Londýnský high-tech sira Normana Fostera

V medailonu architekta Karla Hubáčka (Vesmír 85, 374, 2006/6) jsme zmiňovali, že práce jeho libereckého ateliéru, a zejména jeho mladších kolegů v sedmdesátých letech byla spojována s technologicky orientovanou architekturou. Inspirací jistě byly i tehdejší tendence na britské scéně, jež v určitém okouzlení civilizačními výdobytky a možnostmi mířily k architektuře využívající špičkové techniky jako konstrukční i výrazový prostředek – tedy k architektuře označované později jako high-tech. Přestože se letošní architektonický seriál Vesmíru věnuje především architektuře české, nebude snad na škodu malá odbočka k tvorbě mezinárodních hvězd, mezi něž nepochybně patří i britský architekt Norman Foster. Právě on je totiž dnes pokládán za čelného představitele high-tech architektury v měřítku světovém.

Není nutné zde rekapitulovat jeho dlouhou dráhu, počínaje první proslulou stavbou pojišťovny Willis Faber and Dumas z r. 1974 v Ipswichi. I realizace, jimiž Foster v novém miléniu ovládl siluetu a klíčová místa Londýna, poskytují dostatek podnětů k přemýšlení o současných cestách architektury. Uveďme čtyři nejzajímavější. Úctyhodné Britské muzeum z poloviny 19. století s čítárnou Národní knihovny, kam chodil studovat Karel Marx i Tomáš G. Masaryk, získalo v roce 2000 nejen nové originální zastřešení vnitřního nádvoří, ale jeho prostřednictvím také novou roli v organizmu města. Nádvoří bylo dříve nahodile zastavěné, víceméně nepřístupné, vnitřními chodbami se procházelo do válcovité čítárny stojící uprostřed. Vystěhování knihovny umožnilo nádvoří uvolnit jako pobytový prostor kolem „rotundy“ čítárny, jež zde z historických důvodů zůstala i se svým knižním fondem zachována. Rozepnout nad tímto prostorem prosklený baldachýn byl jistě konstrukčně obtížný úkol – nejen proto, že po obvodu se opírá o obdélníkovou základnu a ve středu o kruhovou římsu čítárny, ale i proto, že čítárna neleží v přesném středu, a tak modifikace zdánlivě pravidelné sítě výztuže musely být složitě propočítány. Výsledkem je ovšem prostor celoročně využívaný, zčásti zaplněný kavárnami a obchůdky, a protože leží na pěší městské ose, slouží i jako veřejná pasáž, vtahující pasanty do muzea (dle londýnských zvyklostí bez vstupného).

Další nedávnou Fosterovou stavbou je pěší most přes Temži, vedoucí k nové Tate Gallery v přestavěné elektrárně (viz Vesmír 84, 426, 2005/7 a 84, 558, 2005/9). Foster zde zvolil originální variantu zavěšeného mostu, kdy závěsná lana jsou vybíhajícími rameny napínána do stran, a odpadají tak obvyklé vertikální pilíře, jež by s dalšími vertikálními prvky omezovaly výhled na panorama města. (Nutno ovšem dodat, že řešení bylo patrně příliš experimentální a most, po němž během prvního víkendu prošlo 100 000 lidí, musel být dodatečně zpevňován.) Rovněž na břehu Temže vyrostla v r. 2002 přímo naproti Toweru nová budova londýnské radnice s centrálním zasedacím sálem. Koncepčně má blízko k Fosterově kupoli nad berlínským Reichstagem: I zde je zdůrazněna průhlednost až do sálu jako symbol demokratičnosti a snaha spojit atraktivní technicko-konstrukční řešení s ekologickými principy. Zaoblený tvar budovy má poskytnout maximum vnitřního objemu při minimu povrchu, forma zasklení i rozmístění vnitřních prostor vycházela z propočtů oslunění a převládajících větrů. Především však byl výsledný tvar jistě motivován i snahou o nový nápadný akcent Jižního nábřeží.

Podle mne stejnou motivaci lze spatřovat za mimořádnou siluetou mrakodrapu švýcarské pojišťovny Swiss Re v londýnském City, dokončeného r. 2004. Přestože se svými jednačtyřiceti patry není v Londýně nejvyšší, ve skrumáži výškových staveb nelze jeho fascinující tvar přehlédnout. Ne nadarmo získal již přezdívky „erotická okurka“, „Zepelin“. Také v tomto případě je v podstatě doutníkový tvar zdůvodňován propočty chování stavby ve větru – z hlediska odolnosti, provětrávání, ale i vzniku vzdušných vírů v parteru – a úvahami o vlastním oslunění a zahřívání i o zastínění okolních budov a malého náměstí, jež vzniklo při zužujícím se úpatí stavby. Zajímavým esteticko-environmentálním motivem jsou „zimní zahrady“ ve všech patrech v segmentových výsečích při obvodu stavby. Slouží jako společné relaxační prostory zaměstnanců, a protože jsou vertikálně propojeny, usnadňují přirozenou ventilaci vzduchu a bohatou vegetací – podle autora – dokonce významně pomáhají při recyklaci vydýchaného vzduchu. Nejsou však umístěny přesně nad sebou; malé posuny vytvářejí na vnějším plášti spirálu odlišně zabarveného skla a zdůrazňují tak vertikální směřování stavby.

Dnešní spojení architektonické tvorby se špičkovou technikou má mnoho poloh. Nejde jen o využití nových materiálů, ale i výpočetní techniky jak pro řízení provozu budov, tak zejména pro jejich navrhování. Díky tomu vznikají stavby dříve nebývalých a mnohdy i neuskutečnitelných tvarů. Ve spojení s touhou mnoha investorů využívat svou firemní architekturu jako marketingovou ikonu se tak špičkovým tvůrcům otvírá pole nezkrotné originality. A některé výsledky jsou dokonce krásné.