Věda a díry do světa

Popularizátor vědy stojí dnes a denně před nelehkým úkolem vybrat ze záplavy objevů to správné téma pro článek. O čem napsat? Co by se měla veřejnost dovědět? Zdá se samozřejmé, že volba padne na objevy zásadní a převratné. David Sacko na stránkách časopisu The Scientist ¹⁾ dokazuje, že to vždycky neplatí. Jako názorný příklad zvolil články z pera Jeffa Grabmeiera, který už dvacet let píše tiskové zprávy o výsledcích výzkumu na Ohijské státní univerzitě v americkém Columbusu.

Cílem Grabmeierovy každodenní usilovné práce je napsat tiskovou zprávu, kterou by převzalo co nejvíce sdělovacích prostředků. Důvod je velmi prostý. Když se mluví a píše o objevu a jeho autorech, bývá zmíněna i univerzita. Nejde tedy o nic víc (ani míň) než o reklamu pořízenou doslova za pakatel.

Jednou z posledních Grabmeierových „děr do světa“ je tisková zpráva s titulkem „Výzkum dokázal, že nemusíte být chytří, abyste byli bohatí“. ²⁾ Referuje o studii, v které Jay L. Zagorsky z Ohijské státní univerzity zjistil, že i mezi lidmi s podprůměrnou inteligencí najdeme velmi movité jedince a že vysoké IQ člověka neuchrání před finančními problémy. Zprávu o této studii, zveřejněné v časopise Intelligence, ³⁾ převzaly jen v USA více než dvě desítky sdělovacích prostředků včetně prestižních deníků, jako jsou The New York Times či The Wall Street Journal. Následně se zpráva přehnala zbytkem světa. ⁴⁾

„Absolutně nestíháme informovat o veškerém výzkumu na naší univerzitě,“ řekl Grabmeier v rozhovoru pro The Scientist. „V zásadě musíme pracovat jako novináři. Snažíme se upozornit na to, co by mohlo veřejnost zajímat.“

Grabmeier Davidu Sackovi přiznal, že kvůli zprávě o „hloupých boháčích“ nestihl napsat o výzkumu regulačních mechanizmů nádorového bujení. Také na tomto výzkumu se podíleli vědci z Ohijské státní univerzity. Výsledky jsou připraveny k zveřejnění v prestižním časopise Cell. Když posoudíme Grabmeierovu volbu tématu objektivními měřítky kvality vědecké práce, musíme konstatovat, že se zachoval jako barbar. Časopis Cell patří k nejkvalitnějším biologickým časopisům vůbec a jeho impakt faktor se vyšplhal na 29,194. Časopis Intelligence mezi časopisy s impakt faktorem vůbec nefiguruje!

Jenže kdo ví, jestli by zpráva o výzkumu publikovaném v prestižním periodiku posloužila univerzitě lépe než Zagorsky s „hloupými boháči“. Nedávno Grabmeier vsadil na studii, kterou otiskl přední časopis, ⁵⁾ a záhy mu bylo jasné, že tentokrát sáhl vedle. Informace o tom, že agresivitu myších samců tlumí samičí hormony jen během dlouhých letních dnů, ⁶⁾ nezajímala prakticky nikoho. V té době měli novináři a rozhlasoví i televizní redaktoři plné ruce práce se zprávami úplně jiného druhu. Hitem byla studie z lékařského časopisu, ⁷⁾ v níž autoři doporučují lékařům, aby se s pacienty zdravili potřásáním ruky. I Grabmeier měl želízko v ohni. Velkému zájmu sdělovacích prostředků se těšila jeho informace o výzkumu vědců z Ohijské státní univerzity, kteří dokázali, že úskalí výchovy vysoce temperamentních potomků zvládají lépe manželé žijící ve stabilním svazku než partneři z rozháraných rodin. ⁸⁾

Grabmeier shrnul dvě desetiletí praxe psaní o vědě konstatováním, že veřejnost po převratných novinkách z vědy často vůbec netouží. Je jimi přesycená z jiných oblastí života, a proto vítá konstatování typu „i hlupák může zbohatnout“. Hlavní předností podobných zpráv je, že potvrzují věci, které podvědomě tušíme a chceme je mít „potvrzeny vědecky“. Každý zná ze svého okolí nejméně tucet lidí, o jejichž IQ nemá valné mínění a kteří se mají lépe než on. Také by mohl vyjmenovat rodiny ze sousedství, kde to neklape a kde to jde s výchovou dětí z kopce.

Mnohé české výzkumné instituce dotáhly umění nereferovat o převratných objevech k pochybné dokonalosti. Informacemi o významných výsledcích práce svých vědců veřejnost vůbec nezatěžují. Rozdíl v propagaci výsledků výzkumu mezi českými a zahraničními pracovišti přímo bije do očí při příležitostech, kdy velký mezinárodní tým prorazí s článkem v některém z prestižnějších vědeckých časopisů a v řešitelském kolektivu figurují čeští vědci. Zahraniční instituce se publikací holedbají na ústavních či univerzitních portálech, zahrnují novinářské servery a tiskové agentury „předžvýkanými“ zprávami, barevnými fotografiemi a nabídkami na interview s autory objevu. Na webech českých institucí vládne většinou mrtvolný klid. A tak si místo zprávy o úspěchu českých badatelů můžeme přečíst třeba o nálezu pravěké žvýkačky z březové pryskyřice a uklidnit se informací, že šlápnutí do lepkavé rozžvýkané hmoty není ničím novým. Člověka mohlo postihnout už před pěti tisíciletími. ⁹⁾

Lehkost, s níž se na trhu s informacemi o vědě uplatňují podobná intelektuální „šidítka“, vzbuzuje hluboké znepokojení. Veřejnost si dělá o vědě představu podle toho, co se o ní dovídá. Podle toho také hodnotí její přínosy. Pokud jí budeme klíčové objevy zamlčovat z obavy, že jsou to věci pro obyčejného smrtelníka příliš složité či nudné, začne nakonec nad vědou ohrnovat nos. Ke škodě nejen vědců, ale nás všech.