Kenotaf pro Newtona

Traduje se, že Newton objevil svůj nejslavnější, gravitační zákon, když mu, sedícímu pod jabloní, spadlo jablko do klína. Jsou dohady, že si v tu chvíli uvědomil, že jablko se při pádu muselo zrychlit, protože v okamžiku, kdy se utrhlo, mělo ještě rychlost nula. A že tedy existuje síla, zvaná gravitační, která jablko vyrušila z klidu, v němž by dle zákona setrvačnosti mělo setrvat. Jsou dovoleny dohady, tedy učiním já svůj. ²⁾

Třeba v tu dějinnou chvíli Newtonovi vůbec nezáleželo na spadlém jablku: padajících a spadlých věcí znal spoustu. Jeho pozornost totiž, jak vzhlédl vzhůru, upoutala sama jabloň. Co kdyby byla vyšší? I tak by jablko spadlo. Ještě vyšší? I tak. A hned si v duchu představil, že se nalézá na vrcholku jabloně vyšší než všechno, někde nad mraky, a odtamtud hází jablko. Nikoliv dolů, ale vodorovně. Udělí-li jablku malou rychlost, spadne, protože gravitační síla působí vždy. Při větší rychlosti spadne o něco dál. A tak si lze snadno představit, že při jisté, velmi vysoké rychlosti jablko letí, letí, až obletí celou zeměkouli. A jak nad tím Newton rozvažoval, nastal soumrak a na nebi se objevil Měsíc. Však ten také oblétá zeměkouli! Vše podléhá stejnému gravitačnímu zákonu, jablka, Měsíc, planety. Jak je tady dole, tak je i nahoře.

Pokud se něco podobného událo, muselo to být před rokem 1728, kdy vyšel spis, ³⁾ v němž Newton podobný myšlenkový experiment popisuje. Týž rok se narodil francouzský osvícenský architekt Etienne-Luis Boullée, utopista, revolucio nář a zastánce lidské individuality. Vešel ve známost až ve 20. století, kdy byly objeveny kresby několika jeho vizionářských, nikdy nerealizovaných projektů, vesměs přesahujících možnosti technologie své doby. ⁴⁾ Svého druhu rovněž myšlenkové experimenty. Mezi nimi snad nejvíc vyniká návrh kenotafu ⁵⁾ pro Newtona (viz obrázek).

Boullée se podle svého vlastního svědectví nechal pro svůj monumentální projekt kenotafu inspirovat Newtonovým dílem a jeho představami vesmíru, v němž fyzikální zákony platí stejně v nejbližším okolí člověka jako v dálavách vesmíru. Kenotaf měl mít tvar velké duté kulovité kopule, do níž příchozí vstupuje u samého dna. Jakmile vejde, otevře se nad ním nebeská klenba s množstvím svítících hvězd – svítí díky dennímu světlu pronikajícímu otvory v kupoli (spodní obrázek). Adept vesmírného vědění se blíží ke kenotafu z vnější krajiny a již zdálky vidí gigantickou kouli (že by vesmír zvenku?). Vstupuje a nezbaven ještě lidského vědomí sebe sama, ocitá se rázem na okraji nekonečného vesmíru. Nepřipomíná nám to – v jistém smyslu inverzně –, známou středověkou rytinu s poutníkem, který se skrze nebeskou báň prolamuje k vyššímu poznání?

Divák vzhlíží vnitřním okem své představivosti k vesmíru, jak se jevil Newtonovi (či jak se jevil Boulléemu, když si představoval Newtonův pohled). Když Newton rozmýšlel o pohybech planet na pozadí stálic, musel mít sluneční soustavu jakoby „před očima“. Avšak odkud by hleděly ty oči? Divák by si z místa symbolického Newtonova náhrobku uvědomil existenci zvláštního rozpětí mezi svou egocentrickou perspektivou „první osoby“ – já jsem tady a teď, na tomto konkrétním místě, nepatrný obyvatel a obdivovatel vesmíru –, to na jedné straně, a odlidštěnou perspektivou „třetí osoby“ – tak jak vesmír popisují matematické teorie, jakoby „odnikud“ či „odkudkoliv“ – na straně druhé. ⁶⁾ Vědecké teorie se vztahují k tomu vesmíru, nikoliv k mému vesmíru. Toto rozpětí je umocněno zvláštním umístěním, které Boullée zvolil pro Newtonův náhrobek, stejně jako pro nás: totiž nikoliv ve středu kupole – nebeské klenby, ale na samém jejím spodním okraji, vlastně v nadiru (v bodu, který je protilehlý zenitu). Tam, pravda, smrtelník nemá co pohledávat.

Architekt se nemůže vyhnout předjímání a vciťování se do prožitků budoucího návštěvníka, diváka, účastníka či obyvatele. Diferenciace perspektiv první a třetí osoby nemusí být v architektuře předem neproblematicky daná, univerzální ani neměnná. Může také nastávat a měnit se s konkrétními architektonickými díly v závislosti na tom, jak se mění architektovo vymezování subjektivity a vztahu k druhému.

Zde tedy jeden tvořivý subjekt, architekt, věnoval stavbu či koncept stavby jinému tvořivému subjektu, vědci. Stavba tu představuje jeden celek (zde ideální těleso, totiž kouli), který odděluje idealizovanou perspektivu první a třetí osoby podobně, jako je vnitřek oddělen od vnějšku a jednotlivec od vesmíru. ⁷⁾