Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Za trvale udržitelný ústup: odkaz velkého vizionáře

 |  13. 4. 2006
 |  Vesmír 85, 239, 2006/4

S Jamesem Lovelockem (*1919), autorem teorie Gaia, se mohla česká veřejnost seznámit prostřednictvím dvou překladů 1) a řady článků o něm. 2) Po čtyřicet let nám tento vizionář, nadšenec, renomovaný vědec, vynálezce a soukromý badatel předkládá svou vizi živé planety jako jediné lodi, na které se vezeme, na jejímž fungování a obyvatelnosti se podílíme, a to se všemi ostatními živáčky, co jich kdy bylo. Může jeho nejnovější kniha přinést ještě něco nového, kromě stesků typických pro staré lidi – že všechno se to řítí do řiti – kterým stejně nikdo nenaslouchá? Popravdě i to se tam najde, a pochopitelně hodně odkazů na předchozí knihy a publikace. Starý pán však zároveň referuje o knihách vyšlých v minulém roce a o nedávných konferencích, jichž se aktivně zúčastnil – takže za čtení to stojí.

Představte si obří dopravní letadlo plné cestujících. Tam někde, ve stratosféře, se jim dostane osvícení, že výfukové plyny z jejich stroje přispívají k smrtelnému znečištění ovzduší, a oni začnou vehementně žádat, aby s tím piloti okamžitě přestali, vypnuli stroje a přistáli plachtěním. Poznání, jehož se cestujícím dostalo, je jistě užitečné, přesto bude lepší nejdřív přistát za pomoci motorů, aby osvícenci mohli o svém poznání tam dole referovat či přímo jednat. Toto podobenství slouží Lovelockovi jako obraz situace dnešního lidstva. Víme, říká, že zahlcujeme atmosféru obrovským množstvím oxidu uhličitého, tudíž hrozí už v tomto století přehřátí planety, zatopení velkých pobřežních oblastí, hurikány, hladomory, změny mořského proudění a podobné pohromy. Víceméně tušíme, že nás to čeká, a přesto nemůžeme najednou „vypnout“: přestat spalovat fosilní paliva a začít pracovat na nápravě.

Nečinnost (podobně jako „vypnutí“) by vedla ke katastrofě, která by sice nezahubila druh Homo sapiens, ale určitě by znamenala konec naší civilizace. Pro šťastné přistání potřebujeme nějaký čas, abychom mohli přejít na jiné zdroje energie. Nejsou to ovšem větrné turbíny hyzdící obrovské plochy krajiny, není to „biopalivo“, které vyžaduje zemědělsky obdělávat obrovské plochy, nejsou to sluneční články; ani jeden z těchto zdrojů nedokáže pokrýt naše potřeby víc než z několika procent. Východiskem může být pouze termojaderná fúze, a dokud ji neumíme, musíme nutně stavět klasické „atomky“ se štěpnými reaktory. Tudy vede ústupový boj k záchraně, spojený s mnoha oběťmi (autor to přirovnává k bitvě u Dunkerque, která r. 1940 zachránila britskou expediční armádu). Navíc kniha obsahuje mnoho doplňujících úvah, například jak směstnat města na malou plochu a zlikvidovat suburbie, které hrozí zadusit celou krajinu, a také řadu futuristicky vypadajících projektů jak planetu chladit po přechodnou dobu – od produkce aerosolů, až po umístění „stínítka“ do libračního bodu mezi Sluncem a Zemí.

Z řečeného je zjevné, že většina zelených hnutí nebude knihou nadšena. Autor, jak ostatně činil už v předchozích knihách, bagatelizuje jejich – naši – obsesi radiačním či chemickým znečištěním. (Dělá to asi takto, příklad je ale můj: Slyšeli jste nějakou vládu mluvit o radikálním omezení automobilizmu? Ne. Jistě jste ale slyšeli hodně planých řečí o dusičnanech v ředkvičkách a o jejich zákonném ošetření. Ostatně všichni známe televizní publicitu lidí v ochranných skafandrech odebírajících vodu z Labe, zatímco děti na velkých křižovatkách běhají „jen tak“… Podobné disproporce kritizuje na zelené politice – u zanedbatelných problémů jsou zbytečně akční, zatímco velké problémy, kde je nutno opravdu pracovat, se nechávají stranou.) Tvrdí, že v populaci, která se dožívá v průměru více než 70 let, musí nutně třetina jedinců umírat na nádorové choroby. Příčinou je kyslík, odpovědný za neustálou produkci vysoce reaktivních radikálů v těle: čím déle žijeme, tím větší nebezpečí, že se toho dožijeme… Nádorová onemocnění způsobená civilizací prý vedle toho tvoří jen malý přírůstek, který nestojí za řeč v situaci, kdy se potápí celá loď. Podobné je to s obsesemi kolem „organických“ potravin a podobných aktivit, které jsou spíše tématy politických her než cestou z trablů (viz ukázky 12 ). Sdělení tohoto typu, která nepůjdou každému pod vousy, je v knize mnohem víc a stojí za promyšlení. Ostatně čtenář Vesmíru, který zná četné články Václava Cílka o vývoji klimatu, je už zpracován tak, že by mu kniha mohla k tomu poskytnout další materiál.

Z mého hlediska je jediný problém v tom, že se až příliš zatahuje věda do řešení otázek, které jí nepřísluší. Ano, vědci zjistili, že obsah skleníkových plynů v atmosféře stoupá. Neshodnou se však pořádně ani na tom, kdo za to může – například zda fabriky, rýžová pole, nebo Slunce. O tom všem Lovelock ví, a přesto si myslí, že jsou to vědci, kdo by měli rozhodnout o léčbě planety, a neměla by to být jen léčba paliativní. Ostatní by tento hlas měli poslechnout. Nějak mi pořád vychází, že pokud bude ve věci někdo mít slovo, budou to politikové – se všemi riziky nesprávných řešení. Zatím to nikdy nebylo jinak, už s tím musíme žít…

Poznámky

1) Gaia. Nový pohled na život na Zemi, Abies, Prešov 1993; Gaia – živoucí planeta, Mladá fronta, Praha 1994.
2) Viz např. Vesmír 70, 545, 1991/10, Vesmír 73, 236, 1994/4 aj.

Je typicky lidskou vlastností, že si lidé dělají starosti o zdobné ptáky a roztomilá zvířata žijící rousseauovským životem někde daleko v lesích, ale tito tvorové jsou jen hejsci hýčkaní naší vlastní civilizací. Pramálo se starají o tvrdou práci nutnou k tomu, aby Gaia žila; o to z větší části pečují obyvatelé půdy – mikroorganizmy, červi, hlenky a stromy. Ochranáři se však zřídka zabývají těmito proletáři přírody, přírodním podsvětím; ti většinou patří k radikálním politickým aktivistům. A tak není překvapující, že varování Rachel Carsonové [autorky knihy Mlčící jaro, 1962, viz např. Vesmír 76, 586, 1997/10] bylo v prostředí večírků na bohatých předměstích a také na univerzitách záhy pochopeno ne jako ohrožení ptactva, ale jako ohrožení lidí. V podobné atmosféře vědci, kteří neustále zápasí s nedostatkem peněz, přišli na to, že když budou svou žádost formulovat tak, že látka X či pesticid Y by mohly být karcinogenní, sláva i zdroje se pohrnou v míře neobyčejně štědré. Média se dostala přímo k nekonečnému zdroji příběhů, a o něco později, když se právníci začali angažovat nárokováním všelijakých kompenzací, také k soudním dramatům. Tlachání na večírcích se poté podbarvilo strachem, protože v mírových dobách není nic zlověstnějšího než představa, že dostanete rakovinu. Všechny chemikálie se záhy začaly považovat za škodlivé, a v důsledku toho získala uznání neškodná, ale také neúčinná alternativní medicína. Zelení se inspirovali vidinou organických potravin, neobsahujících chemikálie vyráběné člověkem. Jinými slovy, zelení začali být nebezpečně posedlí osobními problémy lidí. Jestliže však vskutku chceme dbát o blaho lidstva, pak na prvním místě musí zůstat Gaia, a naší povinností je přesvědčit se, zda jí neujídáme víc než svůj spravedlivý díl. [s. 111–112]

Téměř všichni se v běhu života účastníme rozkladu Gaie. Činíme tak každou hodinu a každý den, když se autem ubíráme do práce, na nákup či na návštěvu přátel, nebo když letíme někam do dálav na dovolenou. Činíme tak, když své domy a pracoviště chladíme v létě a vytápíme v zimě. Všechno to naše znečišťování už vyfouklo do atmosféry půl bilionu tun oxidu uhličitého. Jestliže správně interpretujeme geologické záznamy z eocénu staré 55 milionu let a jestliže se znečišťováním nepřestaneme, postačuje to k tak zásadní změně světa, že málokterý z našich potomků bude mít to štěstí, aby tu změnu spatřil. Tím, že sobecky myslíme jen na vlastní blaho a ignorujeme Gaiu, se přivedeme k téměř úplnému vyhlazení. [s. 122]

Ke stažení

RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Anton Markoš

Doc. RNDr. Anton Markoš, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Na katedře filozofie a dějin přírodních věd PřF UK se zabývá teoretickou biologií. Napsal knihy Povstávání živého tvaru (1997), Tajemství hladiny (2000), Berušky, andělé a stroje (spolu s J. Kelemenem, 2004), Život čmelákův (spolu s T. Daňkem, 2005), Staré pověsti (po)zemské (spolu s L. Hajnalem, 2007), Profil absolventa (2008), editoval sborníky Náhoda a nutnost (2008), monografii Markoš a spol.: Life as its own designer (Springer, 2009), Jazyková metafora živého (2010).
Markoš Anton

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné