Výhody a nástrahy kvalitní stravy

Není sporu o tom, že mezi vnitrodruhovou konkurencí, potravním chováním a rizikem predace musí existovat úzká kauzální souvislost. Lze si celkem jednoduše představit, jak jsou konkurenčně méně zdatní jedinci nuceni vyvíjet značnou aktivitu pro získání méně kvalitní potravy, což je vystavuje zvýšenému ohrožení predátory. Ovšem teprve nedávno se v ptačí říši našel skutečný příklad, který tento pěkný teoretický model dokládá. Přišli na něj ornitologové studující chování vodoušů rudonohých (Tringa totanus) zimujících na pobřeží Skotska. Vodouši se tam živí dvěma typy potravy: jednak aktivně se pohybujícími korýši rodu Orchestia, jednak spíše pasivními měkkýši rodu Hydrobia a korýši ze skupiny Isopoda. Vodouši raději sbírali potravu v místech, kde bylo více aktivní kořisti, která se ukázala jako výživnější. V tom případě však měli jedinci, kteří se vyskytovali na konci hejna pročesávajícího pobřeží, daleko menší příjem potravy než ptáci v čele. Korýši rodu Orchestia byli totiž schopni se krátkodobě zavrtat hlouběji do bahna a skrýt se tak vodouším zobákům. Zároveň museli méně úspěšní lovci korýšů více pobíhat, čímž se častěji dostávali k místům, kde číhali dravci, a obecně věnovali méně času ostražitému vyhlížení útoku predátora. To se samozřejmě podepsalo na jejich mortalitě. Vodouši sbírající potravu s menší efektivitou skončili častěji v pařátech krahujců obecných (Accipiter nisus) nebo sokolů stěhovavých (Falco peregrinus). Celá tato studie vrhá nové světlo na zákonitosti fungování potravních sítí – studovaný systém se vymyká klasickému dělení na potravní kaskády řízené shora a zdola, protože zde dochází k jasné interakci mezi dostupností potravy (tj. omezením zdola) a rizikem predace (tj. omezením z vyšší hierarchické hladiny). (Journal of Animal Ecology 75, 713–723, 2006)