Teologie, ekologie a smích Petra Ondoka

Kněz, filozof a přírodovědec – kombinace na přelomu druhého a třetího tisíciletí poněkud nezvyklá, téměř podezřelá. A přece, vším tím, a nikoli okrajově, byl Josef Petr Ondok (1926–2003). Jeho knihy věnované otázkám bioetiky, ekoetiky, teologie a filozofie náboženství představují důležité orientační body pro každého českého čtenáře, kterého tyto obory zajímají. Byl ale také světovým odborníkem v matematickém modelovaní světelného prostředí, fotosyntézy a růstových procesů v mokřadních ekosystémech.

Josef Ondok se narodil 2. září 1926 v jihočeské vesnici Mydlovary. V roce 1939 vstoupil do kongregace bratří Nejsvětější svátosti v Českých Budějovicích a přijal řeholní jméno Petr. Tímto jménem jej později také oslovovali všichni jeho přátelé. Roku 1946 maturoval na Jirsíkově klasickém gymnáziu v Českých Budějovicích a odešel do brněnského římskokatolického semináře s úmyslem stát se knězem. Jeho velikou láskou byla však již tehdy filozofie, a proto si současně na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity zapsal obor filozofie-čeština. Po zrušení seminářů v roce 1950 dokončil studia soukromě a tajně přijal kněžské svěcení z rukou biskupa Kajetána Matouška. Studium na Filozofické fakultě však již nedokončil. V době, kdy začalo zatýkání kněží, se neúspěšně pokusil o útěk do zahraničí. V neveřejném procesu „Bárta a spol.“ byl obžalován a odsouzen pro spolčení k velezradě a od září 1951 byl vězněn a nucen pracovat na Mírově, v Jáchymovských dolech, Leopoldově a Valdicích. Jeho vina spočívala v tajném vysvěcení, v organizování teologického kroužku a v rozmnožování překladu spisu Augusta Brunnera Základní otázky filozofie.

Protože duchovní všech církví byli považováni za živly ideologicky nebezpečné pro ostatní vězně, byli drženi většinou odděleně. Při všech strastech internace měl Petr to štěstí, že téměř celých dvanáct let putoval z vězení do vězení spolu s významným katolickým myslitelem Josefem Zvěřinou. Když k tomu byla příležitost, po práci, anebo dokonce při některých zaměstnáních, organizovali kněží vzájemné vzdělávání v historii, filozofii, teologii, biologii, cizích jazycích aj. Diskuse s takovými osobnostmi, jako byli tomista Silvestr M. Braito, znalec Maréchalovy filozofie jezuita Adolf Kajpr, velice vzdělaný benediktinský opat Anastáz Opasek, významný ekumenista Antonín Mandl a nekonvenční teolog Felix Davídek, zůstaly pro Petra zdrojem inspirace po zbytek jeho života. Izolace kněží však nebyla absolutní, a tak se v pracovních táborech Petr sešel vedle profesionálních zločinců také s básníkem Václavem Palivcem, československými letci ze Západu a s Jaroslavem Brodským, později zakladatelem K 231. V Leopoldově Petr prostudoval učebnici diferenciálních rovnic od V. V. Stěpanova, která se tam nějakým řízením osudu dostala do vězeňské knihovny. Jako by byl tehdy tušil, co bude jednou potřebovat! Život v komunistických vězeních popsal, mnohdy velice humorně, ve své poslední knize Muklovský Vatikán.

Po amnestii v květnu 1963 pracoval J. P. Ondok nejdříve jako stavební dělník v JZD Mydlovary, které převzalo „společenskou odpovědnost za jeho převýchovu“. Tehdy také vystudoval večerní stavební průmyslovku. Rozhodujícím momentem v Ondokově životě však bylo jeho přijetí do Botanického ústavu ČSAV v Třeboni. Na doporučení Ondokova bývalého spoluvězně Josefa Svobody (nyní emeritního profesora ekologie na Torontské univerzitě) se r. 1966 vydala Dr. Dagmar Dykyjová, vedoucí třeboňské hydrobotanické skupiny, do Mydlovar. Petr Ondok tam zrovna pracoval na nějaké stavbě, a když se ho Dr. Dykyjová zeptala, zda by nechtěl pracovat jako technik v ČSAV, nepovažoval za nutné ani slézt z lešení: „Paní doktorko, děkuji, ale tohle vám opravdu nestojí za námahu. Do Akademie mne nemohou nikdy přijmout.“ A přece jen přijali, po obtížném vyjednávání ředitele Botanického ústavu ČSAV Slavomila Hejného s tehdejšími jihočeskými mocenskými orgány. V hydrobotanickém oddělení Botanického ústavu v Třeboni pak Petr pracoval téměř 25 let. Byl sice přijat jen jako „technik“, ale zanedlouho již školil své spolupracovníky v matematické statistice. Rychle se naučil programovat a vedle intenzivní terénní práce se věnoval matematickému modelování ekologických procesů, zejména v mokřadech. Později byl přeřazen na odborného, a pak na vědeckotechnického pracovníka. Ucházet se o titul kandidáta věd mu však jihočeské stranické orgány nikdy nedovolily. Až po listopadu 1989 rehabilitační komise Botanického ústavu Petrovi nabídla kandidaturu a místo vědeckého pracovníka, ale on nabídku odmítl.

V době politického uvolnění na konci šedesátých let se Petr dočkal soudní rehabilitace, dokončil v Brně svá vysokoškolská studia a r. 1969 obhájil diplomovou práci z logiky u profesora Pavla Materny. V letech 1968–1970 získal povolení k duchovenské činnosti a pravidelně působil v českobudějovickém kostele P. Marie Růžencové, pořádal akce pro mládež a vedl biblické hovory. To bylo také asi hlavním důvodem k odnětí státního souhlasu s jeho veřejnou kněžskou činností a k pokračujícímu dohledu StB nad ním. V té době Petr spolu s Janem Květem zdokonalil matematický aparát růstové analýzy a jejich společná kapitola v příručce Plant Photosynthetic Production (1971) je ještě dnes citována. Postupně se stal odborníkem v mikroklimatologii a kvantitativní rostlinné ekologii. V jeho pracích je ukázkovým způsobem propojen sběr dat, jejich analýza, konstrukce modelů a jejich ověřování (validace). Série devatenácti Ondokových článků v časopise Photosynthetica je příkladem jedinečné vědecké ukázněnosti. Téměř každý nový článek organicky navazuje na jeden nebo více předchozích. Vyvrcholením pak byly monografie v Rozpravách a Studiích ČSAV, vydané buďto samostatně, anebo ve spoluautorství s kolegy z Třeboně. Jeho souhrnné kapitoly o modelováni ekologických systémů v příručkách Metody studia ekosystémů (1989) a Wetlands and Shallow Continental Water Bodies (1990) jsou stále aktuální. ¹⁾

V roce 1991 vyhověl žádosti tehdy zakládané Teologické fakulty Jihočeské univerzity a ve svých 65 letech začal přednášet obor, který byl vždy jeho srdci nejbližší – filozofii. Litoval jsem tenkrát, že jsem nebyl v Českých Budějovicích, protože například jeho dvousemestrového semináře o Heideggerovi bych se byl rád zúčastnil. Současně Petr přednášel také logiku a filozofii na Biologické fakultě. Byly to však přednášky nepovinné a zájem studentů nebyl valný – po zrušení povinných přednášek z marxizmu dávali studenti přednost výuce, která se bezprostředně týkala jejich zaměření. V r. 1998 byl Petr habilitován na docenta, a to na fakultě Biologické.

Zdálo se, že konečně, v penzijním věku, se může vklidu věnovat svému oboru. Jeho nespravedlivý trest však neskončil v květnu 1963. Roku 1993 se zdravotní stav Petra Ondoka náhle zhoršil. Diagnóza: rakovina a selhání imunitního systému – nesporně důsledek čtyř let práce v jáchymovských dolech (pracoval s čistou smolincovou rudou bez jakékoli ochrany). Během následujících devíti let napsal devět knih. Zemřel v Českých Budějovicích 19. srpna 2003. Bohatá publikační činnost v tomto posledním období jeho života byla jen dalším příznakem Petrovy nesmírné pracovní disciplíny. V dobách, kdy podstupoval chemoterapii, psal na poněkud lehčí témata, ve zbývajícím čase se věnoval tématům obtížnějším.

Mnohé je v jeho knížkách jen načrtnuto, jsou to první přiblížení. Nicméně jeho zmapování různých aspektů dlouhé řady aktuálních problémů filozofie a teologie je vždy ukázněné a systematické. Velice často nechával otázky otevřené. To může být pro mnohé poněkud neuspokojivé. Končívají tak ovšem často i Platonovy dialogy a vlastně většina opravdové filozofie… „Filozofie není naukou, ale činností“ (Wittgenstein). Vzpomínám si, že z anglo-amerických autorů, jejichž knihami jsem Petra zásoboval, ho nejvíce zaujali John Caputo a Charles Hartshorne. Petr mne na oplátku seznamoval s dílem Ernsta Tugendhata, kterého s velikým nadšením z němčiny překládal. K Derridovi jsme měli oba vztah velice rozpačitý. Společnou půdu jsme do značné míry nacházeli ve spisech židovského filozofa Hanse Jonase.

Petr však vždy tíhl k analytické filozofii. Byl přesvědčen, že ačkoli mnozí filozoficky orientovaní teologové nalézali inspiraci především ve fenomenologii a existenciální filozofii (Karl Rahner, Rudolf Bultmann), analytická filozofie zůstávala neprávem opomenuta. Tomuto tématu věnoval knihu Analytická filozofie a její aplikace na teoretické problémy náboženství, jejíž rukopis je nyní připraven do tisku. V této knize ukazuje, že analytická filozofie nemůže podat důkaz Boha, vyřešit problém existence zla nebo zdůvodnit nějaké morální zásady. Poskytuje ale preciznější formulace argumentačních procesů. To nám pak umožňuje sledovat korektnost jednotlivých inferencí. Úkolem analytické filozofie ovšem není ověřovat obsahovou stránku premis, pokud představují tvrzení opírající se o zkušenost.

Propast mezi přírodními vědami a teologií (jakož i mezi ateizmem a teizmem) dnes již není zdaleka tak hluboká, jako tomu bylo v polovině minulého století. ²⁾ V řadě svých publikací Petr ukázal, že komunikace mezi přírodními vědami a teologií je nejen možná a užitečná, ale dokonce nutná. Kritické myšlení a spiritualita se vzájemně nevylučují. Kritické myšlení (a rozhodně ne křesťanský fundamentalizmus, který je dnes tak úspěšný v některých denominacích v USA) by také mělo být základem teologie. Přijetí biologické evoluce není „ústupem z pozic“. Evoluci vesmíru a života lze chápat jako integrální součást křesťanské zvěsti. Na tomto místě se Petrovými ústředními tématy staly pojmy „racionalita“ a „život“. Rozbor problematiky a své názory v této oblasti Petr shrnul ve třech knihách: Důkaz nebo hypotéza Boha? (Trinitas 1998), Přírodní vědy a teologie (CDK 2001), Čmelák asketický (Trinitas 2003). Mnoho praktických otázek týkajících se ekologické etiky a bioetiky shrnul a komentoval v dalších knihách: Člověk a příroda (Karmelitánské nakladatelství, 1998), Bioetika, biotechnologie a biomedicína (Triton 2005).

Jsem přesvědčen, že Petr byl génius, v nejúplnějším smyslu toho slova. Zajímal se o vše, od básní po kvantovou fyziku. Nebyly to však jenom zájmy. Mnozí z nás jich také máme spoustu. Byly to intelekt, úpornost a systematičnost, které mu dovolovaly proniknout profesionálně do tolika vědních oborů. Byl génius také proto, že jsme si to v jeho přítomnosti neuvědomovali – byl velice vstřícný a neokázalý. Při významných výročích svých kolegů zpravidla nelenil a napsal jemu či jí básničku nebo alespoň nakreslil vtipný obrázek. Smích (a zejména schopnost zasmát se sám sobě) považoval Petr za důležitou lidskou zdatnost a ctnost. Knížku o duchovní hodnotě humoru Bereme smích vážně? (Trinitas 2000) napsal v bezesných nocích v době, kdy prodělával chemoterapii. Uměl se soustředit na naslouchání druhým právě tak jako na problémy, které se zrovna snažil vyřešit. Nedělil lidi na komunisty a nekomunisty, na věřící a nevěřící, ale na lidi poctivé a nepoctivé. Vždy od sebe odděloval charakter člověka a ideologii, k níž se lidé často hlásí z nereflektovaných důvodů.

Neschvaloval války vedené Spojenými státy proti Jugoslávii, Afghánistánu a Iráku. ³⁾ Nebylo to však proto, že to neschvaloval jeho papež. O Janu Pavlovi II. dokonce tvrdil, že vedl církev zpět k nadbytečnému tradicionalizmu. Petr byl zastáncem svěcení ženatých katolických kněží, zjednodušené liturgie a dobrovolné kontroly početí (pokud nevede k depersonalizaci sexu). Zažil toho tolik, že jeho rozlišování mezi podstatným a nepodstatným a mezi dobrem a zlem nebylo nikdy doktrinální nebo poplatné propagandě. Byl člověkem neobyčejně mírným, ale pokud vím, jednou mu přece jen došla trpělivost. Při neformálním večírku na jedné mezinárodni ekologické konferenci jistý profesor z Curychu hrubě urážel jednu ženu. A tehdy mu Petr prostě vrazil zcela nekněžským způsobem pořádnou facku. O řadu let později jsem slyšel téhož profesora přednášet o etice na jiné velké konferenci…

Dodnes mi občas bleskne hlavou, že tuhle knížku by si Petr rád přečetl. Anebo se trápím nějakou otázkou a napadne mě, že bych se na to měl Petra zeptat. Ve zlomku vteřiny si ovšem uvědomím, že já, jako agnostik, ne-li dokonce ateista, se ho už nikdy na nic nezeptám. Můžu jen číst, co napsal. Stojí to za čtení, je to dobře napsané, ale rozhovor s člověkem tak vzdělaným, zkušeným, přímým, a přitom citlivým nelze již nahradit ničím.

/Důležité podklady k tomuto článku poskytli Jan Květ a Tomáš Machula./