Síla citátů

Myslím na jeden výrok obecně známý. Kdo jej vyslovil, jsem zapomněl, ale byl to zajisté muž slavný, jen takoví se citují, ať už řeknou či napíší cokoli.

Zvláštní jev: Z textu se vyjme věta. Stane-li se citátem, nabude váhy, důstojnosti, vane z ní nesmrtelnost. „Život je komedie,“ praví Walpole, a zamyslíme se. „Život je tragédie,“ praví Swift, a zase se zamyslíme. Kdyby někdo řekl „život je žerď bez praporu“, „život je deštník na poušti“, „život je temný jako lůno Kleopatřino“, pak si všechny tyto citáty říkají o mramor.

Inu, snad by tomu a tomu autorovi měl stačit pískovec. A je to tady: Člověk se sklápí před oněmi moudry do předklonu tak, že už ho bolí v kříži, hledí se narovnat, pohlédnout velikánům do očí a namítnout to a ono, povzbuzen tím, že mu oslovený neskočí do řeči.

Praví Swift: „Bože, co to bylo za hlupáka, který vymyslel líbání!“ Pozor, pane Swifte, to nemusel být hlupák. Třeba chvíle polibku byla jediná, kdy jeho žena mlčela.

Pravíte, Demokrite, že „příčinou hříchu je nevědomost lepšího“. Kdosi, rovněž nesmrtelný, však řekl: „Nevědomost hříchu nečiní.“ Než se mezi sebou dohodnete, snad abychom pro všechny případy hříchy odpouštěli.

A co Aristoteles: „Z vyučování se nemá dělat hra, neboť dětem učení hrou není, je spojeno s námahou a nutností.“ Ještěže tu byl Jan Amos, jenž obšírné poučení Aristotelovo vyřídil stručným, úderným „schola ludus“.

Nuže tane mi na mysli věta, jejíhož původce jsem zapomněl, ale jako citát má rozhodně váhu: „Genialita je pět procent talentu a pětadevadesát píle.“ Z těch slov zní pokora, skromnost. Jako bychom my skladatelé slyšeli: „Jsem dělník jako vy všichni. Skladba se dělá jako židle či hrnec. Prostě dřeme.“

Ale což, jestli ten muž, řekněme také skladatel, tu nejde do sebe. Je zahrnut slávou. Ale za co? Zajisté má nápady, což je dílo talentu, ale ten na sobě nevydobyl, ten dostal jako dar odkudsi shůry.

I upne se k píli. Jestli nezaslouží chvály za dar, za píli ano, tu má ve své moci.

Ledaže by mu blesklo hlavou, zdali přece jen nebude zapotřebí Múzy, i když znamená jen pět procent. Vzpomene si na čas, kdy Múza mlčela a dřina nepomohla. Ta závislost, dokonce na ženě, je pro pravého muže zahanbující. Ostatně, a to jej posiluje, Stravinsky řekl: „Na inspiraci nečekám. Dostanu nápad, když vezmu tužku do ruky.“

To ovšem může znamenat, že Stravinsky měl pořád tužku v ruce a pořád mu chodily nápady.

Nebo Chaplin: „Nápad dostane ten, kdo si jej vášnivě přeje.“ Jenže Chaplin by dostával nápady, i kdyby si je vášnivě nepřál. Jako Berlioz, ten je dokonce odháněl. Každý nápad by znamenal měsíce komponování bez jakéhokoli výdělku – kde vzít na nákup léků pro nemocnou ženu?

Náš meditující muž ztrácí jistotu. Za talent chvály nezaslouží, zaslouží ji aspoň za píli?

Představme si muže, jenž se z nepochybných pramenů doví, že má na zahradě zakopaný poklad. I popadne motyku a v potu tváře kope a kope. Nikdo ho nepoklepe po rameni, jak je pilný.

V takovém stavu je skladatel. Dostane nápad, je šťastný, i vrhne se do práce nedbaje únavy, s vůlí stvořit dobré dílo a odevzdat je světu. Je pilný?

Tak se mi zdá, že pro úvahu o genialitě jsou nejméně kompetentní géniové. A kdoví, zdali onen procentní poměr není vlastně obrácený.

Teď to asi bude chtít malou opravu. Do našeho obzoru a do historie navždycky vstoupilo tolik skvělých lidí. Zaslouží obdiv nad úžasnými nápady, jichž se jim dostalo. A každý z nich jej zaslouží jako lovec. Ten sice si není jist, zda mu přijde kořist na dostřel, na to jen sází, ale přijde-li, musí mít v rukou dobré zbraně a umět to s nimi, vytříbený zrak, na posedu odklidit z hlavy všechno, co rozptyluje, zmlknout, ztišit se.