsi, založenou na tom, že se mi po odnětí šišinky u potkanů nepodařilo nic objevit. Helena Illnerová se pak stala – s jeho pomocí – vedoucí světovou badatelkou v pinealogii, oboru zabývajícím se šišinkou (o předsednictví AV ČR nemluvě). Jako své mentory uvádí Křeček dále Pavla Barevného, Petra Hahna, Jana Hergeta a Josefa Zichu. Přece jen ten vliv Poupovy školy cítím.

Nejednoduchost této knihy spočívá i v tom, že autor záměrně vynechal seznam literatury, i když v textu všechny, na které navazuje, výrazně cituje, včetně roků jejich objevů nebo vzniku jejich teorií. V žádném případě tedy neplaguje. Zadruhé pohrdl obrázky: soudí, že „pro výklad o složitých jevech není nad slovo“. Přitom ví, že „čtenář nemá býti unavován“, ale co čtenáře lépe osvěží než dobrý obrázek? Polemizuji s jeho názorem, že složité trojrozměrné struktury nelze na ploše zviditelnit – od čeho by byla perspektiva? Ani rozsáhlé pasáže tištěné petitem čtivosti knihy nijak neprospívají. Jest se tedy nadíti, že příští vydání bude sice delší o seznamy literatury a četná vyobrazení – jsem si však jist, že v tomto případě by více skutečně bylo více. Obsah, a zejména myšlenková bohatost knihy by si to zasloužily.

• V kapitole „O poznatku“ autor vychází z citace W. K. Heisenberga, že to, co pozorujeme, není příroda sama, ale příroda vystavená našim metodám, jimiž ji pozorujeme. Pak tuto relativizaci vědeckého poznání dokládá nesčetnými citacemi klasiků, od Platona přes Koperníka, Newtona, Aristotela, Maxwella a nesčetných jiných, včetně objevitelů buněčné teorie M. J. Schleidena a T. Schwanna. Práci s poznatky považuje za biologický děj a k němu je zapotřebí metabolizmu. Potřebnými nástroji jsou aktivity smyslové a nervové soustavy. Dokládá to objemným rozborem činnosti sítnice lidského oka. Podrobně (petitem) rozebírá Einsteinovy úvahy o metodě teoretické fyziky a po mnohém dalším uzavírá, že poznatek je přezkoumatelný. „Může být podobný pravdě? Nebo se zdát pravdivým?“ Škoda že neuzavírá slovem ano.
• V kapitole „O genu“ popisuje, jak se k svým úvahám dostal, i základní poznatky o DNA, RNA a jejich proteinových produktech. Zde zvláště by byly obrázky užitečné. Rozebírá všechny hlavní enzymy, které se při translaci a transkripci genů uplatňují, a kapitolu končí optimisticky: „Když jsem začínal s psaním tohoto spisu, někteří se domnívali, že celý lidský genom by mohl býti popsán začátkem příštího tisíciletí. Sepisování jsem končil v časech, kdy tento předpoklad byl splněn.“
• V kapitole „O prostředí“ samozřejmě vychází z náležitě citovaného C. Bernarda o vnitřním prostředí a homeostáze a píše také o periodicitě biologických dějů. Zajímavé jsou postřehy o existenci čtyř prostředí, ve kterých žijí organizmy. To prvé je zevní prostředí a ta další jsou tři vodná: Jen to prvé existuje nezávisle na živých organizmech. Tři vodná prostředí si vytvářejí organizmy a vzájemně se odlišují: vnitřní prostředí buněk je místem všech biologických a chemických dějů, vnější prostředí trávicího ústrojí a dýchadel (v tomto smyslu považuje autor i alveolární surfaktant – tekutinu na povrchu plicních alveolů – za jedno z „vnějších“ prostředí).
• V kapitole „O vývoji“ rozebírá fylogenezi a ontogenezi a hlavní rysy reprodukce. Po přiměřené dávce základních informací zajímavě srovnává mateřskou a otcovskou složku reprodukčního procesu a ke slovu se dostávají i jeho vlastní výzkumy o vývojových fázích jedinců a významu těchto fází pro další vývoj jedince i druhu: některé uměle navozené změny v individuálním vývoji se odrážejí i ve vývoji dalších generací pokusných zvířat. Končí: „Zánikem reprodukční schopnosti přechází jedinec do období stárnutí. Málokteří jedinci mnoha savčích druhů se však této fáze dožijí. Je také málo prostudovaná.“ I když to snad platí pro mnohé živočichy, určitě nikoliv pro člověka.
• V závěrečné kapitole „O jedinci“ je autor pod vlivem Husserlovy teze: „Nabývá a může nabýt veškerý smysl, který je určuje, jako i platnost svého bytí, pouze z mé zkušenosti, z mého představování, myšlení, hodnocení, jednání a tak i smysl evidentně platného bytí pouze z mé zkušenosti…“ A dále: „Pomocí fenomenologické epoché redukuji své přirozené lidské Já a svůj duševní život – řídí mé psychologické zkušenosti o sobě – na Já transcendentálně fenomenologické, říši transcendentálně fenomenologické zkušenosti o sobě.“ Když autor v úvodu doporučuje tuto knihu i studentům, potěšení z tohoto úseku budou mít jen ti nejhloubavější. Naštěstí však autor převážnou část této kapitoly věnuje imunologické charakteristice jedince a jiným biologickým markerům, které jedince definují. Zcela přiměřeně nakonec odkazuje na nutnost nazírání celistvosti jedince, i když pojem „holizmus“ se v rejstříku (který je také dosti kusý) nevyskytuje.