Chloroplastová DNA se neztratí

Před rokem přišla skupina amerických biologů s poněkud šokujícím objevem, že během poměrně časných fází vývoje listů mizí z organel fotosyntézy – chloroplastů – téměř veškerá jejich DNA (viz Vesmír 84, 316–317, 2005). V těchto endosymbioticky vzniklých organelách kóduje chloroplastová DNA malou, ale důležitou část jejich bílkovin. Nález by tedy měl dalekosáhlé důsledky pro molekulární biologii chloroplastů. Nejspíše by to znamenalo, že molekuly chloroplastových mediátorových ribonukleových kyselin jsou mimořádně stabilní.

Nedávno však vyšla práce Ralpha Bocka a jeho kolegů z Ústavu Maxe Plancka pro fyziologii rostlin v Postupimi, která závěry amerických autorů vyvrací. Němečtí autoři prokázali rovněž u tabáku a huseníčku, že se počet kopií chloroplastové (a také mitochondriální) DNA v listových buňkách během vývoje listů v podstatě nemění, neklesá dokonce ani ve stárnoucích žlutých listech. Doložili to hybridizací veškeré DNA z listových buněk (natrávené štěpícím enzymem) s charakteristickými fragmenty chloroplastové či mitochondriální DNA. Diametrálně odlišné výsledky amerických kolegů podle nich vznikly tím, že chloroplasty v dospělých a stárnoucích listech obsahují velká škrobová zrna. Je tedy možné, že při izolaci chloroplastů v centrifuze proděravěla tato zrna obalové membrány chloroplastů, vnikl do nich enzym použitý k rozštěpení jaderné DNA a rozštěpil i chloroplastovou DNA. Podle mého názoru by při podobných studiích bylo užitečné kontrolovat ultrastrukturu chloroplastů ve vyvíjejících se listech pomocí elektronové mikroskopie. (Molecular Genetics and Genomics 275, 185–192, 2006)