Wannieck Gallery, Brno

Jedním z průvodních jevů nastupujícího informačního věku je hledání nového využití pro doslouživší industriální objekty. Jeden z nejlepších příkladů konverzí industriální architektury v České republice najdeme v Brně, městě s významnou tradicí průmyslové výroby i moderní architektury. V bezprostřední blízkosti středu města a hlavního nádraží se nachází areál bývalé továrny Friedricha Wanniecka, obecně známý jako Vaňkovka. Dříve neprostupné území, kde se nacházela slévárna, strojírna a další průmyslové provozy, se na počátku 21. století stalo základem nového Jižního centra Brna a získalo nezaměnitelně městský charakter. Ve spolupráci projektantů developerské firmy ECE a architektů Petra Hrůši a Petra Pelčáka (Ateliér Brno) zde vznikla novostavba shopping mallu Galerie Vaňkovka, té se dnes ale věnovat nebudeme. Zdejší parkoviště a kavárny poskytují pohodlné zázemí pro návštěvu Wannieck Gallery, galerie současného umění. Ta se nachází v budově bývalé strojírny, která společně s budovou administrativy představuje dnes jediné ucelené objekty původní továrny. Rekonstrukce památkově chráněné budovy z roku 1891 byla svěřena architektonické kanceláři DRNH pod vedením Petra Valenty a Antonína Nováka, kteří jsou mimo jiné autory sportovního areálu s bazénem na Kraví hoře nebo rekonstrukce divadla Reduta v Brně na Zelném trhu.

Strojírna byla v dezolátním stavu, objekt bylo třeba především vyčistit – a to nejen fyzicky dekontaminovat a izolovat, ale také vyčistit koncepčně tak, aby byl připraven pro variabilní využití v nové době, a přitom neagresivními náznaky připomínal svou historii. Architekti DRNH ponechali otevřenou halovou dispozici interiéru s galerií-lávkou ve středním traktu podél jeřábových drah. Do haly vložili pouze výtahovou šachtu, schodiště a skleněný kubus prodejny. Kanceláře a zázemí galerie jsou soustředěny do jednoduchého boxu, vloženého do prostoru nižší historické přístavby, která je oddělena od hlavní haly prosklenou příčkou. Významnou roli v celkovém vyznění prostoru hrají materiály a civilní, ale pečlivé a přesné zpracování povrchů. Nýtované nosníky, jeřábové dráhy a další průmyslové zařízení bylo ošetřeno novými šedozelenými nátěry a ponecháno na místě, pochozí plocha galerie je ze světlých dřevěných prken, podlahy v hale jsou z hlazeného betonu. Neostentativní charakter podporuje stropní průmyslové osvětlení, betonová šachta výtahu i černě natřená konstrukce schodiště, drátosklo, ocelové pletivo, přiznané rozvody i úsporný bíle natřený výstavní mobiliář na kolečkách. Charakteristická fasáda z červených cihel byla vyčištěna a opravena, je rytmizována okenními otvory a prosklenými vstupy. Ubouráním parapetů na západní fasádě směrem k shopping mallu vznikl prostor pro nová „tovární“ okna, z nichž je výhled na restaurovanou venkovní jeřábovou dráhu.

V současné době je v galerii instalována část soukromé sbírky JUDr. Richarda Adama, zaměřené na české malířství posledních dvaceti let. Výběr sleduje aktuální pozice malby přibližně od poloviny osmdesátých let až po současnost, počínaje „generací Tvrdohlavých“ až po nejmladší autory. Symbióza nenápadné kvalitní architektury a nápadně kvalitní umělecké sbírky činí z Wannieck Gallery ojedinělou kulturní instituci, která snese evropská měřítka. Realizace Ateliéru DRNH. staví laťku architektonické kultury pěkně vysoko: jejich tvůrčí přístup spočívá v nejlepších intencích „minimalizmu s lidskou tváří“, který přiznává důležitost optickým a haptickým (hmatovým) vlastnostem architektury, její materiálovosti. Pro galerii výtvarného umění si lze stěží představit vhodnější architekturu než právě takovou, jejímž měřítkem je člověk se vší svou lidskou měkkostí a zranitelností, ale i tvůrčí schopností, která jej přesahuje. DRNH dovedou ve svých stavbách ústrojně skloubit měřítko architektury a úhel pohledu člověka. Velkoryse zacházejí s prostorem vymezeným hmotou stavby, jíž je příjemné se dotknout. Dokonalý detail pro ně není posedlost, ale samozřejmost, která se nepředvádí: nadarmo se neříká: „chytrému napověz…“