Aktuální číslo:

2018/9

Téma měsíce:

Zde domov můj

Teologie, ekologie a smích Petra Ondoka

K nedožitým osmdesátinám
 |  13. 7. 2006
 |  Vesmír 85, 426, 2006/7

Kněz, filozof a přírodovědec – kombinace na přelomu druhého a třetího tisíciletí poněkud nezvyklá, téměř podezřelá. A přece, vším tím, a nikoli okrajově, byl Josef Petr Ondok (1926–2003). Jeho knihy věnované otázkám bioetiky, ekoetiky, teologie a filozofie náboženství představují důležité orientační body pro každého českého čtenáře, kterého tyto obory zajímají. Byl ale také světovým odborníkem v matematickém modelovaní světelného prostředí, fotosyntézy a růstových procesů v mokřadních ekosystémech.

Josef Ondok se narodil 2. září 1926 v jihočeské vesnici Mydlovary. V roce 1939 vstoupil do kongregace bratří Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích a přijal řeholní jméno Petr. Tímto jménem jej později také oslovovali všichni jeho přátelé. Roku 1946 maturoval na Jirsíkově klasickém gymnáziu v Českých Budějovicích a odešel do brněnského římskokatolického semináře s úmyslem stát se knězem. Jeho velikou láskou byla však již tehdy filozofie, a proto si současně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity zapsal obor filozofie-čeština. Po zrušení seminářů v roce 1950 dokončil studia soukromě a tajně přijal kněžské svěcení z rukou biskupa Kajetána Matouška. Studium na Filozofické fakultě však již nedokončil. V době, kdy začalo zatýkání kněží, se neúspěšně pokusil o útěk do zahraničí. V neveřejném procesu „Bárta a spol.“ byl obžalován a odsouzen pro spolčení k velezradě a od září 1951 byl vězněn a nucen pracovat na Mírově, v Jáchymovských dolech, Leopoldově a Valdicích. Jeho vina spočívala v tajném vysvěcení, v organizování teologického kroužku a v rozmnožování překladu spisu Augusta Brunnera Základní otázky filozofie.

Protože duchovní všech církví byli považováni za živly ideologicky nebezpečné pro ostatní vězně, byli drženi většinou odděleně. Při všech strastech internace měl Petr to štěstí, že téměř celých dvanáct let putoval z vězení do vězení spolu s významným katolickým myslitelem Josefem Zvěřinou. Když k tomu byla příležitost, po práci, anebo dokonce při některých zaměstnáních, organizovali kněží vzájemné vzdělávání v historii, filozofii, teologii, biologii, cizích jazycích aj. Diskuse s takovými osobnostmi, jako byli tomista Silvestr M. Braito, znalec Maréchalovy filozofie jezuita Adolf Kajpr, velice vzdělaný benediktinský opat Anastáz Opasek, významný ekumenista Antonín Mandl a nekonvenční teolog Felix Davídek, zůstaly pro Petra zdrojem inspirace po zbytek jeho života. Izolace kněží však nebyla absolutní, a tak se v pracovních táborech Petr sešel vedle profesionálních zločinců také s básníkem Václavem Palivcem, československými letci ze Západu a s Jaroslavem Brodským, později zakladatelem K 231. V Leopoldově Petr prostudoval učebnici diferenciálních rovnic od V. V. Stěpanova, která se tam nějakým řízením osudu dostala do vězeňské knihovny. Jako by byl tehdy tušil, co bude jednou potřebovat! Život v komunistických vězeních popsal, mnohdy velice humorně, ve své poslední knize Muklovský Vatikán.

Po amnestii v květnu 1963 pracoval J. P. Ondok nejdříve jako stavební dělník v JZD Mydlovary, které převzalo „společenskou odpovědnost za jeho převýchovu“. Tehdy také vystudoval večerní stavební průmyslovku. Rozhodujícím momentem v Ondokově životě však bylo jeho přijetí do Botanického ústavu ČSAV v Třeboni. Na doporučení Ondokova bývalého spoluvězně Josefa Svobody (nyní emeritního profesora ekologie na Torontské univerzitě) se r. 1966 vydala Dr. Dagmar Dykyjová, vedoucí třeboňské hydrobotanické skupiny, do Mydlovar. Petr Ondok tam zrovna pracoval na nějaké stavbě, a když se ho Dr. Dykyjová zeptala, zda by nechtěl pracovat jako technik v ČSAV, nepovažoval za nutné ani slézt z lešení: „Paní doktorko, děkuji, ale tohle vám opravdu nestojí za námahu. Do Akademie mne nemohou nikdy přijmout.“ A přece jen přijali, po obtížném vyjednávání ředitele Botanického ústavu ČSAV Slavomila Hejného s tehdejšími jihočeskými mocenskými orgány. V hydrobotanickém oddělení Botanického ústavu v Třeboni pak Petr pracoval téměř 25 let. Byl sice přijat jen jako „technik“, ale zanedlouho již školil své spolupracovníky v matematické statistice. Rychle se naučil programovat a vedle intenzivní terénní práce se věnoval matematickému modelování ekologických procesů, zejména v mokřadech. Později byl přeřazen na odborného, a pak na vědeckotechnického pracovníka. Ucházet se o titul kandidáta věd mu však jihočeské stranické orgány nikdy nedovolily. Až po listopadu 1989 rehabilitační komise Botanického ústavu Petrovi nabídla kandidaturu a místo vědeckého pracovníka, ale on nabídku odmítl.

V době politického uvolnění na konci šedesátých let se Petr dočkal soudní rehabilitace, dokončil v Brně svá vysokoškolská studia a r. 1969 obhájil diplomovou práci z logiky u profesora Pavla Materny. V letech 1968–1970 získal povolení k duchovenské činnosti a pravidelně působil v českobudějovickém kostele P. Marie Růžencové, pořádal akce pro mládež a vedl biblické hovory. To bylo také asi hlavním důvodem k odnětí státního souhlasu s jeho veřejnou kněžskou činností a k pokračujícímu dohledu StB nad ním. V té době Petr spolu s Janem Květem zdokonalil matematický aparát růstové analýzy a jejich společná kapitola v příručce Plant Photosynthetic Production (1971) je ještě dnes citována. Postupně se stal odborníkem v mikroklimatologii a kvantitativní rostlinné ekologii. V jeho pracích je ukázkovým způsobem propojen sběr dat, jejich analýza, konstrukce modelů a jejich ověřování (validace). Série devatenácti Ondokových článků v časopise Photosynthetica je příkladem jedinečné vědecké ukázněnosti. Téměř každý nový článek organicky navazuje na jeden nebo více předchozích. Vyvrcholením pak byly monografie v Rozpravách a Studiích ČSAV, vydané buďto samostatně, anebo ve spoluautorství s kolegy z Třeboně. Jeho souhrnné kapitoly o modelováni ekologických systémů v příručkách Metody studia ekosystémů (1989) a Wetlands and Shallow Continental Water Bodies (1990) jsou stále aktuální. 1)