Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Kenotaf pro Newtona

 |  6. 12. 2007
 |  Vesmír 86, 747, 2007/12

Ó Newtone! Ty jsi dokázal osvíceností a vznešeností svého génia určit obraz Země a já jsem zkoncipoval myšlenku zahalit Tě do Tvého objevu.

Etienne-Luis Boullée 1)

Traduje se, že Newton objevil svůj nejslavnější, gravitační zákon, když mu, sedícímu pod jabloní, spadlo jablko do klína. Jsou dohady, že si v tu chvíli uvědomil, že jablko se při pádu muselo zrychlit, protože v okamžiku, kdy se utrhlo, mělo ještě rychlost nula. A že tedy existuje síla, zvaná gravitační, která jablko vyrušila z klidu, v němž by dle zákona setrvačnosti mělo setrvat. Jsou dovoleny dohady, tedy učiním já svůj. 2)

Třeba v tu dějinnou chvíli Newtonovi vůbec nezáleželo na spadlém jablku: padajících a spadlých věcí znal spoustu. Jeho pozornost totiž, jak vzhlédl vzhůru, upoutala sama jabloň. Co kdyby byla vyšší? I tak by jablko spadlo. Ještě vyšší? I tak. A hned si v duchu představil, že se nalézá na vrcholku jabloně vyšší než všechno, někde nad mraky, a odtamtud hází jablko. Nikoliv dolů, ale vodorovně. Udělí-li jablku malou rychlost, spadne, protože gravitační síla působí vždy. Při větší rychlosti spadne o něco dál. A tak si lze snadno představit, že při jisté, velmi vysoké rychlosti jablko letí, letí, až obletí celou zeměkouli. A jak nad tím Newton rozvažoval, nastal soumrak a na nebi se objevil Měsíc. Však ten také oblétá zeměkouli! Vše podléhá stejnému gravitačnímu zákonu, jablka, Měsíc, planety. Jak je tady dole, tak je i nahoře.

Pokud se něco podobného událo, muselo to být před rokem 1728, kdy vyšel spis, 3) v němž Newton podobný myšlenkový experiment popisuje. Týž rok se narodil francouzský osvícenský architekt Etienne-Luis Boullée, utopista, revolucio nář a zastánce lidské individuality. Vešel ve známost až ve 20. století, kdy byly objeveny kresby několika jeho vizionářských, nikdy nerealizovaných projektů, vesměs přesahujících možnosti technologie své doby. 4) Svého druhu rovněž myšlenkové experimenty. Mezi nimi snad nejvíc vyniká návrh kenotafu 5) pro Newtona (viz obrázek).

Boullée se podle svého vlastního svědectví nechal pro svůj monumentální projekt kenotafu inspirovat Newtonovým dílem a jeho představami vesmíru, v němž fyzikální zákony platí stejně v nejbližším okolí člověka jako v dálavách vesmíru. Kenotaf měl mít tvar velké duté kulovité kopule, do níž příchozí vstupuje u samého dna. Jakmile vejde, otevře se nad ním nebeská klenba s množstvím svítících hvězd – svítí díky dennímu světlu pronikajícímu otvory v kupoli (spodní obrázek). Adept vesmírného vědění se blíží ke kenotafu z vnější krajiny a již zdálky vidí gigantickou kouli (že by vesmír zvenku?). Vstupuje a nezbaven ještě lidského vědomí sebe sama, ocitá se rázem na okraji nekonečného vesmíru. Nepřipomíná nám to – v jistém smyslu inverzně –, známou středověkou rytinu s poutníkem, který se skrze nebeskou báň prolamuje k vyššímu poznání?

Divák vzhlíží vnitřním okem své představivosti k vesmíru, jak se jevil Newtonovi (či jak se jevil Boulléemu, když si představoval Newtonův pohled). Když Newton rozmýšlel o pohybech planet na pozadí stálic, musel mít sluneční soustavu jakoby „před očima“. Avšak odkud by hleděly ty oči? Divák by si z místa symbolického Newtonova náhrobku uvědomil existenci zvláštního rozpětí mezi svou egocentrickou perspektivou „první osoby“ – já jsem tady a teď, na tomto konkrétním místě, nepatrný obyvatel a obdivovatel vesmíru –, to na jedné straně, a odlidštěnou perspektivou „třetí osoby“ – tak jak vesmír popisují matematické teorie, jakoby „odnikud“ či „odkudkoliv“ – na straně druhé. 6) Vědecké teorie se vztahují k tomu vesmíru, nikoliv k mému vesmíru. Toto rozpětí je umocněno zvláštním umístěním, které Boullée zvolil pro Newtonův náhrobek, stejně jako pro nás: totiž nikoliv ve středu kupole – nebeské klenby, ale na samém jejím spodním okraji, vlastně v nadiru (v bodu, který je protilehlý zenitu). Tam, pravda, smrtelník nemá co pohledávat.

Architekt se nemůže vyhnout předjímání a vciťování se do prožitků budoucího návštěvníka, diváka, účastníka či obyvatele. Diferenciace perspektiv první a třetí osoby nemusí být v architektuře předem neproblematicky daná, univerzální ani neměnná. Může také nastávat a měnit se s konkrétními architektonickými díly v závislosti na tom, jak se mění architektovo vymezování subjektivity a vztahu k druhému.

Zde tedy jeden tvořivý subjekt, architekt, věnoval stavbu či koncept stavby jinému tvořivému subjektu, vědci. Stavba tu představuje jeden celek (zde ideální těleso, totiž kouli), který odděluje idealizovanou perspektivu první a třetí osoby podobně, jako je vnitřek oddělen od vnějšku a jednotlivec od vesmíru. 7)

Poznámky

1) Citováno z knihy L. Ungersové: O architektech. Životy, díla, teorie, Bratislava, 2004, s. 89.
3) A Treatise of the System of the World, London 1728.
4) Srov. E. Kaufmann: Three revolutionary architects, Boullée, Ledoux and Lequeu, Philadelphia 1952.
5) Mohyla vztyčená k poctě osoby, jejíž pozůstatky jsou uloženy na jiném místě (z řec. kenós prázdný, táfos hrobka, mohyla).
6) O perspektivě první, resp. třetí osoby jsem již psal (Vesmír 85, 379, 2006/7, Vesmír 86, 403, 2007/7).
7) Tato úvaha je volně založena na části studie I. M. Havel a M. Mitášová: Vztah k druhému a architektura, in: Kognice a umělý život VII., Opava 2007, s. 125–131.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie vědy
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné